MALÝ ABECEDNÍ SEZNAM

(NEÚPLNÝ A NA PŘESKÁČKU)

SLOVA

Co kdybychom mluvili o lásce?

Láska. Co nám to říká? Co se všechno skrývá v tomhle jediném slově nedokážeme změřit ani vypočítat.      

Všechna slova, ať jsou jak chtějí posvátná nebo vzácná, se časem opotřebují. Musíme s nimi zacházet opatrně, protože jinak nám hrozí, že se zmocníme jen malého kousku z toho, co obsahují: neměli bychom je používat, aniž bychom upřesnili, co tím myslíme.  

„Láska“ je jedním z takových slov. Poměrně brzo se s ním setkáváme ve škole. Tehdy se nám zdá být spíš něčím všedním než posvátným.

V jedněch slovo „láska“ vyvolá představu Matky Terezy; druhým připomene jen handrkování s prostitutkami. Pro dítě je to láska jeho matky.

Tak je tomu i s jinými slovy, třeba „církev“ - pro věřícího, pro křesťana je nepoužitelné, když mu neupřesníme, o čem chceme mluvit. Jedni si vybaví architekturu, kostely, v dnešní době tak často prázdné. Někteří lidé si pod tím slovem představí  na odiv stavěný přepych nebo papežovy cesty plné okázalosti, jaká se neužívá ani v případě návštěvy krále nebo jiné hlavy státu. Další, ti trochu vzdělanější, si vzpomenou na proces s Janou z Arku, na Inkvizici, na Galilea nebo na byrokracii…

Když slyším takové důležité slovo, tak se ptám: oč jde? Jaký je jeho základní význam? To je příležitost zažít okamžik štěstí: pochopení je součástí lásky. I bez životní zkušenosti nám mnoho slov pomůže pochopit něco o lásce, kterou jsme už – třeba jen částečně – poznali!    

LÁSKA

Kdy láska začíná?

Promluvme si o prvních vzplanutích lásky. Malé dítě, které běží k matce, představuje počáteční projev lásky.

Pár obrázků: Malý kluk, kterého přivedli k doktorovi na injekci. Prvním dojmem dítěte je pocit zrady. Vzpírá se matce, křičí, ale zároveň se mimovolně tiskne do matčiny náruče, aby se utěšil.

Jak rosteme, velmi rychle se dostáváme do situací, kdy musíme volit mezi „Jenom já“ a „Všichni společně“. Do rodiny přibude sestřička nebo bratříček a rodiče se o něj začínají starat; pocítíme žárlivost. Říkáme si: „Už mě nemají rádi, nebo aspoň už ne tolik.“ Je potřeba naučit se být spojencem tatínka a maminky v lásce k tomu novému maličkému, který je tu. Ale když ten malý začne růst a začne se s vámi tahat o hračky, je samozřejmě taky potřeba naučit se nenechat se převálcovat. Je úplně normální seřvat bratříčka, když vám zničí obrázek, který jste právě namalovali, ale musíme se naučit chápat: ten kluk je malý a neudělal to úmyslně. Je potřeba naučit se žít s ostatními. Často se říkává: jednou z nevýhod jedináčků je, že si během svého vývoje nepřivykli žít s bratry a sestrami.

U primitivních národů probíhala výchova v kmenové rodině v ovzduší takové solidarity, jaká dosud panuje u obyvatel Afriky nebo Latinské Ameriky; sirotek je výraz, který tam nic neznamená, něco takového neexistuje. Otec ti umřel, matka ti umřela, ale ty jsi moje dítě, jsi dítě mého strýce, není třeba nějakých zákonných prostředků, projeví se lidská přirozenost, zákon lidského společenství.

A co víte o lásce vy, abbé Pierre?

Často mi říkají: „Vykládáš svým spolupracovníkům o Bohu?“  Já na to odpovídám: „Oni o něm mluví často. Já ne.“  Když se mě někdo z nich zeptá: „Bůh? Co to znamená?“ místo abych řekl: „Je to nekonečná, nezměrná láska, láska bez hranic,“ dávám jim vždycky tenhle příklad: „Vzpomeň si, není to tak dlouho, vrátili jsme se večer, ty a já, úplně utahaní. Byla nám zima a neměli jsme ani co jíst. Nikdo ten den nic nepřinesl. A ty jsi mi řekl: ,Otče, jsem dnes tak šťastný.‘  To proto, že jsme celý den strávili tím, že jsme pomáhali těm staříkům zařizovat bydlení, věšeli jsme jim závěsy a záclony na okna,  natrhali jsme květiny a donesli jsme jim je do bytu, aby jim tam bylo dobře.“  A ještě mu řeknu: „Nikdy nezapomeň na tu zvláštní radost, jinou než ty ostatní, radost aby se tak řeklo nevýslovnou, nesdělitelnou, která ti zpívala v srdci v té beznadějné chvíli, kdy nám byla zima, měli jsme hlad, celý den jsme pracovali, a nic z toho. Nikdy nezapomeň na tu pronikavou, s ničím nesrovnatelnou radost, pro kterou neexistují slova. Jen pouhým pohledem si můžeme říci, co jsme sdíleli. Bez té jedinečné zkušenosti naplnění se to nedá pochopit. Nikdy na to nezapomeň, protože tehdy, v té chvíli, se ti dostalo toho nejskvělejšího daru, který tě může v životě potkat, učenci to nazývají „moudrost“.

Moudrost neznamená být moudrý, nedělat hlouposti. Být moudrý, nedělat hlouposti je ovocem moudrosti. Ale moudrost, latinsky sapientia, pochází od sapere, což znamená „vychutnávat“. A proto je dobré milovat. Takže svému kamarádovi řeknu: „Můžeš probádat o Bohu učenost všech knihoven celého světa. Budeš mít představu Boha, ale nepoznáš ho. Avšak v tomto okamžiku jsi Boha potkal.“

VOLBA

Takhle objevujeme lásku?

Jakmile v nás procitne vědomí, když se v nás probudí láska k matce, milujeme ji nejdříve proto, že ji potřebujeme, nemůžeme jí nic dát. Vlastně: obdarováváme ji svým úsměvem, svou krásou dítěte, ale začínáme ji milovat, protože ji potřebujeme. Pak to jde dál, začíná se to rozvíjet. Maminka bude potřebovat, abych ji obdaroval tím, že budu hodný, že jí nebudu dělat starosti, že nebudu vyvádět hlouposti, ne proto, že bych se bál trestu, ale abych jí udělal radost. Nepřemýšleli jsme o tom. Prostě jsme to tak prožili. Instinktivně. Ale už od začátku je třeba připomenout to, co pro mne představuje tajemství, jedinečné tajemství, a zůstává záhadou po celý můj život.

Ten cit si dříve nebo později uvědomíme, ale všichni rychle pochopíme, že v nás bojují dvě protichůdné síly. Jedna nás vede k tomu, abychom dělali druhým radost, abychom si nemysleli „nejdřív já“. Tou druhou je postoj „všechno je tu pro mne“, říkám jí modloslužebnictví Já. Něco jako láska a protiláska.

Je to dobro a zlo?

Je to záhada toho, co nazýváme zlem.

Když se nemám ráda, mohu obdarovat druhé?

Ne. Věta: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého“ je jasná, říká ti: musíš se milovat. Když se nemiluješ, a máš milovat druhé jako sebe, nebudeš milovat ani je. „Milovat“ má mnoho pólů: „Tvoje radost - moje radost“, protože i v pláči, v protivenstvích a bojích, láska dává radost…

Tak třeba matka, která pláče nad svým nemocným dítětem. Celé noci u něj bdí. Pláče, ale zároveň má v sobě radost, radost, že miluje i navzdory neštěstí. Jsem vržen do života a musím se neustále rozhodovat. Málokdy vědomě. Nejčastěji se rozhoduji instinktivně a tak se sám vychovávám. Ale pořád musím volit mezi „My všichni“ a „Ať ostatní třeba chcípnou, kašlu na to: chci spát, tak budu spát, chci jíst, tak budu jíst, budu dělat všecko, na co mám chuť, a ostatní mi můžou vlézt na záda.“

Ale to znamená, že se mýlíme, že se nemilujeme. Mýlíme se, když říkáme „Mýlit se je lidské“?

Je to odmítnutí. Iluze. Řekněme si, abychom to vyjádřili jasněji, že od prvního okamžiku své existence chceme být šťastní. Jde o to, abychom se nespletli při volbě prostředků. Některé jsou iluzorní a končí špatně, v znechucení. Vidíme miliardáře, kteří končí sebevraždou, protože si připadají neužiteční a pochybují o svém okolí, myslí si: „Jsou na mě hodní kvůli mým prachům.“ Existují špatné cesty. Cíl je stejný: být šťastný. Ale je tu druhý stupeň: „Být šťastný, ale ne bez ostatních.“  Pokud chci být šťastný sám, bez ostatních, dříve nebo později moje štěstí zkrachuje. A naopak: chci-li být šťastný a činit šťastnými i druhé, tím, že budu vyzařovat štěstí jak jen dokážu, moje štěstí se zvětší.

Říkám všem mladým: máte úkol být šťastní. Ale jsou dva způsoby života. Jeden záleží v tom, že říkáme: „Pracuji pro svou kariéru, pro svůj úspěch, a ostatní mě nezajímají.“ Na to odpovídám: „Ovšem v tom případě, když takhle vstupujete do života, je mi vás líto, zvlášť v naší době, protože surovost otřásající naší planetou je nespornou skutečností. Poprvé v dějinách lidstva ví celý svět všechno, všechno závisí na všem, ještě nikdy neměl člověk takové možnosti jako dnes. Buď využít zemi s celým jejím bohatstvím nebo ji vyhodit do povětří.“

Něco takového tu ještě nikdy nebylo. Zažíváme skutečně počátek úplně nového lidstva. Surovost oněch otřesů, ke kterým nevyhnutelně dojde mezi národy a uvnitř všech sociálních skupin, bude taková, že říkám: „Myslíte-li si, vy mladí ,Kašlu na ostatní‘, budete trpět, nebudete šťastní, a já vás lituji, že žijete s falešnou představou, plnou neštěstí. Pokud se naopak rozhodnete být šťastní (a šťastný člověk je slávou Boží), budete-li chtít být šťastní tím, že se stanete způsobilými a schopnými sloužit štěstí všech, stanete se záviděníhodnými lidskými bytostmi naší doby. Doby, v níž pro lidi existují nové prostředky a čekají, až je využijí.“

Kdybychom před deseti nebo patnácti lety řekli, že uvidíme, jak ruští inženýři jedou do Ameriky, aby ověřili,  jak se likviduje materiál smrtících zbraní, a americké inženýry, jak jedou do Ruska dělat totéž, vysmáli by se nám do obličeje: „Blouzníte, to není možné!“ Ale to, co se zdálo nemyslitelné, je tu! To je důkaz toho, že dnes existují prostředky uskutečnit to, co bylo včera nemyslitelné. Stejně tak prostředky vzdělávání, umožňující šířit informace rychlostí blesku z jednoho konce planety na druhý. Takže je třeba říci: „Je-li vaším ideálem být šťastní ve službě štěstí všech – a já dodávám: počínaje těmi, kdo nejvíce trpí, těmi nejubožejšími, těmi, kdo jsou nejvíce zapomenutí – pak je záviděníhodné, že je vám deset, patnáct, dvacet let. Vstoupíte do života v době, která bude tvrdá, ale plná možností. Náš život nebyl snadný se všemi těmi válkami a diktaturami. Ani váš nebude snadný; ale máte šanci vstoupit do epochy, v níž, budete-li zdatní, dokážete mnoho.“

UČENÍ

Musíme se nejdřív hodně učit, abychom hodně mohli?

To je taky důležité. Mladí se mě často ptají: „Ale co máme dělat?“  Odpovídám: „Především: učit se.“  Nejdřív číst a psát, být zvídavý ve všem co nás škola může naučit, a potom profesionální specializace, abys byl nejlepší ve svém povolání. Když jsi nejlepší, budou ti věřit, zatímco když jsi truhlář, který vyrábí ze špatného materiálu, když jsi špatný lékař, můžeš vykládat pravdy důležité pro všechny, ale nikdo tě nebude brát vážně. Takže je potřeba, abys byl tak skvělý, jak jen dokážeš. Ne abys ses stal nejbohatším, ne abys ohromoval své kamarády, ale abys dal štěstí těm, které máš rád, svým dětem, a abys zároveň prožíval ten kousek štěstí navíc, kterým je služba štěstí všech.

Všechny velké problémy celoplanetárního, politického měřítka se nakonec vždycky vracejí k tomuhle: je třeba chtít znát. Za prvé: být způsobilý; za druhé: znát svět. Toto lidstvo, poprvé jedno, solidární, to vyžaduje. Je třeba se s tím vyrovnat.

