Proč jsem přesto ještě katolíkem? Na tuto provokativní otázku bych mohl odpovědět provokativní protiotázkou: Co bych měl, jako katolík, jímž jsem, být jiného? Patrně luterán, protestant? Což jsou dnes, ptá se katolický křesťan v roce 500. výročí Lutherova narození, protestantské církve v Lutherově vlasti o tolik atraktivnější, přesvědčivější? Jistě, uznávám hned: v protestantských církvích existuje záviděníhodný duchovní prostor svobody, jaký v katolické církvi jistě není. Stačí porovnat jen právě publikované, znovu klerikální, autoritářské a centralistické církevní právo s evangelickými církevními řády.
Také tajné procesy ve věcech učení, které jsou výsměchem jakéhokoliv právního řádu a představují duchovní verzi zneužití úřadu, už dnešní protestantské církve neznají. Ani konkordát z Hitlerovy doby a státem vymáhanou církevní daň tam nevyužívají tak bez rozpaků, aby pomocí státocírkevněprávních konstrukcí právnicky kultivovali něco jako stát ve státě, počínaje mateřskými školami přes teologické fakulty až po katolické nemocnice.
Protestantským církvím také není možné vytýkat, že ve své vlastní sféře nedodržují ona lidská práva, jejichž dodržování navenek tak hlasitě vyžadují od druhých. Má to jistě už svůj důvod, že Vatikán — dokonce ani při konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě — ještě nepodepsal evropskou deklaraci lidských práv; odborníci tvrdí, že by se muselo mnoho změnit v církevním právu. A jak málo respektu mají němečtí katoličtí biskupové ke svobodě bádání a učení v souvislosti s povoláními a habilitacemi na katolické teologické fakultě a jakým ponižujícím způsobem je možno zjišťovat pravověrnost kandidátů, to vědí bohužel jen zasvěcení. Ne, není to náhoda, že i v katolické teologii ve Spolkové republice se v této době publikuje jen málo odvážného a perspektivního; je prostě zase strach z represálií, když člověk k otázkám jako je katastrofální nedostatek kněží (těsně související s celibátem), ekumenická stagnace (ještě stále neuznány protestantské úřady a sv. večeře Páně), papalismus (od neomylnosti po znovuoživený osobní kult) nebo k nesrovnatelně obtížnějším otázkám christologickým, říká to, co si myslí, a píše to, co říká. V každém případě ať nikdo neříká, že inkvizice v Římě a jinde byla zrušena tím, že jméno „sanctum officium sanctissimae inquisitionis“ pozměněné na „posvátná kongregace pro nauku víry“ zní mírněji. Stephan Pfürtner, Jacques Pohier, Leonardo Boff, Edward Schillerbeeckx a jiní vědí, o čem mluvím. A přece: už nemám právo být katolíkem? Tak jednoduché to není.
Jistě, trpím s mnoha katolíky v Německu a jinde tímto autoritářským římským systémem. Ale cožpak je v evangelických církvích luterovská „svoboda křesťanská“ realizována věrohodně? Není tam — také o tom by mohli jistí profesoři teologie dlouho mluvit — místo inkvizice shora často inkvizice zdola a místo přizpůsobení římské linii přizpůsobení trendům v té které zemské církvi? S mnoha katolíky se zlobím na prázdná biskupská ujišťování o ekumenickém dorozumění, z nichž neplynou žádné činy. Ale není také u evangelických církevních vedení rozšířeno konfesijně vlastnické smýšlení a strach z dotyku?
Katolická hierarchie systematicky brání ekumenické výuce náboženství, ekumenickým studentským farnostem a eucharistické pohostinnosti. Ale nedělají to protestantská církevní vedení v nesvaté „ekumenické“ alianci s ní? Nevyhandlovali spolu ustanovení o smíšených manželstvích, sahající až do slavení bohoslužeb, ustanovení, při nichž se dbá více na vlastní konfesijní majetek než na blaho lidí; a neexistuje také v evangelických církvích — je to stěží uvěřitelné — zákaz smíšených manželství pro církevní pracovníky a disciplinární sankce při jejich nedbání? Společně jednají protestantští a katoličtí církevní představitelé především tam, kde se domnívají, že mají společné požadavky vůči společnosti a státu, a co možná nejméně tam, kde se to týká vlastních pozic.
