Paul Davies

Nedávný objev hojných zásob vody na Marsu, byť ve formě permafrostu, oživil naděje, že bychom tam mohli nalézt stopy života. Rudá planeta odedávna přitahovala osoby spekulující o mimozemském životě, zejména od devadesátých let XIX. století, kdy E.G. Wells napsal „Válku světů“ a astronomové Lowell a Schiaparelli ohlásili, že na pustém povrchu planety spatřili umělé kanály.
Dnes vědci neočekávají, že by tam nalezli něco víc, než obyčejné baktérie ukryté hluboko v zemi. A přesto: objev byť jen jediné baktérie kdekoliv mimo zemi by nás přinutil zrevidovat náš způsob nazírání na sebe samé a na naše místo v řádu kosmu. Došlo by k hluboké krizi duchovní totožnosti, stejně dramatické jako byla ta, kterou vyvolal v první polovině XVI. století Koperník, když dokázal, že Země není středem vesmíru.
Jsme ve vesmíru sami? To je jedna z velkých existenciálních otázek, před kterými dnes stojíme. Nepochybně díky emocionálnímu náboji, jež v sobě tato otázka skrývá, jsou jí lidé hledající život mimo Zemi tolik fascinováni. Výsledky průzkumů veřejného mínění a popularita internetových stránek, zabývajících se tímto problémem, poukazují na velkou podporu kosmickým misím, majícím byť i jen vzdálenou souvislost s podobným pátráním. NASA dokonce změnila výzkumnou strategii a vytvořila Institut astrobiologie, jehož úkolem je vyhledávat život ve vesmíru.

Čekáme na první kontakt

Ve svém pátrání po životě mimo Zemi se badatelé odnepaměti soustřeďují na Mars, protože se nachází blízko naší planety. Šance na nalezení živých organizmů nejsou velké, ale i stopy života v minulosti by byly objevem s bezprecedenčním významem pro vědu. Dříve než bychom však na jejich základě mohli dojít k jakýmkoliv filosofickým nebo theologickým závěrům, bylo by třeba dokázat, že tyto formy vznikly nezávisle na pozemském životě.
Pokud bychom na Marsu našli stopy života z doby před miliardami let, které by byly identické s určitými formami známými na Zemi, byl by nejpravděpodobnějším řešením této souvislosti jejich přenos pomocí meteoritů a nadále bychom neměli žádný důvod domnívat se, že život vznikl nezávisle na dvou různých místech.
To je poznatek zásadního významu. Charles Darwin ve své teorii nabídl přesvědčivé objasnění evoluce života trvající miliardy let, ale moudře se vyhnul odpovědi na otázku, jak život povstal. „Právě tak bychom se mohli ptát na původ hmoty,“ napsal svému příteli. Po jednom a půl století vědci pořád nevědí, jak vznikl první živý organismus.

Je život kosmický vtip?