Co mi říká, že je  jedno, solidární? Mluví se o třetím světě, o nevyvinutých zemích.

Je „jedno“ v tom smyslu, že se už nikdo nikdy neodváží říci: „O tom jsme nevěděli.“ V Súdánu a Etiopii umírají hlady, tuhle a tamhle vraždí lidi, ale nikdo už nemůže říct: „O tom nevím.“

Ale může pořád říci: „Vím o tom, ale není to můj problém.“

Ano. Ale… A tady se zase dotýkáme otázky způsobilosti. Je potřeba dosáhnout způsobilosti, abych mohl hrát svou úlohu občana, občana světa, počínaje vesnicí, obcí, až k státu a světu. Jsme teď tak pohromadě, tak solidární, nabízí se nám tolik možností zla i dobra v planetárním měřítku, že poprvé existuje globální, sjednocený člověk.

Naše doba má navíc jeden dosud nebývalý rys: důležitost toho, čemu se říká média. Média, i ta, která mají ty nejlepší úmysly, i ta nejpoctivější, do nás cpou drogu.

Média jsou nucena, aby se prodávala, přikládat enormní důležitost všelijakým zprávám o jakémsi podřezaném na rohu ulice nebo o nějaké katastrofě.Každou chvíli se provádějí statistiky kolik procent času je vynakládáno na násilné činy vykonané revolverem, nožem, na války atd. Média nám servírují dávky zla a hrůzy, které nás natolik ochromují, že se mnohdy nechováme jako lidské bytosti.

Prožíváme dobu, kdy je třeba si tyto skutečnosti uvědomovat, nezakrývat si je, ale přitom umět „promarnit čas“ pozorováním květin, sledováním líhnutí kuřátek. Rodiče si musí najít čas pro své děti, „ztrácet“ ho s nimi na procházky lesem, na objevování tolika krás.

Znamená to prožívat svůj čas, a ne mediální iluze?

Znamená to doplňovat to, co nám média neposkytují. Je to nutné jako protijed. Už když jsme malí, víme: existují zlé věci, zavírat oči není k ničemu, je třeba mít odvahu dívat se, trochu se uskrovnit, abychom mohli pomáhat bojovat proti hladu; svými malými dětskými prostředky.

Ale zároveň je třeba umět poslouchat zpívat ptáka, dívat se na všechno hezké, dívat se na miminko, které se usmívá. To je potřeba říkat od dětství všem dětem. Ať to děti naučí své rodiče, kteří mají plno starostí se svým zaměstnáním, s politikou, se svými funkcemi. Ať si mrňata čas od času řeknou: „Teď je budeme vychovávat my.“ Musí se říct: „Tati, promarníme odpoledne a půjdeme do lesa.“ Děti mohou plnit svůj úkol v rodině požadavky: „Už nás to nebaví, pořád jen práce, my chceme vidět hory a lesy!“ A je to.

SDÍLENÍ

Když dospějeme, nestanou se z nás tak trochu sobci?

To nepřichází s dospělostí. Takoví jsme už jako děti. Působí na nás dvě síly jako dva magnety. Jedna nás přitahuje k tomu, co jsem nazval modloslužebnictvím: „Já, já, já, jenom já.“ Druhá pobízí ke sdílení. A tato nutkání se v dospělosti vyostřují. V době jako je ta naše, kdy na nás tolik doléhá obrovský problém nezaměstnanosti, je nutné nezaměstnanost překonat. Musíme si uvědomit, že směřujeme k jinému lidstvu. Můžeme na to žehrat, ale neunikneme tomu, toto lidstvo bude odsouzeno k sdílení, včetně dělby toho největšího bohatství, jímž je zaměstnání. Protože existuje mechanizace, roboti, elektronika, budeme se muset dělit jinak.

Jsme lidstvo odsouzené k volnému času.

To může být požehnání nebo prokletí. Jestliže nám volný čas umožní být, mít dokonalejší společenství s ostatními, může se stát dalším bohatstvím. Vidíme to na příkladu universit třetího věku, kde dědečkové a babičky studují matematiku, astronomii nebo cizí jazyk jen tak pro radost, protože se jim chce, i když moc dobře vědí, že se tím nikdy nebudou živit a že jim to nepřidá ani halíř k důchodu.                            

Staneme se lidstvem odsouzeným k volnému času, a pokud nevymyslíme, jak by ho měl člověk trávit plodněji a bohatěji, projeví se to únikem, drogami, alkoholem, degradací člověka. Volný čas představuje pro člověka hrozné prokletí.

Člun na řece samozřejmě unáší proud, ale pokud nechceme být unášeni proudem, musíme si podřídit sílu řeky a veslovat.      

Je láska jako oheň? Dělením se neztrácí?

Oheň hoří, dohoří a zhasne. Chcete-li přirovnat lásku k ohni, musíte ji přirovnat k ohni rodinného krbu. Rodina v letních měsících a během volných chvil v zimě štípe dříví a připravuje polínka, aby se, když oheň slábne, mohlo přiložit a živit jej.

To platí myslím o manželské lásce, i když s ní nemám žádné zkušenosti. Může to být velmi upřímný cit, ale nedostává-li se mu jak čas plyne takových maličkostí jako je laskavost, pochopení, ohled na záliby toho druhého, může vyhasnout, protože příliš často věříme, že víme, co je pro milovanou bytost dobré a rozhodujeme za ni; nerespektujeme ji.

Je třeba umět „ztrácet“ čas a všímat si druhého?

Ten výraz „ztrácet“ je moc zajímavý. Shoduje se s evangelním podobenstvím o zrnu. Pokud zrno nezemře, nevyraší a nevydá plody. Zrno musí ztratit samo sebe, aby se nalezlo rozmnožené do padesáti zrn v klasu. Tady je nutno uvážit, které ztráty jsou negativní, destruktivní, a které jsou tvořivé. Měl bych ještě jednu důležitou připomínku. Lidé se často dovolávají „zákona přírody“. Mockrát mě to rozzuří. Co to má znamenat, ten zákon přírody? Že velký žere malého. Pokud tenhle surový zákon o velkých, požírajících malé, nepřekonáme, upadneme do barbarství.

ŽIVOT

Každý nemá víru. Pokud nevěřím, mohu tomu říkat touha žít?

Je to natolik touha žít, že se stává touhou víc než žít. Ve Vyznáních svatého Augustina se nachází úžasné místo. Moc se mi to líbí latinsky. Slova tam přímo zpívají. Říká se tam: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné… (latinsky je to irrequietum) …nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v tobě.“  Cítíme výzvu.

Nářek Psichariho. Vnuk Ernesta Renana, pařížský světák, se v době největší slávy svého dědečka, profesora na Collège de France, pokusil o sebevraždu. Zachránil ho včas Jacques Rivière, který si dopisoval s Claudelem. Po tom otřesu vstoupil do armády. Chtěl všechno opustit. V té době napsal tři knihy: L‘Appel des armes, Les voix qui crient dans le désert a tu nejkrásnější Le Voyage du centurion, která teď právě znovu vyšla. Ta kniha velice poznamenala mou generaci. Vstoupil do armády, aby unikl světskému životu. Požádal, aby byl odeslán na Saharu, kde hledal osamění pouště… Něco podobného se stalo později otci de Foucauldovi.

Když se chtěl vzdálit ze světa, mohl si vybrat něco jiného. Na co nosit pušku?

Jakýkoliv duchovní život mu byl v té chvíli ještě úplně cizí. Psichari byl jedním z těch mladých důstojníků, kteří byli hloupě postříleni jako zajíci na začátku První světové války. Absolventi Saint-Cyru  nastoupili v bílých rukavicích a červených kalhotách. Překrásné cíle, že? Tehdy ještě neznali maskáče jako dnes… Péguy , Psichari a mnozí další byli takhle pobiti. Je to směšné!

Protože je na Sahaře velmi malá vlhkost vzduchu, je tam skvělá viditelnost. Fantastické hvězdné nebe. Je to tak nádherné, že jste z toho opilí. V Le Voyage de centurion Psichari pod tímto shlukem hvězd zvolá: „Nadešel den, kdy se ve mně ozval výkřik: ‚Ne, to není pravda, že pravá cesta je ta, která nikam nevede!‘ “  A dodává: „Ne, to není pravda, že svoboda je zbytečná!…“

OMYL

„Jenom já; ostatní ať třeba chcípnou“ nebo „Všichni společně“. Vy nazýváte rozdíl mezi těmito dvěma postoji zlem. Nemohli bychom mu říkat také omyl? Když se honíme, abychom vydělávali čím dál tím víc peněz, když se bojíme být jiní, neznamená to, že začínáme žít v omylu?

Nezačínáme, tak tomu bylo vždycky. V každé generaci. A je na každém z nás být v téhle polívce solí.

Ale vy říkáte, že svět se stává solidárním. Omyly se tedy šíří velice rychle a všude. Když zmáčknu špatný knoflík, důsledek mého omylu se rozšíří právě tak.

Ano. Ale právě tak se mimořádně šíří i důsledky dobra. Příklady jako třeba Matka Tereza jsou ohromující. Těm nejchudším dnes už slouží tisíce dívek. V Austrálii jsem navštívil jeden z útulků pro bezdomovce. Indky z kongregace sester Matky Terezy tam sloužily Australanům: chudým z bohaté země sloužili chudé z jedné z nejchudších zemí světa, a bylo jich tolik, že mohly přijet a dělat to, co dělaly.

Každý příklad, i ten nejmenší, který ukazuje, že jsme nezvolili to nejsnazší, to nejsobečtější řešení, a že jsme to udělali z lásky, každý takový příklad je nakažlivý. Šíří se stejně jako zlo. Protože zlo je taky nakažlivé.

 U takového dobrodružství, jako jsou třeba emauzská společenství, vím, že mě k podobnému úkolu přivedly některé mé nedostatky. Všechno, co se tam vykonalo, bylo opravdu jenom díky nakažlivosti. Nikdy kvůli autoritě. Laskavost a radost jsou nakažlivé.

Začíná to tím, že někomu řekneme: „Věř v sebe“?

A ideální, nejlepší, je dokázat mu říci: „Věř v nás.“

EMAUZY

Dá se vyprávět emauzská zkušenost? Začalo to všechno tak dávno, během zimy ve čtyřiapadesátém.

Mnohem dřív! Před filmem Zima 54  natočili už jiný: Hadráři z Emauz. Ukazuje „katakomby“ ponurého období, kdy jsme začínali od nuly. Hadrářům se Zima 54 moc nelíbí, říkají: „Ukradli nám napůl našeho otce, je pořád mezi hlavouny, mezi davy, už není s námi.“ I když film končí mým návratem do mizérie, to, že jsem se opět setkal s kamarády je moc dobrá věc. Opravdová. Mí druzi nezbohatli, přestože rozpoutali takové nadšení, že dostali deset miliard na výstavbu bytů pro rodiny v nebezpečí…

Je to prostý příběh. Byl jeden člověk, já, kterému nic nechybělo. Měl svůj dům. Měl práci. Byl jsem poslanec. Když tu znenadání došlo k události, kterou to všechno začalo.

Jeden muž se chtěl zabít. Byl odsouzen na mnoho let na galeje v Cayenne.  Když se vrátil domů, nikdo ho nečekal (byla mu udělena milost, protože zachránil nějakého člověka při požáru). Našel svou ženu s jiným mužem a dvěma dětmi, zatímco on s ní měl jen jedno dítě, a nejvíc byl nešťastný z toho, že dcera, ta jeho, kterou předtím nikdy neviděl, protože se ještě nenarodila, když odešel, že tahle dcera, s níž přesto udržoval spojení, je zklamaná z toho, jaký je. V patnácti šestnácti letech začala svému otci psát. Ale vytvořila si o něm mylnou představu, idealizovaný obraz. Když se vrátil s tuberkulózou, malárií a tak trochu alkoholik, zdálo se mu, že se jí hnusí.            

Styděl se?

Ano. Neměl už proč žít. Vyprávěli mi jeho příběh. Šel jsem za ním a řekl jsem mu: „Jsi nešťastný a já ti nemůžu nic dát, protože všechny peníze, které jsem měl, jsem utratil, a mám ještě dluhy, protože jsem nakoupil nějaké věci pro rodiny, které nemají kde bydlet. Ale tebe, protože chceš umřít, nic nedrží. Než se zabiješ, mohl bys mi trochu pomoct. Ve dvou toho uděláme víc.“  A tím to všechno vzniklo. Nebyla to dobročinnost, nebyl to opak dobročinnosti, překračovalo to dobročinnost: ty, ubožák, dáváš.    

Zatřásl jste člověkem, který si zoufal?