Mám se tedy stát protestantem, abych protestoval proti tomu, co je v katolické církvi neevangelické, nekatolické, neekumenické? Pochybuji. Neboť protestování přenechali protestantští církevní představitelé přinejmenším v Německu už dávno kritickým katolíkům. A očekávat od potomků reformátorů podporu v zápasech s přepjatými římskými nároky by bylo iluzorní. Mají konečně své vlastní zájmy a nechtějí narušit ekumenický „mír“. Co by asi řekl doctor Martinus devótně ostýchavým dotazům vedení evangelické církve při setkání s papežem v Mohuči a jejich mlčení, když se nedočkali pozitivní odpovědi?
Ale to platí hlavně o oficiálně oficiózní politice vedení církví. I já vím o dobré práci v nesčíslných protestantských sborech v Německu a všude na světě, které žijí jako opravdu křesťanské sbory, znám také mnoho protestantských farářů, kteří ve zvěstování i v praxi vyzařují opravdu křesťanského ducha. Jenže po celém světě jsem poznal neméně katolických farností a farářů, o nichž lze říci totéž.
Na základní rovině našich církví jsou rozdíly často nepatrné a závisí zcela na lidech. Katolická farnost s otevřeným farářem může být evangeličtější než protestantský sbor s úzkoprsým farářem a naopak: evangelický sbor s ekumenicky smýšlejícím farářem katoličtější než katolická farnost s římsky laděným farářem. V každém případě je ekumena „dole“ často lépe realizována než ve vyšších poschodích církevní byrokracie. A když dnešní lidé naříkají nad „církví“, myslí tím také většinou instituci a aparát než konkrétní sbor.
Ale nyní něco mnohem důležitějšího: Všechno by mohlo být i docela jiné, velmi podstatně lepší. Řím, který se uzavřel jak reformaci, tak osvícenství, zahájil Janem XXIII. novou epochu církevních dějin. Místo reakčně agresivní uzavřenosti nyní „apertura“ a „aggiornamento“, místo středověké protireformační strnulosti „ekumenismus“ a „dialog“.
Po II. vatikánském koncilu se situace mezi katolickou církví a jinými křesťanskými církvemi podstatně uvolnila. Je potěšitelné, že katolická církev zásadně přijala a realizovala celou řadu centrálních intencí reformace: Nové vysoké ocenění bible ve zvěstování, v bohoslužbě, vyučování a teologii, opravdu lidové bohoslužby zavedením řeči lidu a zásadní přípustností od středověku sporného laického kalicha, zhodnocení laiků ve farních a diecézních radách (kde pracují), včlenění papeže do kolegiality biskupské konference a přizpůsobení církve národům (kdekoli biskupské konference využijí svých skutečných možností), konečně reforma lidové zbožnosti koncentrací na to, co je v křesťanství rozhodující.
Chce-li tedy člověk dnes realizovat intence reformace, nemusí se stát protestantem. Ano, realizace těchto reformačních intencí znamená zpětný dotaz evangelickým církvím. Zda by také ony neměly vzít vážněji odpovídající katolické intence: tedy bez zanedbávání bible přece jen větší respekt k starocírkevní a středověké tradici, při všem zdůraznění lidové bohoslužby slova přece jen důstojnější slavení Večeře Páně, zatlačené na okraj nebo fakticky vytlačené, při všem zhodnocení laiků přece jen i význam ordinace a církevního úřadu, s přizpůsobením národům přece jen i smysl pro internacionalitu a univerzalitu církve, při vší skepsi vůči lidové zbožnosti také i více smyslového, ne čistě intelektuální, ale i emocionální přiblížení lidem? Jistě, duch koncilu byl v katolické církvi v pokoncilní době všelijak zrazen. Osudné kompromisy mezi pokrokovou koncilní většinou a reakční kuriální menšinou mají nyní důsledky: kuriální aparát je zase u moci a dokázal si pomoci zastrašováním, stále novými dekrety a tajnými pokyny, a především jmenováním poddajných biskupů a kardinálů, což předurčilo papežskou volbu v roce 1978.
