Pan Dubois říkal: „Zajisté, Marxova definice hodnoty je směšná. Ať už se jeden rozhodne obětovat kolik chce práce, nezmění tím bábovičku z písku na jablečný koláč; bábovička zůstane bábovičkou, nulovou hodnotou. Z čehož plyne, že nekvalifikovaná práce dokáže hodnotu snadno zmenšit; neschopný kuchař může změnit dobré těsto a čerstvá zelená jablka, což už hodnotu má, v nepoživatelnou směs, hodnota nulová. Naopak velký mistr kuchař může z těch samých přísad vytvořit pokrm mnohem vyšší hodnoty, než má obyčejný jablkový koláč, s vynaložením menší námahy, než obyčejný kuchař použije k přípravě obyčejné sladkosti.

Tyto kuchyňské příklady ničí Marxovu teorii hodnoty — klamu, z něhož pochází celý velkolepý podvod komunismu — a ukazují pravdivost definice ‚užitné hodnoty‘ založené na zdravém rozumu. Nicméně tato stará neuspořádaná mystika Kapitálu, tento bombastický, utrápený, zmatený a neurotický, nevědecký, nelogický, pompézní podvod — Karl Marx, v sobě měl záblesk velice důležité pravdy. Kdyby Marx měl analytickou mysl, byl by mohl zformulovat první skutečnou definici hodnoty… a tato planeta mohla být ušetřena nekonečného utrpení. Nebo by nemusela být ušetřena.

Hodnota nemá žádný význam vyjma ve vztahu k živým bytostem. Hodnota věci je vždy relativní vzhledem k určité osobě, je úplně osobní a liší se svou kvalitou pro každého živého člověka — tržní hodnota je fikce, spíše hrubý odhad průměru osobních hodnot, z nichž každá musí být kvantitativně odlišná, jinak by trh nemohl fungovat.

Tento velice osobní vztah, hodnota, má pro lidské bytosti dva činitele: za prvé, co může s touto věcí udělat, její užitečnost… a za druhé, co musí udělat, aby ji získal, její cena. Existuje jedna stará píseň, v níž se tvrdí, že všechny nejlepší věci v životě jsou zadarmo. To není pravda! Je to naprosto špatně! Toto byl tragický omyl, jenž vedl k úpadku a zhroucení demokracií dvacátého století, tyto vznešené pokusy ztroskotaly, protože lidé byli vedeni k víře, že si mohou jednoduše odhlasovat všechno, co chtějí… a dostat to bez dřiny, bez potu, bez slzí.

Žádná hodnota není zadarmo. I první nadechnutí v životě při narození je zaplaceno námahou a bolestí. Kdybyste vy, hoši a dívky, museli dřít na své hračky tak, jako musí novorozenec bojovat o svůj život, byli byste šťastnější… a mnohem bohatší. Právě jsem vám předal cenu za  běh na sto metrů. Potěší vás to?“

„Víte zatraceně dobře, že jsem byl čtvrtej!“

„Přesně! Cena za první místo je pro vás bezcenná… protože jste si ji nezasloužil. Ale máte radost z čestného uznání za čtvrté místo, to jste si zasloužil. Věřím, že někteří ze zde přítomných náměsíčníků pochopili smysl této malé hry na etiku. Domnívám se, že básník, který napsal onu píseň, chtěl naznačit, že nejlepší věci v životě musí být koupeny  jinak než za peníze — což je pravda — právě tak, jako je doslovný význam jeho slov nesprávný. Nejlepší věci v životě nelze penězi zaplatit, jejich cena je v útrapách, potu a oddanosti… a cena požadovaná za nejvzácnější věc v životě je život sám — nejvyšší cena za dokonalou hodnotu.“

* * *

Teror se nevyskytoval jenom v Severní Americe — taky v Rusku a na Britských ostrovech, stejně jako leckde jinde. Ale vrcholu dosáhl v Severní Americe krátce předtím, než se všecko rozpadlo na kusy.

„Zákona dbalí lidé,“ říkal nám Dubois, „se téměř neodvažovali vstoupit v noci do veřejného parku. Riskovali by tím útok smečky dětí ozbrojených řetězy, noži, doma vyrobenými zbraněmi, obušky… zranění, přinejmenším, oloupení zcela jistě, celoživotní invalidita pravděpodobně — či dokonce smrt.