Přesně tak. Ukázal jsem mu, že je užitečný a že jeho život je důležitý pro ostatní.

Když milujeme, nemůžeme nad sebou zoufat, protože milujeme i sebe. Ten muž, který si zoufal, nemiloval?

Když po patnácti letech umíral, říkal totéž jako ten první den: „Kdybyste mi byl dal práci, peníze, dům, zase bych se chtěl zabít, protože jsem měl z čeho žít, ale ne proč.“  A to „proč žít“ nalezl v lásce.

Milovat znamená „být víc než já, přesáhnout sebe sama“. Láska je vytržení. Dokud existuje někdo, kdo může dávat, poskytnout službu, láska má šanci. Vzpomínám si na jednoho z našich dlouholetých spolupracovníků. Oslepl. Zoufal si: „Už nebudu nikomu nic platný.“  Řekl jsem mu: „Dokud se dokážeš usmát na toho, kdo ti přinesl polévku, jsi pořád něco platný.“

TATÍNEK

Pocházíte z velmi zámožné rodiny. Co vás vedlo k tomu, že jste si vybral takový život?

Tak tedy: narodil jsem se v roce 1912, prožil jsem dětství, do gymnázia – velmi klasického - jsem chodil k jezuitům, měl jsem výjimečně šlechetné rodiče. O otci jsme věděli, že je každou neděli dopoledne pryč.

Když nám bylo dvanáct třináct let, řekl jednoho dne mamince: „Vezmu Léona a Henriho s sebou.“  Přešli jsme celý Lyon. Daleko od středu města jsme vešli do jakéhosi velikého sálu, kde bylo třicet nebo čtyřicet zavšivených ubožáků. Spatřil jsem pět nebo šest pánů, o nichž jsem věděl, že jsou to přátelé mého otce, občas ho doma navštívili. Sundali si saka a vyhrnuli si rukávy, aby mohli dělat těm žebrákům holiče. A nikdo o tom nevěděl. Tak se to dělá po lyonsku, tajně. Každou neděli trávil můj otec dopoledne holením a střiháním, snídal s nimi a rozmlouval, hledal možnosti… Mnozí z nich odmítali jakákoliv řešení. Byli zvyklí na svůj způsob života; až do chvíle, kdy už jim nakonec na něj nezbývaly síly. Až do chvíle, kdy se podařilo přesvědčit je, aby šli do nemocnice nebo do chudobince. To je jeden takový příklad toho, jaký byl můj otec, mimochodem vlivný obchodník.

Asi ve dvanácti letech jsem mu řekl něco významného. Kousek od nás bylo muzeum misií, kam jsem chodil za deštivých dnů. Napsal jsem otci, který byl na cestách: „Až se vrátíte, řeknu Vám velké tajemství.“  Bylo nás osm dětí. A každý jsme měli vlastní pokoj v tom velkém bytě v Lyonu.

Vy jste otci vykal?

Ano, samozřejmě. Bylo nepředstavitelné otci tykat. Jednoho večera mě tedy objal a zeptal se: „Tak jaké je to velké tajemství?“ Řekl jsem mu: „Četl jsem takovou brožuru o misionářích a chtěl bych se stát misionářem.“  Otec byl dočista ohromený. Měl jsem daleko k hodnému dítěti. Řekl mi prostě: „Víš, bude nás to dost stát, maminku a mě, ale budeme na tebe hrdí.“  Až do mých sedmnácti osmnácti jsme o tom už nikdy nemluvili.        

Když mi táhlo na čtrnáctý rok, byl jsem těžce nemocný. V tu chvíli byla celá moje náboženská výchova zpochybněna. Musel jsem hodně pracovat, přemýšlet, číst, abych mohl vidět podstatné věci, jako jsou ty, o kterých mluvíme: Bůh je láska, jsme milováni, jsme osvobozeni k lásce… Až setkání se svatým Františkem z Assisi mi umožnilo, abych se znovu nalezl. Svatý František z Assisi, jehož hábit nosím  - dárek k Vánocům od spolupracovníků, objevili jak mě učinit šťastným, dárek, který mě omladil o šedesát let.

V den stříbrné svatby mých rodičů, večer, když všichni odešli, jsem za nimi zašel a řekl jsem jim: „Za rok vstoupím do kláštera kapucínů.“ To bylo pro mou rodinu tvrdé. Benediktýn, dominikán, jezuita, to byla pro mého otce „honorace“. Ale mít syna u kapucínů nebylo ze světského hlediska nic vznešeného. Ale dokázal mě pochopit a respektoval mou volbu.

KAPUCÍN

Jsou kapucíni opravdu nejposlednější ze všech řádů? Čím se vyznačují?

Je to poslední františkánský řád. Existuje spousta jiných řádů. Život v řádu se dělí na dvě období: formace a činnost. Já jsem poznal jen to první. Období formace trvá sedm let. Zahrnuje rok noviciátu, po němž se skládají první sliby na tři léta. Následují věčné sliby. Po skončení údobí formace spočívá život kapucínů ve střídání fází, období samoty, jeskyně poustevníka, a času nejrůznější činnosti. Život svatého Františka mě ovlivnil, abych se rozhodl takhle. A teď, na konci života, je mi zřejmé, co mi přineslo těch sedm let v uzavřenosti. Představují pro mě to, bez čeho by život, který jsem po padesát let vedl, nebyl možný: nevydržel bych to. Z hlediska čistě rozumové logiky je nesmyslné připravovat v osamělé uzavřenosti někoho, kdo se bude setkávat se státníky, vědci a chudými ve všech zemích světa. Ale z hlediska moudrosti a lásky je to naprosto pochopitelné.

Jaký to byl život? Spali jsme oblečení na podlaze, budili nás každou noc mezi půlnocí a druhou hodinou ranní: první hodinu jsme zpívali žalmy, druhou jsme trávili v temnotě, aniž jsme mohli číst, adorací. Další tři čtvrtě hodiny uplynuly podobným způsobem před večeří, k tomu liturgie hodin během celého dne. Představuje to tři až čtyři hodiny každý den, z toho dvakrát – poprvé hodinu a podruhé tři čtvrtě hodiny – v tiché adoraci. A to se stalo ústřední milostí mého mládí, poznamenalo to celou mou bytost, celý můj život.

Byl jsem vysvěcen na kněze v tomto pojetí. Při mé první mši mi asistoval otec de Lubac . Velký učenec, prostý člověk, svatý řeholník.

Následujícího roku jsem byl často, zas a zas nemocný. Lékař doporučil, aby mě poslali do hor, ale my jsme se s představenými rozhodli, že bude zdravější, abych požádal v Římě o dispenzaci slibů a přidělení k nějaké diecézi. Tak jsem byl začleněn do diecéze Grenoble. Poslali mě do La Mure na úpatí La Salette. Po třech měsících vypukla válka. V lednu 1940 jsem v Reichshoffenu dostal zánět pohrudnice. Takže jsem nezažil ty strašné boje naší porážky ve čtyřicátém roce.

STUD

Byl jste na vojně?

Strávil jsem rok vojenské služby u zdravotníků, v nemocnici. Dostal jsem vysvědčení o nezpůsobilosti, když vtom, na poslední chvíli, nikdy jsem nepochopil díky jakému „podfuku“, mi četník přinesl změnu mobilizačního příkazu. Stal jsem se schopným sloužit u vlaku, převážejícího koně.

Když jsem se dostavil na mobilizační místo, jakýsi kapitán mi řekl: „Koukněte, na téhle louce, ohraničené drátem, je dvě stě koní. Tady máte seznam osmdesáti čísel. Vaše práce je“ – byl jsem poddůstojník – „shromáždit těch osmdesát koní s muži, které máte k disposici.“  Vůbec jsem se v tom nevyznal. Naštěstí byl mezi těmi, kteří tam byli se mnou, nějaký venkovský rošťák. Když jsem jim oznámil, co se po nás žádá, řekl mi: „Otče, postarejte se o to, abychom dostali slušné žrádlo a abychom se dobře vyspali a nechte to na mně.“ Za hodinu přihnal osmdesát nejkrásnějších koní. Nestaral se o nějaká čísla, vypálená do jejich kopyt, sebral prostě ty nejlepší.

Pro mě je to vzpomínka na strašnou potupu. Šel jsem nahlásit kapitánovi, že koně jsou shromážděni. „Vaším úkolem,“ řekl mi, „je jít s vašimi lidmi do statků v savojském údolí a zrekvírovat čtyřicet vozů na krmivo.“ Šli jsme pro čtyřicet vozů na seno, abychom je naložili na náš vlak s našimi osmdesáti koňmi… a vydali se na setkání s Hitlerovými tanky v Alsasku. Zdá se to neuvěřitelné! Ta naprostá nepřipravenost, „podivná válka“. Vrcholem všeho bylo, že když jsme uprostřed noci dorazili, museli jsme čtyřiadvacet hodin čekat, až dorazí vlak s vagóny, zvanými souprava pro koně. A řekli nám: „Dávejte dobrý pozor, je tam speciální vagón pro generálova koně…“ Francouzský generál táhl do druhé světové války na koni! O šest měsíců později byla celá Francie rozstřílena na cestách.

Poslouchal jste tedy absurdní rozkazy a navíc se znalostí věci?

Měl jsem ten zánět pohrudnice, stěhoval jsem se s ním ze špitálu do špitálu a tak jsem se dozvěděl o kapitulaci. Dodnes slyším Pétainův hlas. (Byl jsem tou dobou v Narbonne v lyceu přeměněném na lazaret.) Na stromech byly zavěšené tlampače a hlas maršála Pétaina burácel do našich uší: „Já, maršál Pétain, žádám klid zbraní, nabízím svou osobu Francii,“ atd. Byl to pro mě tehdy velice dramatický okamžik. Na jednu stranu mě naše nepřipravenost naplňovala studem. A navíc většina z těch patnácti nebo dvaceti, kteří leželi na postelích v té místnosti si vydechla ulehčením. Prožili porážku, útěk, stříleli na ně z kulometu. Konečně si oddychli. Kalvárie skončila. Dobře věděli, že by to nešlo dál, nebylo na to dost prostředků. Ale na posteli vedle mne začal jeden těžce raněný, celý v obvazech, křičet a nadávat jim. Říkal: „Ničemu nerozumíte. Já jsem Alsasan! Co se stane u nás s mou ženou a s mými dětmi? Co s námi bude?!“ Zvedl jsem se a šel jsem k němu, abych mu řekl, že nesmí ztrácet naději.

Když jsem se vyléčil z toho zánětu pohrudnice, vrátil jsem se do Grenoblu. Biskup mě znovu poslal do vnitrozemí, do hor. Ve dvaačtyřicátém mě povolal jako kaplana do katedrály. Týden nebo dva nato došlo k té pověstné razii . Málo se o tom ví, ale provázelo ji masivní zatýkání francouzskou policií v jižní zóně. Vichystické úřady uskutečnily tyto razie, protože se Němci domnívali, že při prvním zátahu nebylo zatčeno dost lidí. Viděl jsem dva muže, kterým odvlekli ženy a děti, zatímco byli v práci. Klid zbraní znamenal: Francie poslechne, i kdyby ji posílali na smrt. A toho dne, když jsem viděl ty dva muže v slzách, jsem vstoupil do odboje. To byl začátek: nejprve falešné papíry, potom převádění přes hranice… To byla moje reakce na pokoření.

ZÁKAZY

Musel jste kvůli falešným papírům a ilegálním přechodům hranic lhát? Podváděl jste? Asi jste vůbec dělal spoustu věcí, o nichž vás vaše výchova učila, že se dělat nemají.

Dostalo se mi velkého privilegia: okolnosti mi umožnily, že jsem nikdy nemusel nikoho zabít, ačkoli za války nastává často situace „buď on nebo já“. Nikdy jsem se nedostal do takové situace. Nepyšním se tím, mnohokrát jsem pomáhal těm, kteří bojovali, a zásoboval jsem je. Založil jsem malý časopis, vyšla tři čísla. Jmenoval se NVJ, Nezávislá vlastenecká jednota. Generál Descours, tehdy ještě velitel, přišel do Vercors, aby zjistil, jak by se dal navázat kontakt mezi vojenským velením a lidmi, kteří byli často bez jakékoliv organizace, v anarchii, zmatku, neopatrní. Setkání představitelů odboje s generálem se uskutečnilo v mé kaplance, v Grenoblu roku 1943. Zajišťoval jsem přechod do Švýcarska u španělské hranice. Mezi těmi, kteří tudy prošli, byl bratr generála de Gaullea Jacques, postižený celkovou paralýzou. Byl stejně vysoký jako generál, ale celý se třásl Parkinsonovou chorobou. Hlava mu narážela na opěradlo křesla, nebylo to snadné. Podařilo se nám dostat ho do Švýcarska i s jeho ženou.