Tak se vymstilo, že nejen diskuse o otázkách jako je kontrola porodnosti, rozvod a celibát, ale i o otázce volby biskupů diecézními grémii byly vyloučeny z koncilní diskuse na nátlak kurie. Koncilem odsouzený klerikalismus, juridismus, centralismus a triumfalismus slaví v Římě — částečně v modernizované podobě — zase vesele své zmrtvýchvstání. Jestliže bezprostředně po koncilu měli kardinálové jako Suenens a Lercaro (oba brzy umlčeni) ještě odvahu k protestu, pak dnes se proti tomu nikdo neodváží protestovat. Opět se vyžaduje přizpůsobení, devótnost a emocionální velebení; ani stopa po kolegialitě, sebekritice a odvaze k opravdovému dialogu.
Je v této ambivalentní situaci mezi koncilním průlomem a pokoncilní restaurací udivující, že se v obou posledních desetiletích nesčíslní katolíci tiše sec svou církví rozešli a stáhli se do vnitřní emigrace? Ti nejangažovanější bohužel často jako první. Kvůli úplnému římskému neporozumění osobně naléhavým otázkám — od regulace porodnosti až po ordinaci žen — především ženy. Synoda katolických biskupů (1971 — 75) — s ohromnými nároky na čas, papír a peníze — zůstala prakticky bez důsledků; sotva jediný ze slavnostně usnesených a biskupy aprobovaných požadavků byl Římem akceptován. Stala se tak nakonec onou alibistickou akcí, které se už předem mnozí báli. Drasticky klesl nejen počet kněžských svěcení, nýbrž částečně i křtů dětí. Mezi katolíky do třiceti let poklesla pravidelná návštěvnost bohoslužeb za posledních 25 let podle výzkumu z 59% na 14%. Ale vypadá to v protestantských církvích lépe? Tam se návštěvnost snížila dokonce z 13% na 2%.
Za těchto okolností nikoho neudiví, že mnohým z nás, jimž církev opravdu není lhostejná, připadá vnitrocírkevní situace zatím příšerná přes všechny „kirchentagy“ a papežské návštěvy, které pro sbory v terénu sotva znamenají vzestup. Tisíce katolických farností i ve Spolkové republice už nemají faráře, klerus je přestárlý a přetížený, kaplani na vymření, ale kněze mimo službu nikdo zpět nepovolá a tisícům potenciálních kandidátů a školených laických teologů se farářský úřad uzavírá, protože se chtějí oženit nebo už jsou ženatí. Kostely jsou prázdnější a prázdnější, ale katolická biskupská konference zakazuje ekumenické bohoslužby v neděli s tím, že prý nejsou splněním nedělní povinnosti… Slepí a vůdcové slepých? V tomto Lutherově roce by bylo možno snadno pokračovat ve výčtu „gravamina nationis Germanicae“.
Ale: proč jsem přesto katolíkem? Nejen pro svůj původ a teologický úkol, který — Dei providentia, hominum confusione — doufám plnit svobodněji a radostněji než kdy jindy. Nejen proto, že mě křesťanské alternativy (protestantismus, ale i starokatolictví nebo pravoslaví) nikdy nepřesvědčily natolik, abych byl kdy v pokušení opustit svou církev, která už zkrátka jednou je mým duchovním domovem. To už by snad mohlo být jasné: také tyto církve jsou (jako ta moje) nejen věrny svému řádu, ale současně provozují v mnoha podobách i své zlořády.