Někteří badatelé se domnívají, že život na zemi je „chemická hříčka přírody“, důsledek výjimečné shody okolností — a proto musí být unikátním jevem v celém vesmíru. Vzhledem k tomu, že i ten nejjednodušší mikroorganismus je stvořením neuvěřitelně složitým — tvrdí — pravděpodobnost, že mohl vzniknout cestou náhodných molekulárních dějů, je nekonečně malá, a šance, že by se takový proces mohl opakovat na jiných místech, je prakticky nulová.
Přesvědčeným zastáncem tohoto názoru byl francouzský biochemik, nositel Nobelovy ceny, Jacques Monod. „Člověk koneckonců ví, že je sám v lhostejné bezhraničnosti vesmíru, kde se objevil čistě náhodou,“ napsal roku 1971. Tato ponurá diagnóza se mu stala argumentem ve prospěch atheismu, důkazem absurdity a nesmyslnosti života. V Monodově pojetí jsme pouze statisty v majestátním, leč neosobním kosmickém dramatu — nepodstatnou a nezamýšlenou epizodou v pozadí jeviště.
Ale co když to bylo jinak? Mnoho vědců si myslí, že život není vůbec rozmarem přírody (šance náhodného vzniku života, jak prohlásil kdysi britský kosmolog Fred Hoyle, můžeme přirovnat k pravděpodobnosti, že uragán, přecházející přes skládku odpadu, složí z rozptýlených součástek fungující Boeing 747).
Život je spíš důsledek přírodních zákonů. Historickým se stal výrok fyzika Freemana Dysona: „Vesmír musel nějak vědět, že se objevíme.“ Nikdo nedokáže říci, jakým způsobem v sobě vesmír nese zárodky života, ani jakým způsobem se tato všeobecná tendence konkretizuje do fyzikálních procesů na částicové úrovni. Ale hmota a energie možná mají vždy tendenci vytvářet formy života díky jevu zvanému „samoorganizace“.
Roku 1944 jiný nositel Nobelovy ceny, belgický biochemik Christian de Duve, přemýšleje o téže otázce, napsal: „Vnímám vesmír ne jako ‚kosmický vtip', ale jako smysluplný útvar, vytvořený tak, aby stvořil život a mysl, aby způsobil vznik bytostí myslících, schopných postihovat pravdu, vidět krásu, cítit lásku, toužit po dobru, nazývat zlo zlem, zakoušet tajemství.“

Mezi náhodou a nutností

Žádné z těchto řešení se nedovolává zázraků. Připisovat počátek života zázraku z Boží vůle není pro vědce jen tím, čím je rudá barva pro býka, ale také podfukem, vzbuzujícím podezření, že jde o theologický úhel pohledu. Vznikl dokonce výraz „Bůh mezer“, jímž se má zesměšnit pohled, že je možné odvolávat se na Boha všude tam, kde ve vědeckém pohledu na svět zůstávají ještě mezery.
Problém tohoto přístupu tkví v tom, že v průběhu růstu vědeckého poznání se mezery zaplňují a Bůh je tak stále víc a víc odsunován z popisu přírody. Theologové už dávno pochopili, že konfrontací s vědci na jejich vlastním poli by se sami odsoudili k neustálé defenzívě. Odvolávat se na vznik života jako na důkaz existence Boha je taktika, jíž hrozí okamžitý krach, pokud by se někomu podařilo vytvořit život ve zkumavce. A koncepce Boha, který chaoticky přeskupuje čas od času atomy v konkurenci silám přírody, je nepochybně málo inspirující vize Velkého Architekta.
Theologická linie fronty ve sporu o původ života neprobíhá tudíž mezi tím, co je přirozené a tím, co je nadpřirozené, ale mezi pouhou náhodou a nutností, používající přírodní zákony. Ateisté většinou vyznávají ten první náhled a theisté se podepisují spíš pod druhým, ale je to víceméně hrubé rozdělení a v žádném případě je nelze absolutizovat. Atheistovi nic nebrání, aby uznal, že život je vepsán do přirozenosti vesmíru. A právě tak mohu být theistou a trvat na tom, že Bůh stvořil jen jednu planetu obdařenou životem, ať už pomocí zázraku nebo bez něj.