Takže je třeba umět překročit zákaz, dokázat neuposlechnout?

Zákazy!… Zakázáno je jenom nemilovat. To je všechno. V okamžiku, kdy tváří v tvář zlu neexistuje jiná možnost jak pomoci slabšímu než boj, nemůžeme ho odmítnout.

Mnoho jsem bojoval za to, aby byl uznán statut odpírače vojenské služby z důvodu svědomí, ale stokrát jsem byl nucen upřesňovat tohle: když vyjdeš na ulici a vidíš jak nějaký surovec mlátí dítě, tvoje první reakce je rozbít mu hubu. Pokud z důvodu svědomí – prát se není správné – přejdeš na druhý chodník, není pravda, že jsi pacifista. Jsi zbabělec. Samotný Gándhí opakoval: „Násilí je lepší než zbabělost.“  Jiný přístup: uvidíš to a postavíš se před surovce. Skutečný pacifista – ale to znamená, že se na to připravoval celý život – se postaví mezi dítě a surovce a řekne mu: „Nedotkneš se ho, dokud mě nezabiješ.“  To je pacifista. Gándhí říkal: „Zabijí jednoho, zabijí jich deset, ale nakonec se  unaví. A ti, kteří se rozhodli obětovat svůj život, je ve skutečnosti zaženou.“ A měl pravdu. Je to strašné, ale je to tak.

Tvrdíte to, protože jste to viděl?

Ano, viděl jsem to. Dodávám, že ten nejdokonalejší pacifista je ochotný riskovat svůj život, aby ochránil slabého. A není nic špatného na tom, když se naučí judo a je schopný praštit s nějakým syčákem o zem, protože ví, jak se to dělá.

Takže zase ta způsobilost, kterou si máme osvojit?

Přesně tak.

SBLIŽOVÁNÍ

Milovat, sdílet se, sdílet se o všechno, včetně rizika. Můžeme kráčet stejným směrem, pokud zvolíme život, i když se naše filosofie liší?

V tomto bodě se sbíhají. Ať už jsou odlišnosti filosofií jakékoliv, všechno upřímné, všechno, co se vztahuje spíš k lásce než k sobectví, sbližuje.

Jsem křesťan, muslim, žid, buddhista – to všechno se sbíhá?

Naprosto.

Jsem ateista, marxista, komunista, věřící – to všechno míří stejným směrem?

Naprosto, pokud to myslíte upřímně. V tom ostatně spočívá základní rozhodnutí. Je vždycky užitečné vrátit se ke slovům. Latinský výraz pro náboženství, religio, znamená „to, co svazuje; to co navazuje“. To slovo se používá všelijak, zneužívá se. Ale původně znamená „to, co nás svazuje, když milujeme“. Můžeme si myslet, že je to to, co nás sbližuje, ale zároveň můžeme cítit – a já to cítím velmi silně – že to rovněž vychází z oné nekonečné lásky a směřuje k ní v tomto čase, v tom malém kousíčku času, kterému říkáme život, během něhož se musíme svobodně rozhodnout.

CÍL

Je láska silou života, silou svobody, silou naděje?

Nejdříve je třeba říci: je to rozvinutí svobody. Základem je svoboda. Protože kdybys nebyl svobodný, kdybys byl automat, můžeš být ten nejlepší na světě, ale co ti zůstane ze života? Co ti zůstane z lásky? Máme třeba dva snoubence a jeden z nich se dozví nebo zjistí, že ten druhý je těžce duševně chorý, že je to vlastně automat, co jim zůstane z lásky?

Než založila svou nadaci, napsala paní Mitterandová několika lidem včetně mě: „Pomůže mi, když mi napíšete, co pro Vás znamená svoboda.“ Odpověděl jsem jí: „Svoboda je buď požehnání nebo prokletí. Vlk na svobodě mezi ovcemi. Nebo také znechucení životem, je-li bez cíle.“ Viděli jsme, jak se někteří lidé, za války schopní hrdinských činů, stali po válce slabochy, život je nudil, neměli perspektivu, nevěděli, co dělat. Neuvědomili si, že během událostí nebo okamžiků, v nichž projevili odvahu, měli cíl, že něčemu sloužili.

Můžeme často ztratit cíl ze zřetele?

Jistě, a proto je pro mne, ve mně, adorace – neužívám často slovo modlitba – živou silou. Díky oněm sedmi letům kdysi, prožitým v adoraci, se stala jakousi mou nesmazatelnou pečetí. Zvykem adorovat, ať dělám co dělám. Často se mluví o slávě Boží. Slávou Boží je být, protože, jak říkáme, Bůh je Otec a mezi Otcem a Slovem vane vzájemná láska. Jeho slávou je, že je Láska, poznávaná Láskou. A jediným skutečným cílem je plnost lásky.

BÝT  

Láska je tedy zároveň prostá i nekonečná. Ale není nejdřív něčím, co člověk cítí?

„Láska“ je jedním z těch slov, před nimiž musíme buď zmlknout, nebo můžeme mluvit tisíc let, neexistují žádné meze. Neexistují, protože je to dokonalost sama. Je to samo „bytí“ Boží.

Není to něco, co bychom chápali stejným způsobem jako „dvě a dvě jsou čtyři“. Vytušit, co to znamená, netrvá dlouho. Ale je nezbytné, aby všichni měli právo se k tomu přiblížit. Jsou otázky, které si kladou všichni. Tím, že na ně narážíme, poskytujeme si možnost poodkrýt význam onoho nevýslovna, kterému říkáme Bůh… nebo Život… nebo Absolutno. Ale slova nás zrazují.

Představ si: kdyby na jediný okamžik nic neexistovalo – ani bytí, ani příčina bytí – nikdy by nic nebylo. Takže: ty „jsi“, já „jsem“, protože existuje „bytí“. A to je Bůh. Bez začátku, bez konce, bez hranic, „bytí“ samo.

Příliš často slabikujeme katechismus, je třeba vniknout do hloubi smyslu věcí.

Pokusme se poodhalit cípeček roušky. Pro mě není v křesťanství nejpodstatnější Vzkříšení: Ježíše ukřižovali, zemřel, a pak ho viděli živého. Proč ne? Nevidím v tom žádnou obtíž, stejně jako moderní fyzika. Moje víra a oddanost je založena na tom, že každý člověk, to vím, každý člověk může svým prostým rozumem poznat, že Bůh existuje.

Bible nám říká, že když Mojžíš zaslechl hlas z hořícího keře (třeba to byla vnitřní inspirace), který mu říkal, aby šel a vysvobodil židovský lid z egyptského otroctví, zeptal se tenhle ovčák, nebyl to žádný mocný muž: „Až jim přijdu říci, že je třeba jít, řeknou mi na to: ,Kdo tě posílá?‘“ Odpověď je naprosto nezměrná, nezbadatelná: „Řekneš jim JAHVE.“ To hebrejské slovo znamená „Jsem“, „Jsoucí“…  Mohli bychom to taky přeložit: „JSEM mě posílá k vám.“  To je absolutně nevystihnutelné!

Protože existuji, dávám, jednám, jsem. Platí to o každém z nás?

Tady se dotýkáme velice důležitého bodu. Rozum, prostý lidský úsudek, nám dovoluje nezůstávat na pochybách. Protože existuje bytí, znamená to, že existuje Bytí s velkým písmenem. Ale je tu ještě něco navíc. Pouhý rozum nemůže pochopit tohle „navíc“, které je čirá závrať z absolutna, bez přispění, kterému my křesťané říkáme Zjevení, a které se podle nás projevuje v Ježíši Kristu. A v každém, ve všech se může projevit vnitřním vhledem, přesahujícím chápání. K tomu slovu „Jsoucí“ nemůžeme nic přidat, aniž bychom ho tím umenšili. Jestliže řeknu je: je hmota, je stůl, je ty, je já, každé slovo, které jsem přidal, ho omezuje. Už to není „Jest“. Existuje jen jedno slovo, které může být připojeno k tomuto „Jest“. To slovo představuje přelom všeho lidského myšlení a zní: „Je Láska“, jeho bytí je láska.

A v tom  je plnost?

To neznamená „Miluje“. To znamená „Jeho podstatou je láska, jeho bytím je být láskou“. V katechismu nebo v tom, co nás o tom učili, jsou to hrozně záhadné věci, ale v podstatě je to takhle prosté! K přirozenosti lásky patří, že samu sebe šíří. Láska se nemůže neprojevovat. Umělec, který by dokázal vyjádřit úplně všechno v jednom díle, by z něho nedělal dvě. Bůh, který je bez hranic, se může, pokud se sděluje, sdílet nekonečně. Tomu my říkáme Slovo. A to slovo je jediné, protože v absolutnu není třeba se vyjadřovat dvakrát.

Nekonečné bytí se dává, protože je láska. A protože jeho sebevyjádření, nesoucí v sobě plnost jeho dokonalosti, je nezměrné, nemůže, řečeno po lidsku, nic než stanout v nejhlubší úctě před tímto obrazem sebe sama. Láska nemůže jinak.

Po dítěti se nikdy nechce, aby šlo za čistě verbální význam slov. V katechismu tě poučí o Trojici tím, že tě nechají opakovat slova „Otec“, „Syn“ nebo „Slovo“ a „Duch svatý“. Je třeba dovést tě za ta slova, abys mohl pochopit jejich smysl.                

Slovo nemůže nestanout v nejhlubší úctě před Otcem, v němž má svůj původ; je to vanutí bez hranic. Mystikové neváhají říci: „Jako dech vzájemného polibku vane spiritus, vánek, Duch svatý, od Otce a Slova ve vzájemné lásce…“

V bytí se nám zjevuje cosi nedostupného.

SVOBODA

Tohle vědomí, že jsem, tahle láska, byly by možné bez ostatních?

Bůh není sám; je ten, který je. Projevuje se vším, čím je, nekonečně. Analogicky se uchylujeme ke slovům: je Otec, je Syn nebo Slovo, je Duch, je stůl, je židle, je ty, je já, je tohle všechno dohromady. Konečně: mohou existovat tisíce miliard stvoření, tisíce miliard vesmírů a jsou jenom částkou toho všeho.

Tři věci jsem objevil vírou. Za prvé: ten Bůh, o němž mi rozum říká: „Je, jistěže je…“  Objevil jsem, že jeho bytí je bytím lásky.

Za druhé: skutečnost, že Slovo se stalo tělem, vydalo se lidem a  přijalo všechno, co z toho plyne, je pobídka k lásce. Není pravda, že by Otec chtěl Kristovo hrůzné utrpení jako zadostiučinění. To, co chce, co chtěl, je něco jiného. Protože se člověk rodí se schopností milovat, se svobodou, a tedy možností milovat, chtěl být jedním z těchto lidí a spolu s nimi a pro ně tvořit.

A za třetí: tohle všechno mi říká, že podstatou mého lidství je svoboda, abych mohl odpovědět na lásku láskou. Je-li Bůh láska, jsem milován; přišel, protože mě miluje.

Objasňuje mi, jakou má – navzdory nepatrným padesáti šedesáti kilogramům, které představuje člověk, tak bezvýznamný tváří v tvář nekonečnému, nevypočitatelnému, ohromujícímu vesmíru, počínajíc nekonečně malými nervovými buňkami, které musíme milionkrát zvětšit, abychom je viděli – jakou má celé stvoření kolem mne mimořádnou uměleckou krásu. Například galaxie. Když jsem byl kluk, říkali mi: „Existuje Slunce, Měsíc, planety a potom Galaxie, Mléčná dráha.“  Dnes nám ji odhalují zdokonalené dalekohledy. Astronomové rozlišili a pojmenovali s pomocí elektroniky více než miliardu galaxií, z nichž každá má několik miliard sluncí. Ale kdyby v celém tom vesmíru nebyli mezi himálajskými vrcholy a tím nejmenším mravencem tvorové, lišící se od ostatních jedinou věcí: ti tvorové jsou obdařeni tím „zázrakem“, že jsou svobodní… Kdyby ten vesmír, takhle fantastický, neměl na několika místech – snad, nic o tom nevíme, existují   na jiných planetách tisíce lidských bytostí? – kdyby neměl v jednom místě cosi jako svůj vrchol, bytosti, třeba tak maličké, jako jsme my, schopné buď zbožňovat sebe nebo milovat, schopné chtít si porozumět, pak by ten vesmír byl absurdní.

A to je svoboda?

Svoboda je možnost, která je ti dána: buď se klanět svému já –  „Ostatní ať třeba pojdou, kašlu na ně, záleží mi jen na „mém“ úspěchu, na „mém“ štěstí – nebo uvažovat takhle: „Nemohu být šťastný bez druhých.“

Taková úvaha je znamením potřeby být ve spojení s tím druhým, potřeby štěstí těch druhých. Znamená to také uvědomit si mylnost, absurditu představy, že by někdo mohl být šťastný sám, bez ostatních. To je jedna z lidských skutečností. A tato samozřejmost je pro mě tím třetím objevem: Bůh je láska, jsme milováni, jsme svobodní, abychom mohli milovat.