Ne, já zůstanu katolíkem, protože navzdory (a snad i také kvůli) své kritice mohu k této katolické církvi, jaká už jednou je a jak ji nyní už přes padesát let znám, říci své ano: jako k historicky vyrostlé a lidsky křehké, ale i tak legitimní realizaci církve Ježíše Krista. Oproti jiným, novějším církvím se vymezuje v dvojím ohledu: jako reprezentantka dvoutisíciletých dějin křesťanstva (catholica v čase se všemi klady i zápory) a jako reprezentantka křesťanstva zahrnujícího všechny národy, rasy, třídy a kontinenty (catholica v prostoru se všemi ambivalencemi velké mezinárodní organizace). Katolické církevní společenství je tak pro mne a pro mnohé jiné viditelným znamením jak kontinuity křesťanské víry, tak i její universality, zahrnující všechny společenské skupiny.
„Nevystupovat za bouře, ale veslovat dál“ — to bylo heslo, které mi odevzdal Karl Barth (a které sám vyzkoušel v čase protestantské dekadence, kdy mu samému bylo na přestup ke katolictví). A co jsem řekl v nesrovnatelně dramatičtější době, kdy mi vyznání víry ve vlastní církev nešlo tak snadno přes rty, z toho nechci dnes vzít ani slovo zpátky. Ale stejně jako tehdy se ptám i dnes: musím, když tuto katolickou církev akceptuji, akceptovat všechno, co se v ní v průběhu dvaceti staletí oficiálně učilo, nařizovalo a provádělo? Je ode mne nebo jiných katolíků požadována totální identifikace? To, co se v úředních církevních kruzích s oblibou nazývá „plná“ a „nezkrácená“ pravda katolické víry?
Ne, takové totalitní pojetí pravdy by bylo nekřesťanské a opět by zatemňovalo evangeliem požadované rozlišení mezi řádem a zlořádem. Neboť také z strany oficiální katolické církve bude dnes sotva kdo popírat, že se v dějinách katolické nauky i praxe vyskytl vývoj chybným směrem a také teologicky zdůvodněná chybná rozhodnutí, která byla částečně (většinou mlčky) korigována i papeži. Stačí jen (chceme-li mlčet o katastrofálních odsouzeních Galileiho, moderních misijních metod v Číně a Indii a lidských práv) pomyslet na častá odsouzení v našem století: odsouzení nové historickokritické exegeze (ohledně autorství biblických knih, zkoumání pramenů, historicity a literárních druhů), odsouzení v oblasti dogmatiky, zvláště v souvislosti s „modernismem“ (evoluční teorie, pojetí vývoje dogmatu) a ještě v padesátých letech právě tak dogmaticky zdůvodněná očistná opatření Pia XII. se zákazem dělnických kněží a sesazením nejvýznamnějších předkoncilních teologů jako byli Chenu, Congar, de Lubac, Teilhard de Chardin, kteří se potom většinou za Jana XXIII. stali koncilními teology.
To znamená: právě kvůli opravdové katolicitě musím umět rozlišovat. Ne všechno, co se v katolické církvi oficiálně učilo a praktikovalo, bylo katolické. A skutečně: katolicita by ztvrdla v „katolicismus“, kdybych „vzniklou realitu katolictví“ musel jednoduše přijmout, místo abych ji mohl postavit pod kritérium. A tímto kritériem nemůže být ani pro mne jako katolického křesťana nic jiného než křesťanská zvěst, evangelium, v poslední konkrétnosti Ježíš Kristus sám, který je pro církev i pro mě slovo, obraz, syn Boží. „Proč jsi nás přišel rušit?“ ptá se všechnu svobodu potlačující Velký inkvizitor. Ano, On je a zůstane normou, podle níž se i každá církevní autorita — která nebudiž popírána — musí posuzovat, normou, před níž musí obstát i teolog a před níž se musí stále sebekriticky v pravé pokoře zodpovídat.
