C.S. Lewis
Prosebná modlitba - problém bez odpovědi

     Otázka, kterou se budu zabývat, se netýká modlitby obecně, ale jen takové modlitby, která obsahuje prosbu. Skutečnost, že existují mnohé jiné a snad i vyšší způsoby modlitby, nám při řešení tohoto problému nepomůže. Uznávám, že existují, ale chtěl bych se omezit na prosebnou modlitbu ne proto, že bych ji považoval za modlitbu jedinou a nejlepší nebo za nejtypičtější, ale proto, že tato forma modlitby přináší problém. Ať už jí v hierarchii modliteb určíme sebenižší místo, nějaké místo jí přece jen přiznat musíme, jinak bychom museli zavrhnout Kristovu výzvu, abychom se modlili za náš každodenní chléb, stejně jako Jeho modlitbu o "odnětí tohoto kalicha". A dokud jakési místo zaujímá, potud se musím zamýšlet nad svou otázkou.
     Nejprve bych si dovolil vysvětlit, čeho se ten problém netýká. Nejde mi o nesnáze, na které poukazují občas nevěřící vzhledem k celkové koncepci prosení o cokoliv Boha, argumentujíce, že absolutní moudrost nepotřebuje informace o našich tužbách nebo že absolutní dobrota nepotřebuje pobídky k činění dobra nebo též, že nemůžeme ovlivnit to, co je nezměnitelné nebo nevnímající. Bezpochyby by bylo třeba všechny tyto nesnáze vážně prodiskutovat, ale na tomto místě nemám v úmyslu se jimi zabývat. Také se neptám, proč nejsou často splněny i nejvroucnější prosby svatých lidí. To mi nikdy nepůsobilo žádné těžkosti. Skutečnost, že moudrost musí někdy odepřít to, oč ve své naivitě prosí nevědomost, mi připadá zřejmá.
     Můj problém vyplývá z jediné skutečnosti; ze skutečnosti, že křesťanská nauka obsahuje na první pohled jakoby dva odlišné modely prosebné modlitby, které jsou navzájem v rozporu: ve svých theologických implikacích, ale ještě zřejměji v praktickém smyslu, neboť nikdo (pokud je mi známo) nemůže zároveň použít oba dva. Budu jim říkat model A a model B.
     Model A jsme obdrželi v modlitbě, kterou nás naučil sám Ježíš Kristus. Už obrat "buď vůle Tvá" rozhoduje o obsahu následujících proseb.Ve stínu - či snad bych měl říci ve světle - tohoto celkového uspořádání je možno prosit o všechno pouze podmíněně, natolik, nakolik to bude v souladu s vůlí Boží. Pochopitelně netvrdím, že slova "buď vůle Tvá" vyjadřují pouhou odevzdanost. Měla by být rovněž - a budeme-li činit pokroky, také budou - výrazem radostné touhy, osvobozené od hladu a žízně; jsem totiž hluboce přesvědčen, že chápat je jenom jako výraz rezignace nebo odříkání by bylo velikým ochuzením modlitby. Ale i kdyby měla být něčím mnohem více než rezignací nebo odevzdaností nemohou být méně, přinejmenším musí být právě tím. A jako taková si musí podřídit všechny následující věty. Jiným příkladem modelu A je Kristova modlitba v Getsemane. Prosí tam, aby se něco konkrétního stalo, s výhradou "…ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň."
     Z uvedených úvah by se zdálo vyplývat, že Ježíšovo doporučení i Jeho příklad nás vedou k tomu, abychom všechny své prosebné modlitby předkládali v této podmíněné formě, u vědomí, že Bůh nás ve své moudrosti může pokládat za nehodné toho, zač prosíme, a že je tedy třeba už předem podřídit naši vůli možnému zamítnutí, které - pokud k němu dojde - bude (jak víme) naprosto spravedlivé, plné milosrdenství a spasitelné. A právě tímto způsobem se většina z nás snaží modlit, a většina učitelů duchovního života nám říká, že se právě tak modlit máme. Mně osobně by tento model modlitby, model A, naprosto vyhovoval. Je v souladu jak s mým srdcem, tak i rozumem. Nepředstavuje pro mne teoretický problém. Má buřičská vůle i mé nepokojné naděje a obavy by nepochybně dokázaly nalézt množství praktických nesnází při jejím užívání, pokud však jde o můj intelekt, nenachází tu žádné těžkosti. Cesta může být namáhavá, ale mapa je přesná.