Občas mi říkají: „Jsi pesimista. Cílem života by tedy mělo být dělit se o utrpení?“  Protestuji: „Ale moje radost je tvoje radost, protože vidíš, že už nejsi opuštěný, že už nejsi úplně sám, a tvoje radost je moje radost, moje a tvoje radost společně ve službě radosti všech…“

To není negativní, pesimistická vize, nejde o to dělit se masochisticky o utrpení; je to postup směrem k radosti. A to je účelem svobody. Svobodu si uchováváme právě k tomu, jinak je nesvobodná. Stává se zajatcem našeho sobectví, našich rozmarů. A pak už neplatí, že jsme svobodní. Svobodní jsme tehdy, když jdeme tam, kde je něco na práci, tam, kde je nás třeba.                                        

MASKA                        

Láska je tedy svoboda?

Přátelé se rozhodli natočit film o zimě v padesátém čtvrtém. Producent zemřel a všechno, co měl rozjednáno, padlo na bedra jeho třicetiletého syna. Bylo to právě během festivalu v Cannes. A on mi řekl: „Chceme dělat ten film, ale nemáme dost peněz. Potřebujeme  najít koproducenty, kteří by nám nevnucovali nějakou karikaturu. Prokázal byste mi nesmírnou službu, kdybyste přijal pozvání na festival v Cannes. Jsou tam producenti z celého světa a shánějí nápady. Když s vámi Yves Mourousi udělá rozhovor dvě minuty po zprávách, všichni producenti se to dozvědí. Pak už si budeme jenom vybírat.“

Tak jsem tam jel. Když jsem dorazil, natáčelo se na lodi. Zatímco jsem se chystal, že vystoupím nahoru, jeden přítel mi povídá: „Máte smůlu, teď jsou tam právě tři slavní herci, určitě budou ve stejném interview jako vy, a jeden z nich je zuřivý antiklerikál. Nebude to pro vás žádná legrace, uvidíte!“ Vylezl jsem tam. Mourousi nás představil. Ta zmíněná trojice byli tři z filmu Sous le soleil de Satan: Sandrine Bonnaire, Gérard Depardieu a strašlivý Pialat, velká huba, požírač farářů. Yves Mourousi začal své interview. Když ti tři domluvili, obrátil se na mne: „Tak vy jste se taky dal k filmu, abbé Pierre?“ To, co jsem odpověděl, cítím dnes velmi silně: „Ano, protože, když zestárnete, zdá se vám, že slyšíte uvnitř hlas, který vám říká: ‚Než odejdeš, řekni nám, co víš!‘ A já vím, že život je čas svobody, aby ses, pokud chceš, naučil milovat, a připravil se tak na setkání s věčnou láskou, až čas opustíš…“  Ticho. A pak jsme uslyšeli, jak strašlivý Pialat zaúpěl: „Proč mě tohle neučili, když jsem byl malý?“  Bylo to úžasné. Známý člověk, před kamerou. Celá Francie viděla, jak odložil masku.

Všichni žijeme s nějakou maskou. Vyrábíme si ji, abychom se chránili ve společenském styku. I mezi manželi, mezi dvěma přáteli, kteří se mají upřímně rádi,  působí trápení vědomí, že existuje něco, co si nemohou říci. Přesto jsme tenkrát prožili jeden z velice vzácných okamžiků, kdy jsme viděli masku spadnout. Úplně nahého člověka. A podle mne se všechno pořád točí kolem oné věty, na níž spočívají ty nejvšednější problémy šťastné rodiny nebo šťastné politiky: člověk ví, že je svobodný, aby mohl milovat, a pokud milovat neznamená: „Když trpíš ty, ten druhý, není mi dobře a nespokojím se s fňukáním; všechny mé síly povstávají, aby nás oba uzdravily z tvého neštěstí, které se stalo i mým neštěstím“, pokud to neznamená tohle, je láska jen fraška, nic než slova.   

NEKONEČNO

„Proč mi tohle neřekli, když jsem byl malý?“ řekl Pialat…

Vnucují nám určitá přesvědčení. Ta nám třeba  pomáhají lépe žít, ale když je do vás vtloukají násilím, rychle je odmítnete. Polykáme, co do nás cpou, ale nechápeme, co ty věci znamenají. Jak bychom to mohli přijmout? Jak bychom tomu mohli porozumět? Nazítří po vysílání, během něhož Pialat takhle zanaříkal, vysvětlil novinářům, v čem spočívala jeho výuka ve věřícím prostředí. Povídali mu o ďáblu, o pekle, říkali mu: „Buď hodný, nebo tě Pán Bůh potrestá.“  Říkal, že nikdy neslyšel, že by náboženství, láska a svoboda měly něco společného. Odtud jeho výkřik: „Proč mě to nenaučili?“

Ale je to věčné?

Jistě! V tom se setkáváme s povědomím o společenství s Bohem. Nakolik milujeme, je to ve skutečnosti On, který miluje v nás, zdarma spolupracuje s naším úsilím.

A co když v Boha nevěříme?

Co znamenají slova? Zase se musíme potýkat se slovy? Podívejme se na to pěkně konkrétně: nemůžeme nevěřit v „bytí“. Bytí je. Je bez hranic. To nám říká rozum. Jiná věc je víra. Víra je podle mě buď základem všeho nebo není. Nebo je jen velice povrchní. Víra je úkonem lásky. Je přitakáním k výzvě, kterou nás nekonečné „bytí“ volá k lásce.

Je to úžas nad životem, pocit, že žiji, že vidím motýla, že vidím sluneční paprsek…

Že vidím dítě, jak se usmívá, beránka, který se právě narodil…

OBRAZY            

Často nám představují Boha jako dobrotivého staříka.

A toho je třeba se zbavit. Boha nemůžeme obsáhnout. Vymýšlíme všelijaké symboly, ale co se týče Boha, všechno, co jsme schopni dodat k představě bytí, ji pouze omezuje. On jest. V Saint-Étienne, jsme měli takový zvyk, přišpendlit po prvním roce noviciátu na zeď obrázek, na jehož zadní stranu jsme napsali, co jsme prožili. Napsal jsem latinsky: „O ens etiam esto“ (Ty, který jsi, buď).

Lnu k Tobě?

Tak. Často mám před očima papír, na němž je napsáno: „Ty a my všichni tobě.“

Bible se všemi těmi příběhy, které vypráví, je plná všelijakých dobrotivých lidiček. Těch se taky máme zbavit?

Bible je opravdu svět sám pro sebe. Obsahuje části historické, části mýtické, které vyjadřují, co cítili ti, kteří to psali právě v té chvíli, úžasné pasáže spolu se zprávami o hrůzách, občas připisovaných Bohu… A tím vším proniká trvalé, stálé ujištění: bohové neexistují. Nemohou existovat dvě nekonečna, Bůh je jen jeden bez časových hranic. A tam kde neexistují hranice v čase, neexistují žádné hranice, neexistují ani prostorové hranice. Bible nás učí, zejména v Novém zákoně, že Bůh je láska. Jsme milováni a máme svobodu, abychom dokázali vstoupit do téhle rodiny, do tohoto společenství lásky. „Budeš milovat.“

Takže všechny ty příběhy jsou tu proto, abychom pochopili tuhle myšlenku?      

Přesně tak. A není to snadné.

Často si připomínám, co odpověděl Ježíš svým učedníkům, když ho prosili: „Nauč nás modlit se.“  Řekl jim: „Modlete se, ale nedělejte to jako modloslužebníci, kteří melou pořád dokola hromadu ponížených proseb před svými modlami, říkejte: ‚Otče náš‘.“  To znamená: považujte se za syny, kteří mají rodinné vztahy. „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“  Nebesa. Nejenom že jsme ztratili smysl pro tento obraz, ale dlouho jsme si nebesa představovali jako nějaký ráj, který by mohl být někde mezi oblaky, ale teď, díky výzkumu vesmíru, víme o nezměrnosti kosmického prostoru. Říkat „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, znamená říkat „jenž jsi nade vším, co se dá změřit, spočítat“. Jak bychom mohli nadále sloužit modlám?

Když Jacques Monod  vydal svou knihu Le Hasard et la Nécessité, napsal jsem mu. A ze všeho, co mi kdy bylo dáno napsat, je tohle můj nejmilejší text:

Vážený pane,

jak je Vaše kniha Náhoda a nutnost učená! Jak nás poučuje o způsobu, jímž všechny věci jsou! Ale potom? Nebo spíš předtím? Chci říci, že co se týče bytí všech věcí, je Vaše kniha slepá. Opravdu jste si myslel, že najdete Boha tím, že zvětšíte atomy, tak jako se dětinští kosmonauti smáli, že ho neviděli v nezměrných prostorách vesmíru? Budete-li se snažit vnímat hudbu očima, nebo dýchat barvy, nebo poslouchat vůně, můžete upřímně učit, že neexistuje ani hudba, ani barvy, ani vůně, ale mýlil byste se. To jste právě prokázal. Mikroskopem nezachytíte Boha, ničím ho nezachytíte. Ale ten, který říká nespravedlnosti ne, ten, který veden pravou láskou nehledí na zisk, aby posloužil jako prvnímu tomu nejmenšímu, dobře ví, v nevýslovném blahu, které v něm tryská, že nezachytitelný Bůh ho zachytí. Dobře ví, že na samém počátku lásky je milován milujícím nekonečnem, po němž všechno v něm dychtí jako nedočkavý hlad a žízeň. Tam se s ním setkáváme. Je to setkání jiného řádu než náhodnosti hmoty, i když pohyb hmoty provází.

NÁBOŽENSTVÍ

Nacházíte výraz  plnosti lásky i mimo křesťanské náboženství, třeba v Koránu?

Korán znám málo. Nikdy jsem ho nepřečetl celý. Ovšem islám obsahuje určitě jednu podstatnou výpověď. Jedinečné potvrzení absolutní transcendence Boží.

Co to znamená transcendence?

Přesažnost. Neporovnatelnost. Je to stejná představa jako plnost.

A Buddha?

Buddhismus je taky přesvědčený, že smyslem života je láska. Ale nevím toho o něm dost, abych se k tomu mohl vyjadřovat poučeně. Přestože jsem se dvakrát setkal s dalajlámou. Připadalo mi, že buddhisté si nemyslí, že by nekonečno mohlo být osobní; že by mohl existovat osobní vztah mezi naší nesmírnou maličkostí, tou žízní po lásce, a nekonečnem, kterému říkám „Bůh, jenž je láska“. Vědí o tom nekonečnu, ale nedovedou si představit žádný vztah mezi naším „maličkým já“ a „Jím“.

Podle nich jsme na to příliš malí?

Ano. A Jej nevidí jako osobního. Ale já vím o buddhismu příliš málo, nechtěl bych vykládat kdovíco a zkreslovat víru druhých.

Když se podíváme na různá náboženství, včetně těch, která tu byla, než se křesťansví rozšířilo po světě, máme dojem, že křesťanské náboženství dělá z člověka boha. Není to ujeté, když jsme jen součástí přírody?

Ne. Křesťanství je znamením Boží lásky, tak veliké, že se dává člověku, aby měl účast na Jeho radosti, na Jeho plnosti.

Jeden Ježíšův výrok říká: „Syn člověka nepřišel na zem, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“  Tahle slova mě vždycky znepokojovala. Komu se tu platí výkupné? Zpočátku máme tendenci vykládat to takhle: „Hříchem, to jest dáváním přednosti sobě před láskou, ať už v jakékoli formě, se člověk vydal ďáblu.“  O tom, co je ďábel, toho moc nevíme. Žádné z vysvětlení, kterých se nám dostává, nepochází z Bible. Ďábla můžeme někdy zakoušet, ale to nám žádné vysvětlení nepřidá. První by mohlo být: „Tím, že hřešíme, tím, že se odvracíme od lásky, se člověk vydal ďáblu, a Bůh přišel člověka vykoupit.“  To je absurdní, nesnesitelná myšlenka, představovat si, jak se dobro vydává zlu.

Ale když nahradím zlo omylem, neznamená to, že omyl se dá napravit?