Vraždy, toxikománie, krádeže, vandalismus byly běžnou věcí. A nejen v parcích — tyto věci se děly také v ulicích za denního světla, na školních hřištích, dokonce i ve školních budovách. Ale parky byly tak nebezpečné, že se jim slušní lidé po setmění vyhýbali.“

„Pane Dubois, to oni neměli policii? Nebo soudy?“

„Měli mnohem víc policistů, než máme my. A více soudců. Všechny přepracované.“

„Myslím, že to nechápu.“

„Definujte mi mladistvého delikventa.“

„Jedno z těch děcek — ti co tloukli lidi.“

„Špatně.“

„Co? Ale v učebnici se říká…“

„Omlouvám se. Ve vaší učebnici to tak opravdu stojí. Ale říkat ocasu noha ještě neznamená, že je to správné. ‚Mladistvý delikvent‘ je protimluv, jenž dává klíč k jejich problému a jejich neschopnosti jej vyřešit. Vychovával jste někdy štěně?“

„Ano, pane.“

„Propašoval jste je někdy do domu?“

„Ééé… ano, pane. Nakonec.“

„Aha, ano. Když vaše štěně udělalo chybu, rozzlobilo vás to?“

Cože? Ono přece nevědělo co a jak, bylo to jenom štěně.“

„Co jste udělal?“

„No, vynadal jsem mu, vymáchal mu v tom nos a naplácal mu.“

„Ono vám jistě nerozumělo ani slovo, že?“

„Ne, ale chápalo, že se na něj zlobím.“

„Ale právě jste řekl, že jste nebyl rozzloben.“

„Ne, ale ono si muselo myslet, že se na něj zlobím. Muselo se učit, ne?“

„Připouštím. Ale když jste mu objasnil, že se to nedělá, jak jste mohl být tak krutý a ještě je uhodit? Řekl jste, že to ubohé zvíře nevědělo, že provádí něco špatného. Přesto jste mu způsobil bolest. Ospravedlňte se! Nebo jste sadista?“

„Pane Dubois, to musíte udělat. Vynadáte mu, takže ví, že je v průšvihu, vymácháte mu v tom nos, takže bude vědět, jakej průšvih myslíte, a naplácáte mu, takže si to příště zatraceně rozmyslí — a musíte to udělat hned! Potrestat ho pozdějc už není k ničemu, jenom ho popletete. I tak se z jedný lekce nepoučí, takže ho hlídáte, přistihnete ho znova a naplácáte mu ještě víc. Naučí se to hezky rychle. Ale jenom mu vynadat je plejtvání dechem.“

„Vraťme se k oněm mladistvým delikventům. Ti nejhorší byli v průměru o něco mladší, než jste vy v této třídě… a kariéru začínali často ještě mladší. Nesmíme zapomenout na to štěně. Tyto děti byly často chyceny, policie jich každý den zavírala spousty. Dostaly vynadáno? Ano, často velice. Vymáchal jim v tom někdo nos? Zřídka. Noviny a úřední orgány často držely jejich jména v tajnosti — na mnoha místech to zákon pro zločince pod osmnáct let vyžadoval. Dostaly nasekáno? Rozhodně nikoliv! Mnoho jich nikdy nedostalo výprask ani jako malé děti, existovala rozšířená domněnka, že výprask nebo jakékoliv potrestání způsobující bolest, působí dítěti trvalou psychickou újmu. Tělesné tresty byly ve školách zakázány zákonem. Mrskání bylo jako rozsudek soudu uzákoněno jen v jedné malé provincii Delaware, a i tam jen za několik málo zločinů a bylo málokdy používáno. Bylo to pokládáno za ‚krutý a zvláštní trest‘.

Nerozumím námitkám proti ‚krutému a neobvyklému trestu‘. I když by soudce měl být shovívavý, jeho výroky by měly zločince nechat trpět, protože jinak to není trest — a bolest je základní mechanismus, zabudovaný v nás během miliónů let vývoje, který nás chrání tím, že nás varuje v okamžiku, kdy něco ohrožuje naše přežití. Proč by měla společnost odmítat takovýto vysoce vyvinutý mechanismus přežití? Nicméně bylo toto období zatíženo předvědeckými a pseudopsychologickými nesmysly.

