Slyšel jsem vyprávět, že Fuller z Brightlingu, když byl jmenován rytířem, jel sám do Westminsteru v nádherném velikém kočáře, do nějž zapřaženo šest mohutných, bujných, s větrem závodících koní. A Bůh tomu chtěl, že cestou zpíval si píseň „Golier! Golier!“ a jsem si skoro jist, že než přijel k hranicím našeho kraje a vjel na půdu barbarskou, zástupy lidu se mu sbíhaly v cestu a slavně ho vítaly, jak se sluší takové muže vítat, neboť byl to nejušlechtilejší muž a ke všemu dobrému pohotový. On nevěděl, co ho čeká, nevěda, že by bylo něco tak bídného jako Westminster nebo něco tak zatuchlého jako Dolní sněmovna, kde sedí muži ochrnulí a škaredící se, nenávidící druh druha i sami sebe.

Když tedy přijel do Westminsteru, blížil se právě den, na který bylo určeno rokování zástupců lidu venkoncem prázdné a marné, o horku nebo o ceně medu; a muž, který hrabal nejvíce diet a jeho bratranec, jenž mu seděl naproti, a jeho švagr a jeho agitátor a ostatní zloději začali své okázalé bláznovství, když veliký Fuller povstal na svém místě a řekl, že nepřišel do Sněmovny mluvit takové žvásty nebo je poslouchat, ale naproti tomu navrhoval bez okolků, že jim přednese Chvalořeč na Hrabství sussexské, z něhož přišel a jež bylo základním územím a hlavním okresem celého světa.

A čile a mohutně začal tuto Chvalořeč, vládna hlasem jako zdravý muž, jenž zavolá psa z půl míle cesty nazpět. A ač se zdvihla kolem něho bouře ode všech těch skrčenců, kteří přišli do Westminsteru ne ke chvále a cti svého kraje, ale aby napěchovali své kapsy, on mužně a zvučně mluvil svoje a všecky přehlušil, až sněmovní žezlonoš schnul strachem a zapisovatel si přál, aby se nebyl narodil. Předseda povstal ve svém taláru a volal na Fullera, že se odchýlil od pořádku. A poněvadž Fullerovi se nevidělo ustoupit, celá Sněmovna zakřičela „K věci!“ osm nebo devětsetkrát. Když se však ukřičeli, veliký Fuller, Fuller Brightlinský zvolal nade všecky: „Myslíš, že si z tebe něco dělám, ty ubohý parukáři? Pamatuj si to!“ A s těmito slovy zaluskl prsty před jejich chumlem a kráčel ze Sněmovny a vstoupil do svého kočáru s trojspřežím mohutných koní a ukázav kočímu k jihu dojel posléze do svého kraje, kdež byl přivítán, jak se na takového muže sluší, vyzváněním a střílením z děl, a děti mu jásaly vstříc a všecky kachny, slepice a vepři rozutíkávali se napravo i nalevo z cesty, jak přijížděl.

A od toho dne za zvláštní čest se považovalo, a druh druha předstihoval, aby se stal šlechticem brightingským, ale není pražádnou ctí být členem Sněmovny. On rozdal všecko své jmění chudým své farnosti a nabádal jich, aby jen hodně pili a jedli do syta, anžto prý plné tělo jest nejlepším chránidlem života, až posléze též umřel.

To je historie Fullera Brightlinského a kéž bychom všichni si získali takových zásluh jako on.

Hillaire Belloc: Čtyři pocestní,

přeložil Antonín Stříž,

Dobré dílo, Stará říše na Moravě, L.P. 1919