Ano. Ale přesto nesmíme zapomínat, že je jednodušší sýpku podpálit, než ji uhasit, a že je-li na to člověk sám, nedokáže to. Někteří říkají: „Přišel dát sám sebe jako výkupné.“  A co s tím? Hodně se kázalo tohle pozdnější učení; zvláště svatý Anselm, který vycházel z feudálního práva své doby, kázal to, čemu říkal „satisfakční doktrína“. Pokud sedlák urazí knížete, závažnost urážky se nezakládá na významnosti sedláka, nýbrž toho, kdo byl uražen. Zadostiučinění se oproti tomu vyměřuje v opačném směru. Podle významnosti toho, kdo žádá omluvu, a ne toho, který se dopustil pohanění. Říkal: „Bůh, uražený hříchy lidí, žádá satisfakci.“  To je příšerné. Znamenalo by to, že nekonečný, dokonalý Bůh chtěl bičování, hrůzy pašijí, trnovou korunu, ukřižování. Takový on není!

Takže je třeba chápat příběhy, které náboženství vyprávějí, naopak? Podle křesťanského náboženství jsme na zemi, abychom trpěli nebo milovali. Když slyším: „Je třeba platit za prvotní hřích“, tak to není pravda?

 S tím je třeba bojovat. To je blouznění, není to pravda. Vůbec nejde o nějaké placení.

Podle mne tuhle představu o výkupném znázorňuje okradený, který říká zloději: „To, co jsi mi ukradl, má nekonečnou hodnotu. Já se dávám, abys, až se obnovíš, byl zase jako elektrická šňůra, zastrčená do zásuvky. Chtěl jsi všecko zpřetrhat, abys byl svobodný. A v tom okamžiku jsi se stal otrokem všech těch nepořádků, které v sobě máš. Já, okradený, se ti dávám, abys byl zase svobodný, aby ses obnovil, abys znovu našel svoje místo v domě.“       

Takže symbolicky můžeme říci, že Ježíš bere všechno na svá bedra, aby se nikdo necítil být spoutaný nebo obtěžovaný nějakým pocitem jakékoliv viny, aby mohl začít znova? Protože abychom mohli jít kupředu, abychom mohli dávat, musíme se cítit milováni a hodni lásky?  

Přesně tak. Ježíš nepřišel proto, aby ho ukřižovali. Nechal se týrat lidmi, kterým se daroval, právě proto, že se daroval. Začali ho nenávidět, protože jim říkal pravdu do očí, a chtěli jeho smrt. Ale kvůli tomu nepřišel, přišel, aby se daroval, a podává o tom důkaz tím, že přijímá lidský úděl a říká: „Mohl bych povolat legie andělů, aby mě vyprostili z tvé moci, ale přišel jsem, abych se vydal.“  To je pravé pojetí výkupného.                    

Někteří říkají: „Nevěřím v Boha.“  Myslím si, že je to způsob vyjadřování, od nějž bychom se měli naprosto osvobodit, protože nás udržuje zablokované v jedné pozici. Stejně tak slovo „ateismus“ je neslovo. V tomto ohledu je třeba udržet si velkou vnitřní svobodu. Nenechat se zotročit.

POSUZOVÁNÍ

Kolik lidí žije v zajetí falešné víry? Chodí na mši, protože se to má, protože to dobře vypadá, jdou k prvnímu přijímání, ale neumějí darovat úsměv.

Nikdy nebudeme schopni někoho posoudit s jistotou, že jsme soudili spravedlivě. Nedokážeme posoudit ani sebe. Můžeme posuzovat činy, postoje, stanoviska, ne osobu. Protože nevíme, do jaké míry je svoboda rozhodování každého člověka už od dětství omezena výchovou, okolnostmi, prostředím.

Nejde prostě o to, že nemáme nad nikým lámat hůl? Znamená soudit vzdávat se naděje?

Připouštím, že mohou existovat osoby skutečně zbavené svobodného rozhodování okolnostmi, které je zranily, i když o tom třeba nevědí, třeba už v maminčině břiše. Od prvního okamžiku jejich existence mohly nastat okolnosti, události, které je zbavily svobody rozhodovat. A tak nemohu posoudit jejich vinu.

Ale ještě je možné se osvobodit.

Do jisté míry. Někteří k tomu mají méně možností, jiní více.

Ale pokud jsme pozorní k životu, můžeme pochopit, najednou prozřít, vědět, že jsme se zmýlili.

To je pravda, naštěstí. Tomu říkáme milost, nezasloužený dar, který je nám v určitém okamžiku dán. Můj život byl plný milosti. Takovým nezaslouženým darem bylo určitě moje mládí.

Říkal jste, že jste byl poslancem. Dělal jste tedy politiku. Kněz přece nesmí kandidovat ve volbách.

V té době bylo sice třeba povolení od biskupa, ale kněz mohl kandidovat. K přijetí funkce ve vládě bylo třeba povolení z Říma. Potom došlo k reformě kodexu, současný kodex neumožňuje knězi ani být zvolen do parlamentu, ani být ve vládě. To jsou světské starosti… Bylo by třeba skutečně výjimečného povolení. Například v Beninu byl zvolen arcibiskup prezidentem na dobu určenou Lidovým shromážděním. To je zcela mimořádné. Otci Isidorovi se v Beninu podařilo uskutečnit něco, co nazvali Bílou revolucí. Po sedmnácti letech diktatury nevytekla ani kapka krve. Když svolal shromáždění tzv. aktivních sil národa, zatelefonoval mu druhého dne diktátor a řekl: „Chtěl bych vás zítra navštívit.“  Odpověděl mu: „Přijďte.“  Diktátor přišel a stalo se něco, co ještě nikdo v dějinách lidstva neviděl. Ten muž, který po sedmnáct let velel útlaku, vešel do sálu, postavil se k mikrofonu a řekl: „Stydím se za sebe.“

A to se vám líbí?

Aby ne! Ale zatímco mluvil, v sále se začalo cosi zdvihat. Byli tu ti, jejichž synové zemřeli ve vězení. A to cosi stoupalo, stoupalo… Po chvíli mu otec Isidor položil ruku na rameno a řekl mu: „Pane prezidente, prosím vás, buďte tak laskav a odejděte.“  Vyhlásili ústavu, politické strany a volby. Parlament schválil kandidáty na prezidenta; diktátor se přihlásil, byl poražen a země vstoupila do demokratického života, tak jak to jen jde u lidí, kteří s tím nemají žádné zkušenosti… Neříkám, že je to jednoduché. Otec Isidor je dnes znovu arcibiskupem. Existují další země, v nichž by se mohly věci odehrát podobným způsobem. Přede dvěma dny tu byl otec Aristide, historie Haiti ještě neskončila.

PAMĚŤ

Tyto země opouštějí koloniální období. Znovu vytvářejí své dějiny. Ty naše jsou temnější, než bychom chtěli: Touvier a Barbie  byli například obviněni ze zločinů proti lidskosti. Žádný z nich neřekl: „Stydím se za sebe.“

Jistě. Je třeba rozlišovat. Existuje psaný zákon, který se dá vždycky zdokonalit. Ale v okamžiku, kdy soudím, musím soudit na základě takového zákona, jaký je. Já nejsem právník, ale základem argumentace soudu, který rozhodl, že se na Touviera vztahuje amnestie, je tvrzení, že vichystický režim nikdy neschvaloval holokaust. A to je nesnesitelné. Právě vichystický režim vytvořil zvláštní oddělení, právě tento režim vytvořil Touvierovi místo, v němž udělal kariéru, v němž mohl uplatnit svou ctižádost a touhu po povýšení, v němž spáchal neoddiskutovatelné, prokázané zločiny. Co se týče otázky promlčení, zda se na něj vztahuje nebo ne, o tom nic nevím. Ale je nepřípustné, aby nějaký soud vynášel rozsudek, kterým mění dějiny. Historici protestovali velice důrazně. Církev našla odvahu otevřít své archívy, to se nestává často.

Jak máme pochopit tak důležitou a závažnou historii, když jsme ji neprožili? Minulost je pryč!

Nejprve je třeba říci, že světové události závisejí na tom, co si lidé zvolí. Jedna možnost se jmenuje zákon nenávisti a smrti: „sloužit především těm nejsilnějším a slabí ať pojdou“. Druhá se jmenuje zákon lásky a života: „sloužit především těm nejslabším“. Co dělá rodinu šťastnou? Skutečnost, že všichni přizpůsobují svůj režim novorozenému dítěti, starci, nemocnému, tomu nejslabšímu. Každý se řídí podle toho nejslabšího.

Hitlerismus se dá shrnout slovy: byla to volba síly. Vrátíme-li se do minulosti, neměli bychom přehlédnout tupost Versailleské smlouvy z roku 1918, která vehnala Německo do takového stavu beznaděje, že zrod odvety byl téměř nevyhnutelný. Nic nás nechrání před obnovou kultu síly. Ti, kdo v současné Francii následují – třeba nevědomě, neuvědoměle – takového Le Pena , k tomu směřují. Ve jménu síly, na úkor záhuby těch nejslabších, je možné vybudovat moc: taková byla praxe nacizmu, jenž se navíc rozhodl ve jménu takzvané vyšší rasy přidat k tomuto rozhodnutí vyhubení židů, Cikánů, černochů, nenávist vůči komunistům, svobodným zednářům, anarchistům, homosexuálům atd. Nemylme se: nenávist k židům pocházela ze staršího zdroje a jako křesťané cítíme odpovědnost. Protože právě v křesťanských režimech byli po Konstantinovi židé zbaveni možnosti působit v mnoha oborech. Zbyl jim jen obchod, směnárenství, bankovnictví a podobné živnosti, aby přežili. K rozdmýchání téhle nenávisti jsme velice přispěli.

Hitlerismus se stal silou, která krok za krokem dobyla zpět území, jichž bylo Německo zbaveno. A potom ta síla obsadila Rakousko, část Československa, a pokračovala: porazila Francii a zaútočila na Anglii. Roztahovala po celé Evropě a nakonec zaútočila na Rusko. Sovětský svaz byl připraven, vzdoroval a vytrval. Hitler si vylámal zuby.

Řeknete dětem, že jsme na své straně měli jen žebřiňáky, mnozí rodiče rozhořčeně řeknou: „Nic než žebřiňáky!“ Ale byla tu opravdová síla francouzské armády. A Pétain je hluboce odpovědný. To on byl po léta předsedou Nejvyšší válečné rady.

Lidé mohou jednat různě ve jménu stejných hodnot. Přátelé se mohou změnit v nepřátele. Když de Gaulle napsal svou knihu o  obrněncích, Pétain mu oponoval. Nejspíš tehdy se rozešli. Ale byli si dříve zřejmě natolik blízcí, že admirál Philippe de Gaulle měl při svém křtu za kmotra jistého Philippa Pétaina. Vypráví se, že když byl de Gaulle plukovníkem v Nancy, v městě, za nějž jsem byl poslancem, Pétain se dostavil na svátek 14. července  nebo v jiný takový den. V okamžiku, kdy plukovník de Gaulle kráčel v čele svého pluku, Pétain se otočil zády a prohlížel si radnici na druhé straně. Takovéhle vztahy panovaly mezi dvěma muži, jejichž východiskem byla shodná doktrína – obrana vlasti.

A tak jsme zažili Francii na cestách, pod kulomety, spoustu zajatců, a maršála Pétaina, veterána první světové války, jak pod nátlakem – a to je pravda – celého světa, přijímá příměří. Žádá zastavení bojů za velice těžkých, velice nevýhodných podmínek. Když de Gaulle viděl, jaký postoj zaujal Pétain jako státní sekretář poslední vlády Paula Reynauda, odjel do Anglie a vydal prohlášení: „Prohráli jsme bitvu, neprohráli jsme válku.“  Francie byla ohromena, zaskočena událostmi.

A tak se narodil odboj. Po výzvě z 18. června  následovala výzva z 10. července: „Tak veliký národ, jako je náš, nikdy nebude národem otroků...“  Nastalo pronásledování, účastníci odboje byli zatýkáni, posíláni do Châteaubriant, popravováni...

...nebo deportováni na Saharu jako můj přítel Roger Garaudy , po dva roky vězněný na jihu Alžírska. Ve Francii se okamžitě začaly uplatňovat Hitlerovy metody. Zatýkání židů, komunistů, Cikánů, homosexuálů; docházelo až k nejhoršímu vydírání, posílání na smrt těch, kteří odcházeli. Není pravda, že se nevědělo, co s nimi bude, že ti, kteří odcházejí, zemřou. Vědělo se to !

I děti ?

I děti, vědělo se to.

Je třeba vidět odboj takový, jaký byl. Existovalo deset dvacet návrhů od osob nejrůznějšího ražení: levičáků, pravičáků, kteří odmítali příměří za těchto podmínek. Zpočátku nevěděli, co dělat. Vydávali letáky, redigovali ilegální časopisy, lidé se nachávali zabít, protože je zastihli, jak tisknou nebo roznášejí časopisy. Mnoho jich takhle zemřelo, ale také vycházelo mnoho časopisů jako ten můj, Nezávislá vlastenecká jednota. První období bylo fází písemných protestů.

