Jak věci trvají

Když jsem byl kluk, chodívali jsme si v létě s tatínkem večer někdy zaplavat. Šli jsme k jezu, svlékli jsme se do plavek, pomalu jsme se vnořili do vody, která se v noci vždycky zdá být tak teplá, a plavali jsme proti proudu, daleko, až k železničnímu mostu, za kterým bydlel tatínkův kolega z práce Tonda Lukeš, tam jsme se otočili, nechali jsme se nést proudem zpátky k jezu jako dvě velké medúzy a povídali jsme si. Povídali jsme si potichu, ale naše hlasy se přesto rozléhaly nad tichou černou hladinou a nad hlavami nám svítily letní hvězdy.

Když tatínek umřel, bylo právě takové horké léto. Večer po pohřbu, když se smuteční hosté rozešli a rozjeli do svých domovů, jsem řekl mamince, že se půjdu před spaním ještě projít. Šel jsem k jezu, svlékl jsem se a plaval jsem sám k železničnímu mostu, co za ním pořád ještě bydlel Tonda Lukeš, tam jsem se obrátil, nechal jsem se nést proudem zpátky k jezu a povídal jsem si s tatínkem.

Z toho jezu je dnes zřícenina, vídávám ho občas, když jedu kolem vlakem, a řeka je tam tak mělká, že by se dalo od jezu k mostu brodit. Louka, kde se dřív sousedi hádali o každou hrst trávy, je zarostlá vysokým plevelem a dům, ve kterém jsem vyrostl, je prázdný.

Moc hezky to říká Hilaire Belloc: Za mého mládí nejlepší hospodou na světě byla hospoda bramberská. A právě proto se k ní nechci vrátit. Nepoznali jste v životě, jak všecky věci trvají jen tím, že se mění? Kdož ví, zda bychom uslyšeli v té zahradě tytéž hlasy nebo zda ten zelený nátěr na stolech je pořád zaprášený, puchýřovitý a starý. Zda se židle ještě pořád viklají a okurka je základní ozdobou hostin. S jakým palčivým a hrozným hořem bylo by nám zápasiti, kdyby kontrast toho, čím kdysi bývala hospoda bramberská, vystoupil jako strašný duch a volal na souboj to, čím jest nyní.

A přesto: To, že všechno plyne a nikdo nevstoupí dvakrát do téže řeky, bývá v těžkých chvílích života naší posilou. Neboť to, co uplynulo, nám nikdo nemůže vzít.