A k tomu ‚neobvyklému‘: trest musí být neobvyklý nebo není k ničemu. Co se stane, když štěněti nasekáte každou hodinu?“

„Á… asi se zblázní.“

„Pravděpodobně. Rozhodně je to ničemu nenaučí. Jak je tomu dlouho, kdy ředitel této školy naposledy musel na žáka použít rákosku?“

„No, nejsem si jistej. Asi dva roky. To děcko, co…“

„Na tom nezáleží. Je to dostatečně dlouho. Znamená to, že takovýto trest je natolik neobvyklý, aby byl významný, odstrašující a poučný. Zpět k oněm mladým zločincům — pravděpodobně nebyli jako malé děti trestáni, zcela určitě nebyli za své zločiny zmrskáni. Obvyklý postup byl: za první přestupek varování — vyhubování, často bez soudu. Za další přestupek trest vězení, leč často s odložením trestu a mladistvý byl propuštěn na podmínku. Chlapec mohl být mnohokrát zadržen a několikrát odsouzen, než byl potrestán — a i potom to bývalo jen vězení, kde seděl s dalšími takovými, od nichž se naučil dalším zločinným návykům. Pokud se ve vězení vyhýbal potížím, obvykle se mohl vyhnou i většině toho mírného trestu a být propuštěn na podmínku — ‚na čestné slovo‘ v žargonu oněch dob.

Tento neuvěřitelný postup mohl pokračovat léta, zatímco jeho zločiny se stávaly častějšími a horšími, a nenásledoval za ně trest kromě nudného leč pohodlného vězení, a i to jen někdy. Pak náhle, obvykle podle zákona při jeho osmnáctých narozeninách, se z tohoto ‚mladistvého delikventa‘ stal dospělý zločinec. Často už během několika týdnů nebo měsíců skončil v cele smrti, kde čekal na popravu za vraždu.

Dejme tomu, že svému štěněti jen vyhubujete, nikdy je nepotrestáte a necháte je dělat doma neplechu… a občas je zavřete do boudy, ale brzy je necháte vrátit se do domu s varováním, aby to příště nedělalo. Pak si jednou uvědomíte, že je to už dospělý pes a stále ještě není vychován — pročež vytáhnete pistoli a na místě ho zastřelíte. Poznámky, prosím?“

„No… to je nejpitomější způsob, jak vychovávat psa, o kterým jsem kdy slyšel!“

„Souhlasím. Nebo dítě. Čí by to byla chyba?“

„No… asi moje.“

„Opět souhlasím.“

„Pane Dubois,“ vyhrkla jedna dívka, „ale proč? Proč nenaplácali malým dětem, když to potřebovaly, a ty větší, když si to zasloužily, nepřetáhli řemenem. Takovou lekci by určitě nezapomněly.“

„Nevím proč, kromě toho, že časem prověřená metoda vštěpování sociálního vědomí a úcty do duší mladých se nezamlouvala předvědeckým pseudoodborníkům, kteří sami sebe nazývali ‚sociálními pracovníky‘ nebo ‚dětskými psychology‘. Pro ně to bylo zjevně příliš jednoduché, protože to uměl každý — používat pouze stejnou trpělivost a rozhodnost jako při výchově štěněte.

Tragický omyl toho, co lidé dělali, v rozporu s tím, co si mysleli, že dělají, jde velmi hluboko. Měli teorii morálky a snažili se podle ní žít, ale jejich teorie byla mylná — z jedné poloviny zmatené přání, z druhé rozumem vysvětlované šarlatánství. Čím více tomu věřili, tím více je to zavádělo na scestí. Víte, předpokládali, že člověk má mravní instinkt.“

