Dino Buzzati

JAK PŘISTÁL LÉTAJÍCÍ TALÍŘ



     Byl večer a kraj už napůl dřímal, z údolíček stoupaly chomáče mlhy a kvákání osamělé žáby, která však brzy zmlkla (byla to chvíle, kdy i srdce z ledu roztají, nebe bylo jasné, panoval nevysvětlitelný klid všeho světa s vůní kouře, s netopýry a plyšovými kroky strašidel ve starodávných domech), když tu náhle na střeše farního kostela, který se vypíná nad vesnicí, přistál létající talíř.
     Lidé už byli ve svých domovech, když se stroj bez jejich vědomí spustil přímou čarou dolů z vesmíru, na pár okamžiků zaváhal vydávaje zvuk připomínající bzučení a pak měkce dosedl na střechu jako holoubek. Byl veliký, lesklý, kompaktní, podobal se obří čočce; a z průduchů to dál pisklavě odfukovalo. Pak zmlkl a znehybněl, jako by byl mrtvý.
     Nahoře v pokoji s výhledem na střechu kostela si farář, don Pietro, zrovna četl, v ústech nepostradatelný doutník. Když zaslechl neobvyklý bzukot, vstal z křesla a šel se podívat k oknu. A tak spatřil onu podivuhodnou věc světle azurové barvy o průměru přibližně deseti metrů.
     Nedostal strach, ani nevykřikl, ani neužasl. Copak se hřmotný a nebojácný don Pietro někdy nad něčím pozastavil? Stál tam s doutníkem v ústech a díval se. A když viděl, že se jedna dvířka otevírají, natáhl jednoduše ruku: na stěně pokoje visela jeho dvouhlavňovka.
     Ovšem co se týče popisu oněch dvou podivných bytostí, které vystoupily z létajícího talíře, tady nemáme žádnou jistotu. Don Pietro je totiž náramný popleta. Když o tom později vyprávěl, pokaždé si odporoval. S jistotou víme pouze jedno: že to byla útlá stvoření menší postavy, tak metr, metr deset. Zároveň ale farář tvrdí, že se ti dva také natahovali a zkracovali, jako kdyby byli gumoví. Jaký měli tvar, zůstává vůbec nejasné: „Vypadalo to, jako když stříká voda dvěma proudy z fontány, nahoře tlustší a dole tenčí,“ tak to říkal don Pietro, „vypadali jako dvě malinkatá strašidla, vypadali jako dva brouci, vypadali jako dvě metličky, vypadali jako dvě velké sirky.“ „A měli dvě oči jako my?“ „Měli, na každé straně jedno, jenže maličké.“ A pusu? A ruce? A nohy? Don Pietro váhal: „Byly momenty, kdy jsem dvě nožičky viděl a za vteřinu nato už zase ne… Zkrátka já nevím. A dejte mi už jednou pokoj!“
     Kněz byl zticha a nechal je, ať si s talířem zápolí. Šuškali si mezi sebou potichu a znělo to jako vrzání. Pak vylezli na střechu kostela, která se jen mírně svažuje, a došli ke kříži, co se tyčí nad průčelím. Obcházeli ho dokola, dotýkali se ho, vypadalo to, že berou míru. Nějakou chvíli je don Pietro nechal být, ale zacílil. Najednou si to však rozmyslel.
     „Hej, vy tam!“ zavolal svým zvučným hlasem. „Mazejte dolů, mládeži. Kdo vůbec jste?“
     Ti dva se otočili, podívali se na něj a nijak zvlášť zaraženě se netvářili. Hned nato ale slezli dolů a došli k farářově oknu. Potom ten větší promluvil.
     Don Pietro — jak sám doznal — byl z toho celý pryč: Marťan (kněz byl totiž od prvního okamžiku bůhví proč přesvědčen, že talíř přiletěl z Marsu; ani ho nenapadlo, že by si to mohl ověřit), ten Marťan mluvil neznámým jazykem. Jestli to vůbec nějaký jazyk byl? Jenom zvuky to byly, ale po pravdě řečeno ne nepříjemné, a spojovaly se bez jediné odmlky. A přece farář rozuměl okamžitě všemu, jako kdyby mluvili jeho rodným nářečím. Že by přenos myšlenek? Anebo nějaký druh univerzálního jazyka, kterému automaticky každý rozumí?