Razie v dvaačtyřicátem  vyprovokovala druhé období. Začalo zatýkání židů, cizinců. Někteří, mezi nimi já, vytvořili organizace, vyráběli falešné doklady. Kradli jsme na radnicích a okresních úřadech čisté formuláře občanských průkazů, pasů, razítka. Prostřednicvím přátel, kompliců, jsme vyráběli falešné doklady. Z některých, z těch, kteří byli ve Francii pronásledováni a v nebezpečí,se stali převaděči, začali převádět přes hranice do Švýcarska a později do Španělska.

A bylo i třetí období, kdy začaly nucené práce, totální nasazení. Spousta lidí nechtěla jít pracovat do Německa, do nepřátelských válečných fabrik. Mnozí se skrývali v horách. Nejlepší skrýší byla Paříž (anebo jiná velká města, protože tam se člověk mohl skrýt v davu) nebo právě hory. Stal jsem se jedním z organizátorů na východě Vercors. V horách se skrývala armáda, jejíž úloha byla velice důležitá. Vylodění v Normandii se zdařilo díky jí. Bouře zničila umělý přístav, vytvořený z pontonů, rozbořila umělé hráze. Bylo nutné vytvořit nová mola, aby se  mohly vylodit tanky. To zadrželo postup spojeneckých armád, proto ta hrozná bitva u Caen. Němci, kteří nevěděli, jestli útok přijde od Saint-Jean-de-Luz nebo z Normandie, rozptýlili svou armádu; ale mohli soustředit dostatek sil, aby vydrželi. Pokud by nebyly dvě německé divize mobilizovány, aby rozdrtily Vercors, pokud by se právě v této chvíli nepotýkaly s odbojem, kdyby mohly dorazit včas jako posila do bitvy u Caen, osud vylodění by mohl být zvrácen.

Chcete tím říci, že ti, kteří zahynuli ve Vercors, nezemřeli nadarmo?            

Nebylo to zbytečné. Tehdy jsem poprvé zažil partyzánskou válku. Dvacet pět mých přátel bylo zabito.

A nakonec nastalo čtvrté období odboje, kdy se k němu na vysočině Glières rozhodli připojit důstojníci z povolání. Takhle vytvořil můj bývalý pobočník ve skautské hlídce, kapitán To Morel, patryzánský oddíl Glières.

ODPUŠTĚNÍ  

A odpuštění?

Pamatuji si ze svého dětství jednu působivou píseň z doby po první světové válce. Říká se v ní: „Odpusťte, ale nikdy nezapomeňte.“

Odpustit, to ano. Protože nikdy nemůžeme znát míru viny. Do jaké míry byl třeba Hitler blázen? Nevíme. Postarejme se o to, aby se to neopakovalo. Odpuštění ano. Ale nezapomeňte. A abyste nezapomněli, musíte to připomínat. A abyste to mohli připomínat, nesmíte připustit, aby se zapomnělo.

V současné době existují na celém světě neonacistické síly, z nichž se rekrutují členové takových hnutí, jako je třeba Le Penovo. Abychom mohli říci: „Už nikdy nenávist, už nikdy holokaust, už nikdy hrůzovláda,“ nesmíme nikdy zapomenout. Protože zapomenout znamená dovolit, aby se nenávist vrátila. Jsme strážci paměti, strážci historie. I když jsme ji neprožili.

Když se někoho zeptáme, co to znamená milovat, není to příliš těžká otázka?

Občas se takhle ptám těch kolem sebe: „Co pro tebe znamená milovat?“  Jsem překvapený jak často spojují sloveso milovat se slovesem odpouštět. Odpuštění je dokonalý dar, víc než dar. Chce to taky  sebeovládání, a láska nám k tomu dá sílu.

VZÁJEMNOST  

Mluvíte o společenství a o sdílení. Mohl byste pojem společenství vysvětlit?          

Dochází se k němu zkušeností. Zatím je nedokonalé, v začátcích, ale když dnes slyšíme politiky, jak se hádají o ztrátě neomezené suverenity v důsledku sjednocování Evropy, je to k smíchu i k pláči. Jistě, absolutní svrchovanost, jakou znali za Ludvíka XIV nebo Napoleona, je možná. Tohle chtějí? Který z moderních států má neomezenou suverenitu? Jsou závislé na ropě, na mědi a kdoví na čem ještě, na potravinách; žádný národ dnes není absolutně svrchovaný.

To neznamená, že se musí setřít jeho osobitost, ale existuje jistá vzájemná závislost, která na druhou stranu není příliš respektována: bohatá a prosperující území nadále bohatnou, zatímco chudá chudnou. V jistých částech Francie dodnes jedí brambory, zatímco jinde je nadbytek pšenice na pečivo; jsme daleko od uskutečňování potřebné vzájemné závislosti. Ale jsme k tomu přesto tlačeni. Tenhle druh oddělených individualismů nemůže trvat věčně. Chápeme nutnost takového společenství, protože nás k tomu nutí fakta. Vidíme to, ať chceme nebo ne. Někteří si ho s ochotnou velkodušností přejí. Jiní ho v pýše odmítají. Historie přistěhovalců a „každý tam, kam patří“ je něco hrozného. Dokud byl Le Pen rasista, nezasáhl tolik Francouzů, k teorii rasismu existuje určitý odpor; ale jakmile promluvil o xenofobii – „každý tam, kam patří“ – začalo se mu dařit. A přitom jsou to žvásty. Podívejte se na ten malý kousek země, kde žijeme. Uvědomte si jeho polohu ve středomořské pánvi: víme, že dříve, není to tak dávno, počet obyvatel Tuniska, Maroka a Alžírska dohromady dosahoval sotva poloviny počtu obyvatelstva Francie. Víme, že za padesát let, pokud nedojde k nějaké katastrofě, jich bude dvakrát víc než Francouzů, kousek od nás, na druhé straně Středozemního moře. S dnešními dopravními prostředky jsou to k znovuzískání ztraceného území přes Gibraltar a Španělsko dva kroky. A tak budou přelidněná vyprahlá území bez velkých řek naproti prosperující, komfortní, stále méně a méně obydlené Evropě.

To, že Brusel nařizuje zemědělcům pod pokutou nechat ležet pole ladem, nechovat dobytek na maso, nevyrábět sýr, nevyužívat možnosti zemědělství tváří v tvář tak ohromnému nedostatku, nemůže zůstat bez následků! Alžírský dělník, který se čas od času zajede podívat na své příbuzné v Alžírsku, přijde na návštěvu do rodiny žijící na mizerné půdě s deseti vyhublými dětmi. Dvě hodiny předtím, když odlétal z Normandie, četl v novinách, že Brusel chce opět omezit zemědělskou výrobu… Jak by se někdo mohl domnívat, že to takhle půjde dál? Už z přírodního, biologického hlediska, nezávisle na mravním přesvědčení o povinnosti vzájemně si pomáhat: nikdy v dějinách se nestalo, aby podobná situace vydržela natrvalo!                          

Buď se tento stav věcí vyřeší diplomatickou cestou, hledáním možností „něco za něco“, aby se dospělo k rozhodnutí, co se s tím dá dělat, nebo to skončí násilím. Vnucuje se představa, že všichni odmítají zabývat se řešením problémů podle zásady: „moje suverenita, ostatní ať třeba chcípnou“.

Příklad. Během léta 1991 bylo rozhodnuto, že celá jedna pařížská čtvrť bude srovnána se zemí během dvou nebo deseti let, nevědělo se přesně. (Tou dobou jsme tábořili v nádražní hale s rodinami, které tímto způsobem bojovaly za právo někde bydlet.) Pozvolna, postupně, jak k tomu byli vyzýváni, lidé odcházeli. Opouštěli byty v perfektním stavu, s tekoucí vodou, elektřinou, plynem; jen vejít a spát. Zazdily se dveře. Jiní zůstali. Mezi obyvateli té čtvrti bylo jen málo majitelů domů. Ti založili ochranné sdružení, aby je neodbyli několika krejcary za byt, až budou muset odejít.

Když se členové výboru majitelů vrátili z dovolené, zjistili, že pařížská radnice nechala pomocí jeřábů strhnout střechy jejich zamčených domů. Napsal jsem tehdy velice rozhořčený dopis, v němž jsem připomínal: „Francouzské právo dříve hrozilo trestem smrti a dodnes ukládá nejpřísnější trest tomu, kdo by založil požár na poli s obilím zralým ke žni. To se mezi závistivými sedláky stávalo. A bylo třeba nahnat jim tolik strachu, aby k tomu už nedocházelo. Ale odstranit střechy domů, ještě po léta obyvatelných, před očima otců rodin, kteří teď nevědí, kde se svými ženami a dětmi stráví zimu, představuje stejný zločin. Střecha nad hlavou je stejně potřebná jako chléb.“

 Na radnici přijela televize, aby si vyžádala odpověď jejího představitele. Pronesl větu, kterou nás přenesl o tisíciletí nazpět: „Ty domy jsou teď v majetku města. A majitel si s tím, co mu patří, může dělat co chce.“  Právo je na mé straně, vlezte mi na záda. Když Le Pen razí heslo „Francie Francouzům“, dovolává se stejného způsobu uvažování.

Desetkrát jsem odpovídal na veřejných shromážděních: „Ať žije Francie Francouzů. Bojovali jsme za to, aby Francie patřila Francouzům. Ale také země lidem.“ V tom není rozpor. Jsme na sebe vzájemně odkázáni. Byla nám svěřena společná odpovědnost za štěstí.

Měli bychom se mít na pozoru před zjednodušujícími tvrzeními. S představami jako   „každý tam, kam patří“, neomezená suverenita, je definitivně, neodvratně konec. Je třeba uznávat vlastnictví jako něco, co patří k člověku. Člověk může mít věci, které mu patří. Ale není pravda, že vlastnictví může být neomezené, svrchované, absolutní. To, co řekl zástupce pařížské radnice po stržení střech: „Ty domy jsou teď v majetku města. A majitel si s tím, co mu patří, může dělat co chce“, není pravda. Město má jakožto město povinnost ve svém majetku ubytovat lidi, povinnost starat se zejména o ty nejchudší dělníky. Protože město, to je lidské společenství.

A být lidským společenstvím znamená mít povinnosti?

Jakmile je jednou na světě, má malý človíček povinnost žít. Má povinnost vůči životu se vším, co přináší. Ta povinnost žít mu dává práva. Prvním z nich je právo vyžadovat na ostatních, aby mu umožnili plnit jeho povinnost.

Těch pár desítek kilogramů lidství, které člověk představuje, je na rozdíl od všeho ostatního, co známe, obdařeno tím, čemu říkáme svoboda. Svoboda sloužit modlám nebo milovat. Ale co je účelem svobody vzhledem k povinnosti žít? Vynaložit nezbytné úsilí a naučit se milovat. A tento závazek naučit se milovat zakládá právo, právo každého člověka dožadovat se prostředků nutných k naplnění povinnosti žít.

SVĚDOMITOST

Z toho, co říkáte o vzájemně propojeném světě, vyplývá, že cokoli dobrého udělám, prospěje těm, co přijdou po nás. Ale pokud se dnes zmýlím, pokud se zmýlíš, děti zítřka  na to doplatí.

Samozřejmě. Můžeš si všimnout, že díky práci spousty lidí před tebou můžeš psát, číst, poslouchat rádio, jíst dobrý chleba místo syrového masa. Lidé se to museli naučit.

Všechno, co dnes děti mají, včetně toho zlého, mají díky těm, kteří tu byli před nimi. Všichni, kteří tu budou po nich, toho musí využít a jít dál, a aby to mohli využít zdravě, musí se osvobodit od představy neomezené suverenity: „S tím, co mi patří, si budu dělat co chci.“  

Jedna z mých neteří, matka tří dětí, z nichž jednomu je třináct čtrnáct let, mi napsala: „Můj syn začal studovat na střední škole. Je křesťan, chodí na katechismus. Pobouřeně mi řekl: ‚Mami, mám toho po krk. Ze všech stran slyším, že se máme o všechno dělit, ale nikdo to nedělá. O co se dělí farář, když slouží mši? A o co se dělíme my?‘ “  Žijí v nádherném sídle, tam, kde jsem vyrůstal, o nějž se bratrsky podělila celá rodina. Odpověděl jsem jeho matce: „Musíš mu ukázat, že chápeš jeho rozhořčení, a spíš než o sdílení s ním mluv o svědomitosti. Může studovat, od narození je dobře živený, má svůj vlastní pokoj, nedokázal by se o něj s někým dělit. Ale svědomitost mu ukládá pracovat, aby jednou dokázal být užitečný všem těm, kteří neměli podobné možnosti.“

Často se říká, že chudí jsou závistiví. Jistě, mohou závidět i svým sousedům, stejně chudým jako oni. Ale není už tak docela pravda, že svět chudých jako takový je závistivý.