Člověk padá z trůnu

Přestože by objev mikroorganismů na Marsu nebo kdekoliv jinde vyvolal zuřivou theologickou debatu, skutečně těžkou otázku nastoluje teprve možnost, že kdesi žijí mimozemské bytosti, disponující rozvinutou inteligencí a technologií. Většina přírodovědců nevěří v jejich existenci, ale skupina astronomů-entuziastů od čtyřicátých let pročesává nebe v naději, že zachytí signál civilizace z jiné části Galaxie. Toto úsilí se nazývá SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence — hledání mimozemských civilizací).
Jelikož sluneční soustava je poměrně mladá vzhledem ke stáří vesmíru, jakákoliv mimozemská civilizace nalezená v rámci programu SETI by byla mnohem starší než my a — dá se předpokládat — bude nás převyšovat věděním a moudrostí. Je možné, že naší úrovně vědy a techniky ONI dosáhli před milióny či dokonce miliardami let. Už sama možnost existence tak vyvinutých bytostí staví našemu náboženství mnoho nepříjemných otázek.
Všechna hlavní světová náboženství vznikla v předvědecké době, kdy Země byla považována za střed kosmu a člověk za nejvyšší formu stvoření. Spolu s objevy posledních pěti se let náš status podlehl postupné degradaci.
Nejprve se ukázalo, že Země je pouze jednou z mnoha planet obíhajících kolem Slunce. Potom se celá sluneční soustava ocitla na periferii Galaxie a ze Slunce se stal obyčejný trpaslík, jakých jsou v Galaxii miliardy. Z evoluční teorie vyplynulo, že člověk je jen výhonkem genealogického stromu druhů.
Směr těchto změn přetrval i v XX. století, kdy byl dokonce ohrožen i primát našeho vychvalovaného intelektu. Počítače nás začaly svou inteligencí překonávat. Vzhledem k pokroku genetického inženýrství stojíme tváří v tvář přízraku „dětí na objednávku“ se supermozky, které nás nechávají daleko vzadu. A musíme počítat s možností, že i my sami, děti Boží, se nacházíme z hlediska astrobiologie daleko za galaktickým pelotonem.
Theologové umějí mužně čelit těmto výzvám. Křesťanská církev musela mnohdy v dějinách přijmout nová vědecká fakta, podkopávající závazné učení. Ale většinou to bylo přijetí neochotné a velmi opožděné. Například teprve nedávno papež uznal, že evoluce je cosi víc než teorie. Ale pokud by program SETI byl úspěšný, theologové by si nemohli dovolit luxus debat trvajících desetiletí, o tom, co znamená tento objev. Důsledky tohoto objevu by byly okamžité.

Za koho zemřel Kristus?

Objev mimozemských superbytostí by nemusel mít až zas tak destruktivní vliv na náboženství, pokud by si člověk dokázal uchovat své zvláštní duchovní postavení. Náboženství se přece týká především vztahu lidí k Bohu, ne jejich biologických nebo intelektuálních vlastností. Je přece možné představit si mimozemské bytosti, které i když jsou moudřejší a šikovnější než my, nevyrovnají se nám duchovně nebo dokonce představují zlo. Ale pravděpodobnější je, že civilizace, která nás předčí ve vědeckém rozvoji, dosáhla i vyšší morální úrovně, než my. Je dokonce možno spekulovat, že pokročilá civilizace musí dříve nebo později nalézt způsob, jak geneticky odstranit zlo a stát se tak společenstvím svatých. Stanovme si tedy, že takováto civilizace nás předčí nejen na poli vědy a techniky, ale i v duchovním rozvoji.
Jaký by to mělo vliv na dosud předpokládaný mimořádný vztah lidstva s Bohem? Je to těžká otázka zvláště pro křesťany vzhledem k zvláštnímu charakteru inkarnace. Ze všech světových náboženství klade křesťanství největší důraz na druhovou odlišnost člověka. Kristus je Spasitelem a Vykupitelem lidstva. Nezemřel ani za delfíny, ani za gorily, a už vůbec ne za příslovečné zelené mužíčky. Ale co v takovém případě čeká hluboce duchovní mimozemšťany? Nebudou spaseni?