     „Jenom klid,“ říkal cizinec, „za chvilku zase odlétneme. Víš, my kolem vás už kroužíme strašně dlouho a pozorujeme vás, posloucháme váš rozhlas, naučili jsme se skoro všechno. Ty například mluvíš a já ti rozumím. Jenom jednu věc jsme nerozluštili. A právě kvůli ní jsme přistáli. Co znamenají tyhle antény (a udělal znamení kříže)? Máte je všude na špičkách věží a zvonic i na vrcholcích hor, a místy jsme jich viděli celé armády a obehnané zdmi, jako kdybyste si je pěstovali. Můžeš mi říct, člověče, k čemu vám jsou?“
     „Ale to jsou přece kříže!“ zvolal don Pietro. A vtom si všiml, že ti dva mají na hlavě takovou čupřinu, takový měkký kartáček asi dvacet centimetrů vysoký. Ne, vlasy to nebyly, spíš to připomínalo jemné, třesoucí se stonky rostlinek, nesmírně živé a neustále se chvějící. Nebo to spíš byly drobné paprsky anebo věnec elektrických jiskřiček.
     „Kříže?“ slabikoval po něm neznámý. „A k čemu vám slouží?“
     Don Pietro opřel dvouhlavňovku pažbou o zem, ale tak, aby ji měl neustále po ruce. Napřímil se v celé výšce své postavy a snažil se být slavnostní:
     „Slouží naší duši,“ odpověděl. „Jsou symbolem našeho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, který pro nás zemřel na kříži.“
     Nezřetelné chmýří na hlavách Marťanů se náhle zachvělo. Byl to projev zájmu anebo pohnutí? Nebo že by se tak smáli?
     „A kdepak se to stalo?“ ptal se opět ten větší mrňous oním pípáním, které připomínalo Morseovu abecedu; byl v tom neurčitý nádech ironie.
     „Tady na Zemi, v Palestině.“
     „To chceš jako říct, že Bůh přišel sem mezi vás?“
     Jeho nevěřící tón dona Pietra rozzlobil.
     „To je dlouhá historie,“ řekl, „možná že na takové dva chytráky jako vy až moc dlouhá.“
     Půvabná, nedefinovatelná korunka na cizincově hlavě se dvakrát třikrát zamihotala. Jako kdyby ji vánek rozhýbal.
     „Musí to být úžasný příběh,“ prohlásil úslužně. „Já bych ho chtěl slyšet, člověče.“
     Že by v srdci dona Pietra zablýskla naděje na obrácení na víru obyvatel jiné planety? Byl by to historický skutek, z kterého by on měl věčnou slávu.
     „Co mám s vámi dělat,“ prohlásil nevrle. „ale pojďte blíž anebo si raději vlezte do pokoje.“
     Ve farářově pokoji se pak odehrála opravdu podivuhodná scéna, kdy farář seděl s Biblí v ruce za psacím stolem ve světle staré lampičky a Marťané postávali na posteli, protože don Pietro je vyzval, aby se posadili, myslel tím na postel, a trval na tom, jenomže jim se to nepodařilo, prostě k tomu nebyli uzpůsobení, ale protože nechtěli odmítnout, tak tam nakonec vylezli, stáli vzpřímeně a chocholky se jim ještě více naježily a zvlnily.
     „Tak poslouchejte, vy kartáčkové,“ řekl kněz důrazně, otevřel knihu a předčítal: „…Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu… A Hospodin Bůh člověku přikázal: ‚Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.' I řekl Hospodin Bůh…“
     Pozvedl zrak od stránky a uviděl, že oba chomáče jsou na nejvyšší míru rozrušeny: „Něco se vám nelíbí?“
     Marťan se zeptal: „Řekni mi, že vy jste z něho jedli? Že jste nedokázali odolat? Že to tak bylo, viď?“
     „No ano. Jedli z něj,“ přiznal kněz a z hlasu mu zazníval hněv. „Já bych rád viděl vás! Vyrostl vám snad doma strom dobrého i zlého?“
     „Jistě. U nás taky vyrostl. Před milióny a milióny let. Dodneška se nám zelená…“
     „No a vy? … Copak vy jste nikdy neochutnali jeho ovoce?“
     „Nikdy,“ řekl cizinec. „Zákon to zakazuje.“
     Don Pietro prudce vydechl, byl pokořen. Takže tihle dva jsou čistí jako andílkové na nebi, neznají hřích, nevědí, co je to špatnost, nenávist, lež? Rozhlížel se kolem sebe, jako kdyby hledal pomoc, až v příšeří rozeznal nad postelí tmavý krucifix.
