Když tatínek umřel, bylo právě takové horké léto. Večer po pohřbu, když se
smuteční hosté rozešli a rozjeli do svých domovů, jsem řekl mamince, že se půjdu
před spaním ještě projít. Šel jsem k jezu, svlékl jsem se a plaval jsem sám
k železničnímu mostu, co za ním pořád ještě bydlel Tonda Lukeš, tam jsem se
obrátil, nechal jsem se nést proudem zpátky k jezu a povídal jsem si
s tatínkem.
Z toho jezu je dnes zřícenina, vídávám ho občas, když jedu kolem vlakem,
a řeka je tam tak mělká, že by se dalo od jezu k mostu brodit. Louka, kde
se dřív sousedi hádali o každou hrst trávy, je zarostlá vysokým plevelem a dům,
ve kterém jsem vyrostl, je prázdný.
Moc hezky to říká Hilaire Belloc: Za mého mládí nejlepší hospodou na světě
byla hospoda bramberská. A právě proto se k ní nechci vrátit. Nepoznali
jste v životě, jak všecky věci trvají jen tím, že se mění? Kdož ví, zda
bychom uslyšeli v té zahradě tytéž hlasy nebo zda ten zelený nátěr na
stolech je pořád zaprášený, puchýřovitý a starý. Zda se židle ještě pořád
viklají a okurka je základní ozdobou hostin. S jakým palčivým a hrozným
hořem bylo by nám zápasiti, kdyby kontrast toho, čím kdysi bývala hospoda
bramberská, vystoupil jako strašný duch a volal na souboj to, čím jest
nyní.
A přesto: To, že všechno plyne a nikdo nevstoupí dvakrát do téže řeky, bývá v těžkých chvílích života naší posilou. Neboť to, co uplynulo, nám nikdo nemůže vzít.