Spor o zelený kříž

Ti nemnozí křesťanští theologové, kteří se zabývají tímto složitým problémem se dělí do dvou táborů. Někteří nabízejí mnohonásobnou inkarnaci, dokonce i ukřižování — Bůh si obléká zelené tělo, aby spasil zelené mužíčky — jak mi svého času sdělil jeden anglikánský pastor. Většina však soudí, že je to děsivá a nesolidní koncepce.
Z křesťanského hlediska je Ježíš jediným Synem Božím. Posílal by snad Bůh tutéž osobu neustále přicházet na svět, trpět mučednickou smrt a vstávat z mrtvých na nejrůznějších planetách? Takovémuto scénáři se vysmíval už v roce 1794 Thomas Paine: „Cožpak by Syn Boží“ — psal v knize „The Age of Reason“ — „tedy i Bůh sám neměl nic jiného na práci, než cestovat ze světa do světa v nekonečném cyklu smrti, bez přestávky pro život?“ Paine z toho vyvozoval, že křesťanské náboženství je neslučitelné s vírou v mimozemské bytosti. Napsal: „Kdokoliv si myslí, že věří v jedno i druhé, o obou těch věcech málo přemýšlel.“
Katolíci se obvykle domnívají, že koncepce mnoha inkarnací hraničí s herezí — ne kvůli tomu tak trochu komickému aspektu, ale proto, že akt, jenž by měl být výlučným Božím darem, se tak stává čímsi automatickým. „Bůh zvolil zcela zvláštní způsob k vykoupení lidstva,“ píše George Coyne, ředitel vatikánské observatoře, jenž se velice zajímá o astrobiologii, „poslal svého jediného Syna, Ježíše, který odevzdal svůj život, aby nás osvobodil od hříchu. Ale učinil Bůh totéž pro mimozemské bytosti? Theologické implikace jsou čím dál tím složitější.“
Pozitivnější stanovisko zaujal Paul Tillich, jeden z mála význačných protestantských theologů, kteří se vážně zajímají o otázku mimozemských bytostí: „Člověk si nemůže uzurpovat jedinečnost inkarnace.“ Lutherský theolog Ted Peters z Centra theologie a přírodních věd (Center for Theology and Natural Science) v Berkeley v Kalifornii prováděl speciální výzkum o vlivu víry v mimozemské bytosti na náboženské názory.
Napsal o tom: „Křesťanští theologové v zásadě dokázali interpretovat učení o inkarnaci a roli Boha jako Stvořitele a Spasitele tak, aby se vztahovaly i na jiné světy.“ Peters se domnívá, že křesťanství je dostatečně silné a „elastické“, aby vydrželo případný objev mimozemské civilizace. Robert Russel, rovněž theolog z Centra v Berkeley, zdůrazňuje, že se této výzvy nebojí: „V době, kdy čekáme na první kontakt, jsou podobné reflexe nesmírně cenné.“

Kdo vytvořil spirálu vývoje?