Zaměstnanec velké továrny nezávidí zaměstnavateli. I když ví, že má krásný dům, jachtu, venkovské sídlo, pokud vidí, že se stará, aby bylo pro dělníky dost práce, radí se s odbory, snaží se, aby jeho dělníci měli ten nejlepší plat, aniž by tím poškodil podnik, bude si ho vážit. Není pravda, že chudí jsou závistiví. Ale vyžadují svědomitost.

Kdo se sdílí? Existují dva výklady. Když vidíš, že někdo nemá co jíst, samozřejmě se s ním rozdělíš o chleba, nabídneš svou pomoc, kde je to v tvých silách. Ale opravdové sdílení znamená dělat svou práci.

Ať už je tvoje společenské postavení vysoké nebo nízké, na tom nezáleží. Ale buď tak svědomitý jako švec, který dobře spravuje boty, nebo jako advokát, který dobře hájí své klienty. Sdílení předpokládá svědomitost.

LIDÉ       

Existuje lidská láska; je také zvířecí láska?

Kočka miluje svá koťata. Ale když koťata vyrostou, už je nezná. Člověk se musí celý svůj život rozhodovat. Vidíme, že fena se dá třeba zabít, aby ochránila svoje štěňata. Když vyrostou, už je nezná a neustoupí od misky, aby se jiní psi mohli nažrat první. Zákon přírody nesahá tak daleko. Jenom člověk se dokáže rozhodnout dát najíst jinému, tomu, koho miluje, dříve než sobě.

Rád říkám: „Člověk je obraz Boží.“  Někteří si z toho dělají legraci a namítají: „V tom případě se moc nepovedl!“

Ale já říkám, že s podobou Boží v člověku je to jako s otiskem pečetidla ve vosku. To pečetidlo jsem nikdy neviděl, možná ho nikdy neuvidím, ale když si pozorně prohlédnu tu prohloubeninu, objevím nekonečno.

Člověk je otisk Božího obrazu, protože všechno, co v něm volá, co ho pobízí, aby překročil zákon přírody s jeho surovými pudy, je věcí rozhodnutí. Instinktivní šlechetnost neexistuje.

Kdyby ve vesmíru neexistovalo to nicotné nic, ty, se svou svobodou, která ti dovoluje buď sobecky brát všechno, co ti přijde do cesty, bez ohledu na to, že tím ubližuješ druhým, nebo se snažit pomáhat druhým, aby měli krásnější život, kdyby neexistovali tihle tvorové, kteří ve vesmíru představují jen nepatrný prášek, celý vesmír by neměl smysl. Co to znamená? Kdyby nikde neexistoval kulminační bod a v něm svobodné „něco“, schopné měnit se k lepšímu – a tomu já říkám adorace – život by neměl smysl.

Dalo by se tedy říci, že na této planetě žije šest miliard milujících?

Je nás šest miliard schopných milovat. Ale ne šest miliard opravdu milujících. Víme, že ve skutečnosti existuje mnoho nenávisti. Například když vidíme, jak se lidé navzájem vraždí, třeba Srbové a Chorvati. Také na území bývalého Sovětského svazu na mnoha místech vzplanula zášť. Téměř vždycky je to ve jménu těch nejušlechtilejších idejí, málokdy kvůli chamtivosti, kvůli touze mít něco jen pro sebe.

Jak je možné, že kvůli ušlechtilým myšlenkám teče krev?

Ušlechtilé myšlenky v průběhu lidského života ztrácejí sílu zúžením pohledu nebo je může provázet touha po moci, touha ovládat druhé. Není tomu tak vždycky, ale výchovný systém, tak jak je koncipován, vyrábí drsňáky.  

Považte, že ta malá dívenka na Olympiádě v okamžiku, kdy se vypouštějí holubi, zpívá: „Do zbraně, občané… Ať nečistá krev zúrodní naše brázdy…“ ! A slyšíme jak Le Pen v Marseille na závěr diskuse o vyhoštění uprchlíků říká: „Vzpomeňme naši nádhernou Marseillaisu: ‚Ať nečistá krev zúrodní naše brázdy!‘ “  Před uprchlíky, politickými emigranty!  Italové, Belgičané, Rusové i Němci už pozměnili své hymny. Rusové už za Chruščova.

Ve jménu těch nejkrásnějších idejí se mohou postavit krásné katedrály, ale pokud ty ideje nejsou pro každého a v každém živé, stanou se z krásných katedrál prázdné skořápky. Vývoj může postupně vést až k nejhorším ukrutnostem. Nevyvarovala se toho ani církev se svou inkvizicí, procesem s Janou z Arku, absurdním odsouzením Galilea a mnoha dalšími epizodami. Člověk je schopný zároveň geniality i tuposti. To musíme mít na zřeteli. Měli bychom být hrdí, že jsme lidmi, ale zároveň bychom se neměli moc nafukovat; neměli bychom být naivní. Měli bychom dobře vědět, že i nám, pokud si nedáme pozor, hrozí  „hroší kůže“.

Tím se člověk liší od zvířat. A to v obou směrech. Na jednu stranu se člověk dokáže ovládat, aby se nesápal po všem, co je tu také pro druhé. (Zvíře je oproti tomu, když má hlad, strašlivě kruté, nemilosrdné, ale nikdy nezabíjí z jiného důvodu než z hladu. Když se lev nažere, je tím nejhodnějším ze všech zvířat, pokud mu nenaženete strach.) Na druhou stranu je člověk horší, protože je schopen na povel zmobilizovat svou energii a zabít. V tom spočívá jeho odpovědnost za svobodnou vůli. Stejná svoboda mu umožňuje starat se o nemocné bez výhledu na zisk. Díky stejné svobodě se může stát Napoleonem nebo Matkou Terezou nebo svatým Františkem z Assisi. V tom je velikost člověka.

VÝHLED

Aby bylo možné ošetřovat nemocné, je třeba objevit léky. Patří k lidské odpovědnosti také vynalézat?

Ano, do nekonečna.

Z toho jde na člověka závrať.  A vy ještě říkáte, že je to svobodná volba?

Vědci si pokládají mnoho otázek. Pokládají si je pořád. Dnes třeba kvůli genetice. Vědci si uvědomují, že zítra může někdo manipulovat s buňkami nebo podle libosti na objednávku zařídit, aby se rodili jenom chlapci nebo naopak děvčata.

U primitivních infanticidních národů jsou cesty, kudy táhly karavany poutníků, lemovány zbytky koster, protože když některá z žen slehla a byla to dcera, tak dítě zabili, zahrabali zaživa.

Tváří v tvář těm teoreticky neomezeným možnostem mají vědci veliké obavy o to, jak budou využity. Jsem zdrženlivý, protože ještě neobjevili lék na AIDS. K plnosti poznání máme ještě daleko a čím víc toho vědci znají, tím víc si to uvědomují.

Vzpomínám si na rozhovor, který jsem měl v roce 1946 s Einsteinem v jeho domě. Byl jsem tehdy předsedou Světového federalistického hnutí a požádali mě, abych přijel předsedat na americký kongres v Minneapolis. Po kongresu mi jeden přítel řekl: „Nechtěl by ses setkat s mým přítelem Einsteinem?“ „Aby ne!“  Tak jsme se za ním vydali do jeho malého dřevěného domku, docela skromného, v lese vedle Princetonské university, nejhonosnější university na světě.

Zeptal jsem se ho, jak by to v té době udělal každý, jestli se nedaly předvídat následky atomového výbuchu. Pověděl mi o své úzkosti z toho, že dal takovou sílu do rukou národů a vládců, tak dětinských, neschopných pochopit, že atomová energie představuje historický mezník v mezinárodních vztazích. Od tohoto okamžiku může jedna bomba vyhladit celé město a existují prostředky k rozpoutání tisíců dalších sil. A dodal: „Mou omluvou je, že jsem naprosto odmítal spolupracovat na výzkumu až do dne, kdy americká tajná služba přinesla neoddiskutovatelné důkazy, že Hitlerovi by se mohlo do několika měsíců podařit vyrobit atomovou bombu jinou cestou, pomocí těžké vody. V té chvíli jsem nabídl svou plnou spolupráci.“  A rychle připojil: „Ale tahle exploze hmoty, i když je závažná, je nejmenší z tří explozí, které hrozí lidstvu.“  

Stojíme před explozí života, mnohem silnější než je výbuch hmoty. Pokrok medicíny a farmacie, s nímž armády seznámily celý svět,  zastavil dětskou úmrtnost. Bravo. Ale porodnost se nesnížila stejným tempem jako úmrtnost. Tam kde z deseti dětí osm zemřelo před dosažením dospělého věku, dnes umírají jen dvě z deseti. To znamená, že tyto děti budou mít děti. V jedné generaci vzroste lidstvo čtyřnásobně. Einstein uvažoval o důsledcích: „To, čemu pokrytecky říkáme populační rovnováha, se zachvěje.“  Mluvil jsem o národech severní Afriky, o celém tom území ležícím na jih od Středozemního moře proti bohaté Evropě, která si libuje v nicnedělání tváří v tvář stepím, které potřebují jenom obdělat: není možné, aby to takhle trvalo dál. Einstein pokračoval: „To znamená přehodnotit celé užívání Země a zároveň přehodnotit regulaci porodnosti podle možností naší planety.“

Jaké řešení by mohla mít demografická exploze?

Tisícileté zkušenosti ukazují, že lůžko chudého je plodné. To má snadné vysvětlení: ten, kdo ví, že mnoho z jeho dětí zemře, se řídí pudem sebezáchovy. Aby aspoň některé děti přežily a mohly se postarat o staré rodiče, je nutné mít jich mnoho. Sociální zabezpečení chudých spočívá v každoročních porodech. Navíc tam, kde neexistují jiné možnosti jak rozvíjet své schopnosti, to znamená potvrzení vlastní osoby: mám deset patnáct dětí, jsem někdo. Dokud trval duch kmenového zřízení, pokud jste neměli dost chlapců, sousední kmen vás napadl, nebyli jste dost početní, abyste ubránili svá stáda. To všechno přetrvává jako nevědomý, pudový reflex. Jediný přirozený prostředek jak bez nátlaku omezit porodnost, je vyváznout z bídy. Je ovšem třeba vidět věci realisticky: evropská praxe není založena na ctnosti, ale na měšťáctví. V bohatých zemích je méně dětí, protože víme, že bychom museli dělit majetek, který jim odkážeme.

Mluvil jste o třech explozích.

Einstein tehdy pokračoval: „Ale tou nejsilnější explozí, větší než výbuch hmoty, radikálnější než populační exploze, je ta poslední: exploze ducha, vědomostí.“ Napříště se díky rozšíření rozhlasu i ti nejubožejší dozvědí, co se děje na druhém konci světa.

Viděli jsme to u našich hadrářů. Ubytovali jsme dvacet mužů pod stany. Deset dní nato jeden z nich, tak trochu kutil, dal během vaření dohromady tři nebo čtyři rádia ze součástek posbíraných tuhle a tamhle, a ono to hrálo. Naši hadráři pracovali zezačátku na hromadách odpadků. Vzdělávali se čtením novin a časopisů, které nasbírali v popelnicích: Paris Match, Le Point, L’Express atd., a ti, kteří uměli číst a byli trochu zvídaví, si měli večer před spaním v čem listovat a nepotřebovali přitom chodit do trafiky.

Často jsem byl svědkem jiné udivující skutečnosti. Je to také záhada: během tří nebo čtyř neděl se dvacet toulavých psů, o které se hadráři s láskou starali a krmili je, nechalo úplně ochočit. Ubohá zvířata jako by cítila, že jim ubozí lidé rozumějí.

Když Einstein mluvil o explozi ducha, řekl: „To povede až k tomu, že jednou i ten největší chudák uvidí fungovat televizi. A to,“ řekl mi, „způsobí hluboký převrat.“  Ti, kteří od nepaměti trpí, začnou trpět tím, že trpí. Protože se dozvědí, že trpí a že existují prostředky, které by mohly vyléčit jejich bídu. Dozvědí se také, že tyto prostředky se nevyužívají, protože to nikoho nezajímá. Je to jako s vodou, když se promění v páru: látka je stejná, ale nedá se s ní zacházet stejným způsobem.

Takže máme tuto odpovědnost. Máme k tomu prostředky. Máme všechno, čeho je třeba, aby na zemi žili samí šťastní lidé. Ale abychom byli vyslyšeni, musí se nám věřit. A aby nám uvěřili, musíme být způsobilí, vyzkoušet to, mít zkušenosti, abychom o tom mohli nahlas mluvit a aby nás pochopili.