     V modelu A si můžeme povšimnout toho, že ať už je víra prosebníka v Boží dobrotu a moudrost jakákoliv, neživí v sobě neochvějné přesvědčení, že mu Bůh dá právě to, oč prosí. Když Kristus v Getsemane prosí, aby byl od něj odňat kalich, Jeho slova nevyjadřují jistotu ani větší naději, a připouštějí možnost, že se tak nestane; možnost či spíše pravděpodobnost, již si tak plně uvědomuje, že toto vědomí představuje už první fázi podřízení se této eventualitě.
     Domnívám se, že není nutno se v této souvislosti zabývat speciálními problémy, vyplývajícími z totožnosti jedinečné a svaté osoby Toho, jenž se tu modlí. Postačí, když zdůrazníme, že máme-li Ho ve svých modlitbách následovat, nemůžeme se - i když se nepochybně máme modlit s vírou - modlit s přesvědčením, že se nám dostane toho, zač se modlíme. Skutečné přesvědčení, že se nám toho dostane, je v rozporu s připraveností na to, že budeme odmítnuti. Lidé se nepřipravují na události, které považují za nemožné. A pokud nepovažujeme odmítnutí za nemožné, jak můžeme věřit, že budeme jistě vyslyšeni?
     Ještě jednou: kdyby toto byl jediný model modlitby, byl bych naprosto spokojen. Pokud by víra, která se po nás vyžaduje, byla jenom vírou v Boží dobrotu, vírou, že Bůh, bez ohledu na to, zda dává nebo odmítá, vždy pro nás chce to nejlepší, a nikoli vírou, že by nám měl dát právě to, oč prosíme, neměl bych žádný problém. Takováto oddaná víra by se mi zdála, pokud bych byl odkázán na svůj vlastní úsudek, mnohem lepší, než přesvědčení, že naše vlastní, nutně naivní prosby, by měly být vyslyšeny. Byl bych vděčný, kdybychom byli uchráněni té hrozné milosti, které se báli moudří pohané, numinibus vota exaudita malignis. Často jsem velmi rád, že některé mé vlastní dřívější modlitby nebyly vyslyšeny.
     Ale o to teď zřejmě nejde. Vedle modelu A máme model B. V Novém zákonu se často vyžaduje projev víry ne v tomto obecném a (jak se mi zdá) duchovním smyslu, nýbrž víry mnohem konkrétnější a (jak se mi zdá) prostší: víry, že modlitebník dostane právě to, oč prosí. Jako kdyby po nás Bůh chtěl takovou víru, kterou Syn Boží v Getsemane neměl, a pokud by ji měl, byla by scestná.
     Na prvním místě mi samozřejmě vytane na mysli dlouhý seznam případů, kde ti, které Kristus uzdravil, měli projevit víru. Některé z nich se vzhledem k našemu zaměření mohou jevit spíš nejasné. Tak třeba u Matouše (9,22) slova k ženě, trpící krvotokem "Tvá víra tě uzdravila" mohou někteří interpretovat ne jako výrok obsahu theologického, nýbrž lékařského. Žena se uzdravila autosugescí. Víra v nějakého šamana nebo šarlatána - pokud bychom uvažovali pouze o tomto příkladu - by dokázala totéž jako víra v Krista, i když Ježíšova moc vyvolat takovouto víru může mít samozřejmě následné theologické implikace. Ale tento soud je na základě Occamovy břitvy lépe nebrat v potaz, protože ho nelze aplikovat na všechny případy. Jen velmi pracně je ho možno rozšířit na ty případy, kde je víra, abychom tak řekli, zástupná. Tak třeba účinným činitelem v případě nemocného otroka (Mt 8,13) není jeho vlastní víra, ale víra jeho pána - setníka; uzdravení dcery kananejské ženy (Mt 15,28) závisí na víře její matky.