I pro křesťany, kteří odmítají myšlenku mnohonásobného vtělení existuje možnost zajímavého kompromisu: snad existuje v průběhu evoluce teleologický prvek, který působí, že lidem podobné mimozemské bytosti jsou jejím konečným výtvorem. A i kdyby nebyl homo sapiens jako takový jediný ve středu Božího úmyslu, pak se tam jistě nachází celá třída humanoidů ve vesmíru.
Tuto základní myšlenku vyznává filosof Michael Ruse, přesvědčený darwinista a agnostik, sympatizující s křesťanstvím. Postupný vývoj evoluce v přírodě chápe jako Bohem zvolený model stvoření a historii života jako žebřík vedoucí neúprosně od mikroba k člověku.
Většina biologů považuje za nesmyslnou koncepci „progresivní evoluce“, jejímž předem stanoveným cílem jsou lidé. Stephen Jay Gould kdysi označil tuto myšlenku jako „nebezpečnou“. Základem darwinismu je přece přesvědčení, že příroda je slepá. Nedokáže nahlížet do budoucnosti. Gould tvrdil, že kdyby evoluce začala znova, výsledek by byl naprosto jiný, než to, co vidíme kolem sebe. Ale někteří vážení biologové odmítají tento Gouldův názor. Christian de Duve nepopírá, že detaily evoluce mohou být náhodné, ale domnívá se, že celkový směr evolučních změn je jakýmsi způsobem vnitřně determinovaný — že bylo téměř nezbytností, aby ve vývoji k čím dál tím větší složitosti vznikly rostliny a zvířata.
Jiný darwinovsky orientovaný biolog, Simon Conway Morris z Cambridge nabízí osobitou argumentaci ve věci „spirály vývoje“, opírající se o jev konvergence, tendence, která vytváří organismy s podobným vnějším vzhledem, které, nezávisle na sobě, osidlují podobné ekologické niky. Například vymřelý tasmánský tygr hrál v Austrálii roli svého jmenovce, velké kočkovité šelmy, ačkoliv, jakožto vačnatec, byl geneticky velmi vzdálený od placentálů. Podobně jako Ruse Conway Morris míní, že „lidem odpovídající niky“ byly vyplněny rovněž na jiných planetách, na nichž existují pokročilé formy života. Tvrdí dokonce, že mimozemské bytosti mají humanoidní formu. V tomto kontextu není třeba velké námahy, abychom dospěli k přesvědčení, že mimozemšťané vědí, co je to hřích, svědomí, že mají etická dilemata nebo strach ze smrti.
Theologické problémy, týkající se možnosti existence vyvinutých mimozemských bytostí, jsou méně bolestivé v judaismu nebo islámu. Přinejmenším muslimové jsou připravení na setkání s mimozemskou civilizací — Korán praví: „A k Jeho znamením patří stvoření nebes a země, a zvířat, která na nich rozesel.“
Přesto však: obě tato náboženství zdůrazňují zvláštní postavení člověka a konkrétních, přesně vymezených skupin lidí, kteří přijali danou víru. Může se mimozemšťan stát židem nebo muslimem? Má takováto otázka vůbec smysl? Mezi velkými náboženskými společenstvími se buddhisté a hinduisté zdají být nejméně ohroženými perspektivou setkání s rozvinutou mimozemskou civilizací vzhledem k jejich pluralistické koncepci Boha a mnohem smělejší vizi vesmíru.

Vesmír plný Boha

Paradoxní je námitka vůči programu SETI, že si staví kvázináboženský cíl. Jill Tarner, vedoucí Institutu SETI v Mountain View, má k náboženství daleko a s posměchem mluví o theologických kotrmelcích, do nichž upadají badatelé theologicky orientovaní, kteří chtějí smířit svou víru s možností existence mimozemšťanů. „Bůh je náš vynález,“ napsala, „máme-li vydržet a proměnit se v trvalou technickou civilizaci, musíme vyrůst z institucionalizovaných náboženských systémů. Pokud přijmeme vědomosti od představitelů mimozemské civilizace a pokud budou mít profánní charakter, bude to svědčit o tom, že se — podle mého mínění — obejdou bez institucionalizovaného náboženství, vyrostli z něho.“
Úvahy paní Tarnerové jsou ovšem dost naivní. I když v průběhu dějin vzniklo i zaniklo mnoho náboženských hnutí, jisté duchovno se zdá být částí lidské přirozenosti. Dokonce i ateisticky orientovaní vědci mluví o tom, čemu Albert Einstein říkal „kosmické náboženství“, tváří v tvář majestátu vesmíru.
Spojuje nás s mimozemšťany tento duchovní rozměr, i kdyby dávno „vyrostli z institucionalizovaného náboženství“? Steven Dick, historik vědy z Observatoře vojenského námořnictva Spojených Států (US Naval Observatory) se domnívá, že ano. Dick, který se specializuje na dějiny úvah o mimozemském životě, je toho mínění, že duchovní život lidstva by se kontaktem s mimozemskou civilizací rozšířil a obohatil. Předpokládá však, že naše současná koncepce Boha by se v takovém případě musela od základů přepracovat. Dick vytvořil nárys disciplíny, které říká „kosmotheologie“. Zabývá se lidskou duchovností v kosmologickém a astrobiologickém kontextu. Spolu s rozvojem vědomí o našem místu ve vesmíru, tvrdí, a s fyzickým odtržením od rodné planety bude vzrůstat i naše kosmické svědomí. Dick navrhuje rezignovat na koncepci transcendentního Boha, zastávanou monotheistickými náboženstvími, a nahradit ji — jak tomu říká — koncepcí „přirozeného Boha“, bytosti, která se vejde do řádu kosmu a přírody. Se vší úctou k současným náboženským tradicím, jejichž historie trvá už téměř čtyři tisíce let, prorokuje Dick, právě přírodní Bůh kosmické evoluce a fyzického vesmíru, a ne nadpřirozený Bůh starověkého blízkého Východu, se může stát Bohem nového tisíciletí.

