Náboženské potřeby

Komunistické orgány se často v novinách chlubily, jak je u nás zajištěna náboženská svoboda. Psaly, že "v našem socialistickém státě je plně postaráno o zabezpečení náboženských potřeb věřících" . To mně připadalo dosti legrační, protože jsem sice věřící, ale pokud vím, nemám žádné "náboženské potřeby". Když jsem si tohle tvrzení přečetl poprvé, schválně jsem se v neděli rozhlížel po kostele, zda si tam někdo neukájí nějaké potřeby, ale nic takového jsem neviděl. Pokud jsem mohl posoudit, všichni tam přišli proto, aby ve společenství vyznali a upevnili svou víru. A tak jsem dospěl k názoru, že je to další komunistická bouda, že nejspíš nikdo žádné "náboženské potřeby" nemá; to si jenom komunisti takhle hloupě vykládají víru.

Jenže pak jsem se rozhlédl i mimo kostel a uviděl jsem, že opravdu existují lidé, kteří mají náboženské potřeby. A je jich dost - v církvích i mimo ně.

Náboženská potřeba je jakási touha po naprosté zabezpečenosti, úplné jistotě na všech rovinách existence. Takový nábožensky potřebný člověk touží po zajištěnosti a bezpečí, a protože mu brzo dojde, že na to sám nestačí, hledá někoho nebo něco, kdo nebo co mu to může dát. Třeba Bůh nebo strana. Náboženství nekontrolované vírou má po čertech blízko k pověře a magii. Je to vlastně takový obchod: já budu zachovávat všechny obřady a předpisy, které po mně božstvo žádá, a ono mě za to ochrání na všech stezkách mého života. Přijdu sice o svobodu, ale zato budu mít životní jistoty.

Listopad '89 přinesl věřícím lidem svobodu a lidem náboženským široký sortiment k uspokojování jejich potřeb. Nemám na mysli jen všelijaké sekty a "nová náboženství". Iracionálno se postupně dobývá do všech oblastí společenského života. Už v roce 1935 napsal Johan Huizinga s lítostí:

"Přísně racionální myšlení je ve vědách méně výlučným nástrojem než kdysi. Jak častými a nezbytnými se stala slova 'vize' a 'koncepce' pro naznačení procesu poznání…"

Co by asi řekl dnes.

březen 2001