     Kromě toho je třeba připustit, že v některých případech není vzpomínaná víra vírou v konkrétní uzdravení, nýbrž hlubší, všestrannější vírou v samu osobu Kristovu; dá se samozřejmě těžko připustit, že prosící věřili v jeho božství, ale dá se připustit, že uznali a přijali Jeho svatou či snad božskou povahu. Mám dojem, že takovýto pohled cosi skrývá; přesto se občas víra zdá být pevněji svázána s konkrétním darem. Tak např. se Ježíš v Mt 9,28 slepců neptá "Věříte ve mne", ale "Věříte, že to mohu učinit?". Řekl "že mohu" a ne "že učiním" , a tak tento příklad můžeme pominout. Ale co řekneme na místo (Mt 14, 31), kde je Petr nazván "malověrným", protože ztratil víru a začal se topit. Měl bych snad říci, že nevidím žádnou nesnáz považovat chození po vodě za historický fakt. Připouštím, že rozlišování mezi "přírodními" a jinými zázraky je přípustné jen proto, že většina z nás toho ví méně o patologii a psychologii než o gravitaci. Kdybychom věděli všechno, Boží vzbuzení nějaké nové myšlenky v naší mysli by se nám zdálo stejně "přírodním" zázrakem jako utišení bouře nebo nakrmení pěti tisíc. Ale o tom teď nechci mluvit. Zajímá mě jen implikace slova "malověrný". Zdálo by se snad, že sv. Petr měl jakousi zásobu víry v dobrotu a moc, a třeba i božskost Kristovu, a přesto si nebyl jist, může-li jíti dál po vodě. V tom případě by mu jeho víra jistě řekla, že ať půjde dál nebo utone, bude pořád v rukou Božích, a v souladu s duchem modlitby v Getsemane by se připravil - natolik, nakolik mu to umožní křehkost lidské přirozenosti - k oslavení Boha, ať už dalším životem nebo utonutím; a jeho neúspěch, kdyby k němu došlo, by vyplýval z nedostatečného zvládnutí instinktu, nikoli z nedostatku víry (v tomto smyslu). Víra, za jejíž nedostatek byl pokárán, musela být vírou právě v tuto konkrétní možnost, v možnost chození po vodě po určitý čas.
     Nevím, budete-li souhlasit s tím, že sem patří i Mt 21,21. Kristus říká: "Budete-li mít víru a nebudete-li pochybovat… i kdybyste řekli této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře', stane se to." Pevně doufám, že nám tu nikdo blahosklonně nepřipomene, že Ježíš se narodil na Východě, kde lidé užívají hyperboly, a že o to jde i v tomto případě. Obyvatelé Východu i Západu jistě užívají hyperboly, a jeho první posluchači si jistě nemysleli, že Mu jde o to, aby se neobvyklé změny v terénu staly normálními nebo podstatnými důsledky víry. Ale rozumný člověk nebude užívat hyperbolu nesmyslně: velké přirovnání (které není pravdivé doslova) poukazuje na velkou věc, která pravdivá je. Když se říká "zlomené srdce", nemyslí se, že se něčí tělesný orgán doslova rozlomil, ale chce se říci, že ta osoba prožívá veliký žal. Jen lehkomyslný člověk řekne "má zlomené srdce", chce-li říci "je smutný". Kdyby všichni orientální lidé byli zavrženíhodní, jen proto, že mluví do větru (což nepochybně není pravda), sama Pravda a Moudrost Otce by se nespojila, nemohla by se spojit s lidskou přirozeností člověka Východu. [To stojí za zamyšlení. Výhrady, které mají někteří lidé co do času a místa Ježíšova působení, sugerují, že Bůh si vybral čas a místo vtělení naprosto neuvážlivě.] Kristus nemusel chápat slova o hoře doslova, ale nepochybně mluvil o naplnění jakéhosi vážného úkolu. Jde o to, že podmínkou vykonání velkého díla je neochvějná víra, která před ničím necouvne. V další větě to říká bez metafor: "Věříte-li, dostanete všecko, oč byste v modlitbě prosili."
     Je možné chápat v této souvislosti slovo "víra" jako "všeobecná důvěra v moc a dobrotu Boží"? Ne. Paralela u Marka, i když přidává další těžkost, vyjasňuje tento bod zcela zřejmě.
     Zní to: panta osa an proseuxomenoi aiteisqe pisteuete oti lambanete kai estai umin (Všecko, oč v modlitbě prosíte, stane se vám, jen věřte a dostanete). Přítomný čas nebo (což je ještě horší) aorist (v řečtině) nás zaskakuje. Doufám, že nám někdo vysvětlí, co to znamená v aramejštině. Je však nepochybné, že máme věřit, že dostaneme "všecko", oč prosíme. Nemáme věřit, že dostaneme buď to, oč prosíme, nebo něco mnohem lepšího. Máme věřit, že dostaneme právě to. V tomto případě je víře, neochvějné víře, přislíbeno splnění.
