V pražském metru je už asi tak rok možno občas zahlédnout v rámečcích jinak určených pro reklamu báseň. Tahle iniciativa se jmenuje Poezie pro cestující a je mi docela sympatická, i když se musím přiznat, že tak docela nechápu podle jakých kritérií jsou texty vybírány. Vedle veršů básníků zvučných jmen jsou pasažérům hromadné dopravy nabízeny i výtvory poetů zcela neznámých, z nichž někteří (ne všichni!) si podle všeho myslí, že báseň se dělá tak, že se napíší slova do nestejně dlouhých řádků. Ale o to mi teď nejde.
Jak jsem řekl: ten nápad se mi líbí. Když cestující zrovna nemá při sobě nějaké noviny nebo knihu, kouká kolem sebe, prohlíží si spolupasažéry a čte každý nápis, který uvidí. Tak jsem i já onehdy četl báseň Josefa Hory, která končí: …ubývá měsíce / tak jako mě a tebe. Tak, tak. Pak jsem si to přečetl znovu a došlo mi, že umění tu zase jednou naprosto přesně pojmenovalo něco, s čím se v dnešní společnosti setkáváme na každém kroku.
Lidé se bojí stárnout. Chtěli by být pořád mladí, a když to nejde, tak aspoň mladě vypadat. Nebudu líčit, jak z tohoto rozpoložení těží reklama, kosmetický a farmaceutický průmysl nebo třeba některá odvětví medicíny. To všichni dobře víme. Jde mi o to, proč se dnes stárnutí tak bojíme.
Odmítání stáří je v rozporu nejen s celou evropskou křesťanskou tradicí, ale i se všemi tradicemi všech civilizovaných i primitivních národů. Když jste chtěli například v takové Číně ještě počátkem tohoto století projevit někomu úctu, museli jste s ním mluvit jako s kmetem. Takže věkovitý sluha oslovoval svého třicetiletého pána třeba takhle: "Bude si starý pán přát, aby mu tato nezkušená osoba připravila lázeň?"
Sociologové nám objasňují, že ztráta úcty ke stáří je důsledkem skutečnosti, že v dnešní době starý člověk už není jediným nositelem zkušeností, a tedy vítaným zdrojem poučení a informací, odborně řečeno jedinou epistémickou autoritou. A z toho vyplývá, že si více všímáme těch hodnot, kterých nám v průběhu života ubývá (fyzická síla u mužů nebo fyzická krása u žen), a méně už těch, kterých nám stárnutím přibývá - tedy zkušeností, porozumění, moudrosti. Pro ty totiž jakoby nebylo žádného uplatnění.
Ale problém je zřejmě ještě hlubší. Stárnutí je nakonec pojímáno jako proces ubývání života jako takového. Říkáme "má život za sebou" a ne "v sobě". Staré kultury se domnívaly, že stárnutím života přibývá, člověk v sobě jakoby uskladňuje, kumuluje všechno, co prožil. Odtud pak ona úcta k starému člověku. Je naplněn životem, zatímco já mám v sobě života ještě málo. Nejde tedy jen o znalosti a dovednosti, které mi může ten, kdo je déle na světě, předat. Ty mohu dnes opravdu získat jinde. Ale život sám, to, co lidský život dělá životem, samu podstatu života, mohu čerpat jen z živých studnic života, žijících mezi námi.
květen 2001