     Znovu ožil: „Ano, tím ovocem jsme se zničili… Ale Syn Boží,“ hřímal a cítil, jak se mu hrdlo stahuje, „Syn Boží se stal člověkem. A sestoupil sem, mezi nás!“
     Ti dva se tvářili lhostejně. Jenom chmýří se jim kolébalo z jedné strany na druhou jako takový legrační plamínek.
     „Říkáš, že přišel sem, na Zem? A co vy jste s ním udělali? Vyhlásili jste ho svým králem? … Jestli se nemýlím, říkal jsi, že umřel na kříži… Vy jste ho vlastně zabili?“
     Don Pietro sváděl zarputilý boj: „Od té doby uplynulo dva tisíce let! A on zemřel právě pro nás, pro náš věčný život!“
     Zmlkl, už nevěděl, co by řekl víc. A ve stinném koutě zářily tajuplné kštice těch dvou, vyzařovalo z nich podivuhodné světlo. Rozhostilo se takové ticho, že zvenčí bylo slyšet cvrkot cikád.
     „A bylo vám to,“ ptal se dál Marťan s trpělivostí učitele, „bylo vám to pak k něčemu?“
     Don Pietro neodpověděl. Jenom bezútěšně mávl pravičkou, jako kdyby chtěl říci: co chceš? jsme už jednou takoví, jsme hříšníci, jsme ubozí červi, kteří potřebují slitování Boží. A pak padl na kolena a zakryl si tvář rukama.
     Kolik času uplynulo? Hodiny, minuty? Dona Pietra probraly hlasy návštěvníků. Zdvihl oči a spatřil je už na okenní římse, jako kdyby se chystali odletět. Jejich chmýří se proti noční obloze třepetalo s okouzlujícím půvabem.
     „Člověče,“ zeptal se ho jako vždycky ten jeden. „Co to děláš?“
     „Co dělám? Modlím se! … Vy ne? Vy se nemodlíte?“
     „Jestli se modlíme? A na co?“
     „Vy se nikdy nemodlíte k Bohu?“
     „Kdepak!“ pravilo podivné stvoření a jeho korunka plná života se znenadání kdovíproč přestala chvět, zplihla a vybledla.
     „Vy ubožáci,“ zabručel si don Pietro pro sebe tak, aby ho ti dva nezaslechli, jako se to dělává u těžce nemocného. Povstal, krev se mu opět v žilách čile rozproudila. Ještě před chvílí se cítil jako žebrák. Teď byl šťastný. „Cha cha,“ smál se v duchu útrpně, „tak vy tedy neznáte dědičný hřích se všemi jeho složitými následky, vy jste takoví šlechetní, moudří, bez viny. V životě jste nepotkali ďábla. To bych teda rád věděl, jak vám potom je, když přijde večer! Musíte se cítit zatraceně sami a dočista mrtví samou zbytečností a nudou.“ (Ti dva mezitím vklouzli dvířky dovnitř, zavřeli za sebou a motor už běžel a vydával svůj tlumený, libozvučný bzukot. Pomaličku a téměř jako zázrakem se létající talíř odlepil od střechy a stoupal vzhůru jako balónek: potom se začal otáčet kolem své osy a odlétal neuvěřitelnou rychlostí výš a výš ve směru Blíženců.) „Hm,“ mručel si dál kněz, „Bůh má stejně radši nás! To už jsou mu koneckonců milejší takoví lumpové jako my, kteří jsou nenasytní, ničemní a prolhaní, než ti svatouškové, co na něj nikdy nemluví. Co z nich tak Pán Bůh může mít? A co je to za život, když neznají ani bolest ani pláč ani výčitky svědomí?“
     Z radosti popadl pušku, zamířil na létající talíř, z kterého byla už jenom bledá tečka na nebeské klenbě, a vystřelil. A ze vzdálených kopců mu odpovědělo vytí psů.

     Přeložila Kateřina Vinšová