     U Matouše (18,19) se dozvídáme, že jestli dva nebo tři budou mít tutéž prosbu, bude vyslyšena. Nemluví se tu bezprostředně o víře, ale víra se tu nepochybně předpokládá: kdyby tomu tak nebylo, příslib by byl překvapivý a velmi vzdálený (po mém soudu) od modelu z Getsemane. Zdůvodnění tohoto příslibu zní takto: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem uprostřed nich." O tomtéž mluví Jan (14,13): "A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to", ne to nebo něco mnohem lepšího, ale "začkoli budete prosit".
     Zjistil jsem, že někteří lidé nalezli v tomto verši rozřešení celého problému. Máme tu modlitbu církve ("kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu") a Kristovu přítomnost v církvi, takže modlitba, daná Otcem je modlitbou Syna, a modlitba i odpověď jsou aktem uvnitř Božství.
     Souhlasím, že to činí onen příslib méně ohromujícím; ale je to v souladu s modelem A? A souhlasí to s fakty? Vždyť přece určitě existovaly modlitby celé církve, které nebyly vyslyšeny. Nejméně dvakrát se v našem století modlila celá církev za mír, a mír nepřišel. Celou církví myslím italské sedláky i popy v ruských vesnicích i členy staršovstva v Peebles i anglikány v Cambridge i kongregacionalisty v Liverpoolu i salvacionisty ve východním Londýně. Můžete mi říci (já to neudělám), že někteří z těch, kdož se modlili, nenáleželi k církvi; těžko byste ale nalezli někoho, kdo náležel k církvi a nemodlil se. Ale kalich jim nebyl odňat. Neudivuje mne skutečnost odmítnutí, udivuje mne příslib splnění.
     Tím se ovšem vnucuje otázka, která dokazuje, jak praktický je ten problém. Jak se církev modlila? Podle modelu A nebo B? Modlila se s neochvějnou vírou, že mír bude dán, nebo pokorně následovala příklad z Getsemane, dodávajíc "ne však jak já chci, ale jak Ty…", připravujíc se předem na odmítnutí tohoto zaslíbení a celou víru vkládajíc do přesvědčení, že i když mír nebude dán, bude toto odmítnutí plné milosti? Přikláním se k mínění, že se církev modlila podle této varianty. Je to snad její strašlivý omyl? Podobá se snad onomu pochybujícímu člověku, který - jak nám říká svatý Jakub (Jk 1,6-8) - nemůže doufat, že cokoliv obdrží? Byly snad všechny moje prosebné modlitby po všechna ta léta nedorozuměním? Vždycky jsem se přece modlil, aby moji nemocní přátelé byli uzdraveni, "je-li to vůle Boží", a přitom jsem si jasně uvědomoval, že tomu může být i naopak. Třeba to byla jen zdánlivá pokora a falešná duchovnost a moji přátelé mi za to nemohou být zvlášť vděčni; snad jsem nikdy neměl odmítat "nepochybovat o ničem".
     Je-li však pravá modlitba spojená s modlitbou církve, a ta následně s modlitbou Kristovou, a je-li z toho důvodu neodmítnutelná, proč se Kristus modlil v Getsemane podle jiné metody a setkal se s odmítnutím?
     Jiné přípustné řešení vypadá následovně: Příslib se týká modliteb v Ježíšově jménu. A to neznamená prostě modlitbu zakončenou formulí "skrze Krista, našeho Pána", ale týká se modliteb pronesených v duchu Kristově, modliteb, které pronášíme, jsme-li "v Něm". Takovéto modlitby je možno pronášet s neochvějnou vírou, že požehnání, o něž prosíme, nám bude dáno. Dá se to podepřít (i když mám podezření, že by snad bylo lépe tak nečinit) citátem z J 5,14: "Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme podle jeho vůle". Ale jak máme setrvat při tomto mínění a zároveň se vyhnout implikaci (quod nefas dicere), že samotnému Kristu se v Getsemane nezdařilo modlit se v duchu Kristově, protože ani nepoužil formu tomuto duchu vlastní, ani nedostal odpověď, která je tomuto duchu zaslíbena. Co se týče úryvku z Janova evangelia, odvážili bychom se nabídnout jej v tomto kontextu auditoriu inteligentních, leč prostých posluchačů? Přicházejí k nám (stává se to často) a říkají, že slyšeli, že ten, kdo se s vírou modlí ke křesťanskému Bohu, dostane to, oč prosí, a oni to zkoušeli a nedostali to, oč prosili; jak jim to vysvětlíme? Odvážíme se jim říci, že když Bůh slíbil: "Dostanete, oč prosíte", ve skutečnosti tím myslel: "Dostaneš to, pokud budeš prosit právě o to, co ti chci dát"? Co bychom si pomysleli o pozemském otci, který by slíbil svému synkovi, že mu dá k narozeninám, co si bude přát, a když by ho pak chlapec poprosil o kolo, dal by mu učebnici aritmetiky, a teprve potom by mu řekl o tajné podmínce, s níž byl jeho slib spojen?