„Pane? Myslím, že ho má. Já ho mám.“

Ne, má drahá, vy máte vypěstované svědomí, velice pečlivě cvičené. Člověk nemá mravní instinkt. Nerodí se se smyslem pro morálku. Pokud smysl pro morálku získáváme, tak cvičením, zkušeností a tvrdou prací mysli. Tito nešťastní mladí zločinci se rodili bez něj tak jako vy a já a neměli žádnou možnost nějaký získat, jejich zkušenosti jim to nedovolovaly. Co je to ‚smysl pro morálku‘? Je to pečlivé zpracování pudu sebezáchovy. Pud sebezáchovy je člověku vrozen a každá stránka naší osobnosti se od něj odvíjí. Může být vyšlechtěn do motivací mnohem jemnějších a komplexnějších než slepé zvířecí nutkání zůstat naživu. Mladá dámo, to, co mylně nazýváte mravním instinktem, je vašimi rodiči vštípená pravda, že přežití se může řídit silnějšími příkazy než je vaše přežití jako jedince. Přežití vaší rodiny, například. Vašich dětí, až je budete mít. Vašeho národa, jestli se propracujete na stupnici tak vysoko. A tak dále. Všechny morální problémy mohou být znázorněny jedním nepřesným citátem: ‚Nikdo nemá větší lásku než kočka umírající při obraně svých koťat.‘ Až jednou pochopíte problém stojící před tou kočkou a to, jak ho vyřešila, budete připraveni zkoumat sami sebe a zjistit, jak vysoko jste schopni se vyšplhat po žebříčku morálky.

Ti mladiství zločinci skončili hodně nízko. Nejvyšší morální hodnotou, jíž dosáhli — zrozeni pouze s pudem sebezáchovy — byla vratká věrnost skupině sobě rovných, pouličnímu gangu. Ale humanisté se snažili apelovat na jejich ‚lepší stránku‘, jejich ‚smysl pro morálku‘, přiblížit se jim. Tss! Oni neměli žádnou ‚lepší stránku‘, zkušenost je naučila, že to co dělají, je cesta, jak přežít. Štěně nikdy nedostalo nářez, a proto to, co dělá rádo a úspěšně, musí být správné.

Základem veškeré morálky je povinnost, pojem se stejným vztahem ke skupině, jaký má sobectví k jednotlivci. Nikdo těmto dětem nekázal o povinnosti způsobem, kterému by rozuměly — výpraskem. Zato jim společnost, v níž žili neustále vykládala o jejich ‚právech‘. Výsledky se daly očekávat, protože žádná lidská bytost nemá žádná přirozená práva žádného druhu.“

Pan Dubois se odmlčel. Někdo se chytil na udici.

„Pane, a co ‚život, svoboda a hledání štěstí‘?“

„Á, ano, ‚nezcizitelná práva‘. Jaké právo na život má člověk, který se topí v Tichém oceánu? Oceán nebude věnovat pozornost jeho nářkům. Jaké právo na život má člověk, který musí zemřít, pokud chce zachránit své děti? Pokud se rozhodne místo toho zachránit vlastní život, učiní to jako své právo? A co se týče svobod, hrdinové, kteří podepsali ten velký dokument, se zaručili vykoupit svobodu svými životy. Svoboda není nikdy nezcizitelná, pravidelně musí být obnovována krví vlastenců nebo navždy zmizí. A třetí právo, ‚hledání štěstí‘? Je skutečně nezcizitelné, ale není to právo, je to prostě všeobecný stav, který nemohou tyranové zničit ani vlastenci znovu nastolit.

Řekl jsem vám, že ‚mladistvý delikvent‘ je protimluv. Delikvent znamená ‚ten, který selhal při plnění povinností‘. Ale plnění povinností je dospělá ctnost. A mladistvý se stane dospělým jen tehdy, když získá povědomí o povinnosti a přijme ji jako lepší než sobectví, s nímž se zrodil. Tohle bylo to slabé místo, které zničilo to, co bylo v mnoha směrech obdivuhodnou kulturou. Mladí pobudové, potulující se ulicemi, byli pouze příznakem vážnější nemoci, občané (za něž se tehdy považovali všichni) oslavovali svou mytologii ‚práv‘… a ztratili pojem o svých povinnostech. Žádný národ, stavějící na takovém základě, nemůže vydržet.“

Robert A. Heinlein: Hvězdná pěchota, přeložila Dana Krejčová,