To všechno znamená: být katolíkem neznamená kvůli domnělé „plnosti“ a „celostnosti“, „dokonalosti“ a „nezkrácenosti“ s falešnou pokorou („poslušností“) všechno přijmout, všechno si dát líbit. To by byla fatální směs protikladů, pravého a falešného. Katolicitu mohu tedy chápat jen kriticky: kriticky podle evangelia. Neboť při všech katolických „a“ (Písmo a tradice, víra a skutky…) musí proti vší decentralizaci křesťanství být stále znovu brán v úvahu nutný protest onoho „pouze“ (pouze Písmo, pouze víra), které teprve onomu „a“ dává smysl. A toto realizují už mnozí v obou církvích: křesťan v pravém smyslu katolický má dnes smýšlet evangelicky a naopak v pravém smyslu evangelický křesťan má dnes smýšlet katolicky.
To dělá teologické hranice věcně a myšlenkově komplikovanější, než jak je chtějí mít často tak strašně jednoduché oficiální dokumenty obou stran, odráží to však precizněji faktickou situaci křesťanstva.neboť dnes nejde o to (a Vaticanum II k tomu položilo základy), aby se katolíci stali protestanty a protestanti katolíky. Jde o to, abychom my všichni byli ke své církvi loajální a současně se ve vlastní církvi angažovali pro oprávněné intence druhé církve: aby katolíci i protestanti byli křesťanštější!
Proč tedy zůstávám katolíkem? Moje odpověď zní: protože právě takto mohu přijmout evangeliem centrovanou a strukturovanou „evangelickou katolicitu“, která není ničím jiným než pravou ekumenicitou. Být katolíkem pro mě znamená být v pravém smyslu ekumenický. Jak je to pak ale s oním „římsko-“? Mohu být i „římským katolíkem“ — přes to všechno? Také zde je třeba rozlišovat, neboť „římskokatolický“ je, jak známo, pozdní a zavádějící novotvar. Každý katolický křesťan bude sice s autoritou římské církve principiálně souhlasit, ale právě kdo chce být katolickým křesťanem, nemůže svoji katolickou víru jednoduše spojit s cizorodými římskými absolutistickými nároky středověku a doby následující.
Použiji-li i zde kritéria evangelia Ježíše Krista: pastorační primát služby římského biskupa, navazující na Petra Písem a na velkou římskou tradici (nově ztělesněný Janem XXIII.) se mi jeví jako krytý evangeliem a nemohu v něm vidět jen prvek katolické tradice, ale i ekumenickou možnost budoucnosti: Řím ve službě ekumeny.
Jinak to ovšem vypadá s absolutistickým římským primátem moci, oním juridismem, centralismem a triumfalismem v nauce, morálce a církevní disciplíně, který se prosadil v XI. století, ovšem rýsoval se již dříve. Ekumena ve službách Říma? Takový „duchovní“ (a většinou i velmi světský) římský imperialismus není kryt ani velkou starou katolickou tradicí, tím méně evangeliem samým, byl kritizován i na II, vatikánském koncilu a v ekumeně se nikdy neprosadí.
Ano, tento imperialismus má hlavní vinu na církevním rozkolu v tomtéž XI. století a s reformačními církvemi v XVI. století. To je onen „římský katolicismus“, který velké programové heslo katolicity tolikrát zdiskreditoval v křesťanstvu i ve světě a překáží dorozumění mezi křesťanskými církvemi.
Proč jsem tedy katolíkem? Protože mohu přitakat katolicitě jako daru a úkolu, indikativu i imperativu, minulosti i budoucnosti. V tomto smyslu budu i nadále pracovat jako katolický teolog ve službách ekumeny pro evangelium zavázanou, vpravdě katolickou církev a tak rozhodně jak je to jen možné tlumočit poselství Ježíše Krista dnešnímu člověku.
(Křesťanská revue 1985/4, přeložil J. Vokoun)