     Učebnice aritmetiky by synovi možná byla užitečnější než kolo a silná víra může dospět k podobnému přesvědčení. V tom ale nespočívá podstata té kruté ironie. Chlapec si nebude stěžovat ani tak na to, že nedostal kolo, ale spíš na to, že dostal slib "co budeš chtít". Právě tak je tomu i s námi.
     Je možné, že někdo může stát zcela na straně modelu B; někdo, kdo viděl mnoho uzdravených prostřednictvím modlitby. Taková osoba bude namítat, že většina z nás se ve skutečnosti zásadně mýlí v oblasti svého modlitebního života, že zázraků se dostává neochvějné víře, a zanecháme-li své zarputilé pokory a pseudoduchovní nesmělosti, požehnání, o nichž se nám ani nesnilo, nás zavalí jako déšť. Když takového člověka poslouchám, nejsem vůbec skeptický, tím méně ironický. Věřím, že se občas dějí zázraky. Ale má-li to být vyčerpávající odpověď, proč nám byl vůbec dán model A?
     Nenacházím řešení svého problému, ač jsem o něm diskutoval s mnoha mně známými křesťany, vzdělanými i nevzdělanými, laiky i duchovními, ve své církvi i mimo ni. Než skončím, chtěl bych vyjádřit jisté nesmělé mínění.
     Jedna věc se mi zdá být jistá. Ať už víra znamená cokoliv (to jest víra ve vyslyšení prosby; víra v jiném smyslu nás na tomto místě nezajímá) jsem si jist, že nepředstavuje jakýsi stav psychologické jistoty, jaká by mohla vzniknout - a občas i vzniká - vlivem přirozeného vnějšího působení na poddajnou představivost. Víra, která hory přenáší, je darem Toho, který ty hory stvořil. A je-li tomu tak, mohu si vyřešit svůj problém tvrzením, že dokud mi Bůh nedá takovouto víru, nemohu dospět k žádnému skutečnému rozhodnutí; musím se modlit podle vzoru A, protože se nedokážu modlit podle vzoru B? Pokud by mi však Bůh takovou víru dal, rovněž bych neměl na vybranou: musel bych se modlit podle vzoru B. To by souhlasilo s mým dávným přesvědčením, že bychom se všichni měli stydět za to, že nečiníme zázraky a ani si to nevyčítáme. Považujeme svůj stav za normální a činění zázraků za cosi výjimečného, zatímco bychom asi měli považovat činění zázraků, jakkoliv vzácné, za skutečnou křesťanskou normu a sebe samy za duchovní mrzáky. Přesto však nepovažuji toto řešení za uspokojivé. Myslím si, že dokážeme pochopit modlitbu v Getsemane. Mohli bychom říci, že náš Pán, tak jako ve své pokoře odmítl narkotické víno s myrhou a  tak jako se rozhodl sjednotit se s lidskou přirozeností (ne s přirozeností hrdiny s ocelovými nervy, ale s přirozeností citlivou, jemnou, která se nedovede povznést nad utrpení), tak se také oné noci rozhodl prozkoumat hloubku křesťanské zkušenosti, připodobnit se ne k armádnímu hrdinovi, nýbrž k poslednímu pěšákovi a bažantovi; a snad bychom mohli dokonce říci, že tato volba vyplývá i z hlubokých slov neuvědomělého dobrořečení: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže." Přesto však ve mně přetrvává jistá nespokojenost. Nelíbí se mi představa Boha, který říká: "Dám ti to, oč prosíš s vírou" a přitom dodává: "Ale nedám ti takovouhle víru, pokud nebudeš prosit o to, co ti chci dát." Zase jakoby jakási ironie: zboží, které vypadá lépe na reklamě než ve skutečnosti. Ne proto, že bychom si mohli stěžovat na kvalitu zboží, spíše nás znepokojuje nadměrná výřečnost reklamy. Nemám však v úmyslu dále rozvádět své myšlenky. Přišel jsem vás, důstojní otcové, požádat o radu. Jak se mám modlit dnes večer?

         Projev pronesený 8. prosince 1958 v Oxford Clerical Society