Nejvyšší tvůrce přírodních sil

I když možnost objevu mimozemského života svým způsobem ohrožuje existující náboženství, má to pro ně i dobré stránky.
Jedním z důsledků vzniku astrobiologie je udivující znovuzrození tzv. teleologického argumentu existence Boha. V prvotní formě, formulované XVIII. století Williamem Paleym se týkal přesného přizpůsobení živých organismů jejich prostředí jako důkazu prozřetelnostní ruky dobrotivého Stvořitele. Darwin rozdrtil tento argument tím, že ukázal, jakým způsobem dokáže evoluce prostřednictvím náhodných mutací a přirozeným výběrem vykonat totéž jako akt stvoření. Dnes se teleologický argument vrátil ve změněné formě, plně akceptuje darwinovský popis evoluce a koncentruje se na původ života. Jestli se ukáže, že život je obecně přítomný ve vesmíru — hlásá změněný teleologický argument — musí vznikat poměrně snadno z anorganických chemických substancí, a z toho vyplývá, že zákony přírody jsou velmi dobře nastavené, aby přály tomu zvláštnímu a neobvyklému stavu hmoty, který vede k ještě podivuhodnějšímu a ještě neobvyklejšímu jevu, jímž jest duch.
Vesmír tak neobvykle přátelský životu je neočekávaná prémie, skrývající se v inventáři přírodních zákonů — nábožensky orientované osoby v tom mohou vidět svědectví Boží nápaditosti a péče. Tato interpretace předpokládá, že vesmír není důsledkem bezprostředního Božího zásahu, ale že Bůh stvořil patřičné přírodní zákony, zajišťující, že se ve vesmíru objeví mnohé formy života a ducha. Jinak řečeno: je to vesmír, v němž neexistují zázraky, kromě jediného — samotné přírody. Diskuse o mimozemském životě sotva začala, dobrým východiskem pro ni bude prosté konstatování, že objev života mimo Zemi nemusí znamenat Theologickou katastrofu. Vize přírody, jež osobám duchovně založeným nabízí proměněný teleologický argument, je velmi inspirující — mnohem víc než obraz vesmíru zcela bez života, s výjimkou jedné planety. Mnohému nás učí historie. Před čtyřmi sty lety církev upálila Giordana Bruna, mimo jiné za to, že hlásal mnohost obydlených světů. Pro ty, jejichž theologické koncepce považovaly Zemi s jejím bohatstvím za neopakovatelný div, se vize mimozemského života zdála být vážným ohrožením. Ale dnes možnost existence života v jiných částích vesmíru nesmí naši duchovnost ohrožovat. Čím jsme přesvědčenější, že vznik života je čímsi přirozeným (čili čím hlouběji je život vepsán do kosmického řádu), tím důmyslnějším a organizovanějším (nebo odvážněji řečeno: naplánovanějším) se jeví vesmír.

Paul Davies je profesorem na universitě v Adelaide a vědeckým pracovníkem Střediska Astrobiologie Macquarie University v Sydney. Je autorem 25 knih, mj. „Are We Alone?“ (1995, česky „Jsme sami?“, Archa 1996) a „The Fifth Miracle: The Search for the Origin and Meaning of Life“ (1998)

© The Atlantic Monthly

Translation©Josef Lédl 2004