Když jsem nemohla usnout, přeříkávala jsem si jména všech dětí, které jsem neměla. Pěkně podle abecedy: Anastázie-Augustin, Brigita-Barnabáš, Cecílie-Cyprián, Dorota-Diviš… Přicházeli, poslušni mého zaklínání: nebyli to ani chlapečci ani holčičky, ale nádherní androgynové.
Duch byl stejně zmučený jako tělo. Stokrát jsem si mohla říkat, že metafyzické otázky mého dospívání nemají smysl, že jsou neplodné, vynořovaly se znovu se stejnou trýznivostí. Radosti a strasti mého života tyto nutkavé představy na několik let uspaly, ale teď se znovu probouzely.
Věřící a jejich kněží mě provokovali. Žili na úvěr. Já jsem potřebovala hotové peníze. Jak ráda bych jim řekla, co si o nich myslím. Najednou jsem dostala bláznivý nápad: nic snazšího! Vlezu si do zpovědnice, jako bych se chtěla vyzpovídat, a naleju svůj jed do církevního ucha. Musela jsem si vybrat nějaký kostel vzdálenější od mé čtvrti, aby knězi nehrozilo, že by mě po tom žertíku někdy poznal. Rozhodla jsem se pro kostel svatého Bernarda. Když jsem vešla, byl ještě prázdný. Pokradmu jsem se přiblížila postupně ke třem zpovědnicím. Vyškrtla jsem faráře, který byl jistě nejstarší, a tedy nejméně citlivý vůči podobným prospěšným špásům. Zbývali dva kaplani: Philippe Demanoir a Léon Morin. Musela jsem uhodnout jenom podle jejich jmen, kdo z nich bude vnímavější. Philippe byl podle všeho z lepší rodiny. Ale rodiče Léona - když mu dali takovéhle jméno - byli nejspíš z vesnice. Nuže vzhůru na Léona! Nechť zhyne Morin! Bála jsem se, ale couvnout už nepřipadalo v úvahu. Poklekla jsem. Klekátka se plnila kajícnicemi. Připomínaly mi štěnice. Toužila jsem vrátit se na čerstvý vzduch, ukončit tuhle trapnou komedii, která mě okrádala o čas. Morin byl ohlášen na půl šesté. V okamžiku, kdy hodiny odbíjely půl, připlížil se po kamenné dlažbě, malý, směšný, se skloněnou hlavou. Vešla jsem do zpovědnice skoro zároveň s ním.
Po chvíli, jejíž trvání jen posílilo mou úzkost, se okénko otevřelo. Přitiskla jsem dlaně pevně k sobě a zuřivě jsem zašeptala:
"Náboženství je opium lidu."
"To není přesné," odpověděl Morin konverzačním tónem, jako kdybychom pokračovali v už započatém rozhovoru. "To měšťáci udělali z náboženství opium lidu. Znetvořili ho, aby z něho mohli těžit."
Připadalo mi, že se mi to jen zdá, a musela jsem se násilím přinutit, abych odpověděla:
"Vy jste jim to dovolili. Teď mezi vámi a jimi není žádný rozdíl."
"Církev ztratila dělnickou třídu svou vinou, to je pravda, ale pokoušíme se to napravit. Nespravedlnost se křesťanům hnusí."
"Nejde jen o to. I kdyby náboženství zůstalo ryzí, neznamená to, že má pravdu."
Cítila jsem, jak mi Morin na druhé straně mřížky věnuje naprostou, ohromující pozornost.
"Máte pravdu," řekl, "i kdyby náboženství zůstalo ryzí, neznamená to, že má pravdu."
Zastyděla jsem se, že jsem vypustila z úst takovou banalitu. Moje myšlenky se v panice rozutekly. Přestalo mi být jasné, co jsem vlastně hledala v téhle pasti. Začala jsem se zvedat, abych se mohla ztratit.
"To je od vás hezké, že jste přišla," řekl kněz.
"Jak to hezké!? Přišla jsem jako nepřítel."
"Myslíte? Neřekl bych. Už dlouho jste nebyla u zpovědi, viďte?"
"Od prvního přijímání. A teď se nezpovídám."
"Já vím, není to legrace přiznat svoje chyby před svým bližním."
"Legrace nebo ne, o to tu nejde, protože já nevěřím v Boha."
"Jste si tím jistá? Nikdy se nemodlíte?"
"Jenom když si v tom nedokážu zabránit. Bude to asi zbytek návyku z dětství, taková slabost."
"Jste pyšná, viďte?"
"Ano."
"Taky občas lžete?"
"Ano."
Připadalo mi, jako kdybych hrála proti své vůli palčivou hru na pravdu.
"Nikdy jste nic neukradla?"
"Ale ano."
"A co jste kradla?"
"Jídlo."
"Stává se vám někdy, že se rozzuříte?"
"Ano."
"Proviňujete se proti čistotě?"
"Nevím."
"Dokážete se trápit a uskrovňovat pro druhé?"
"Jenom pro svou dceru."
"Plníte dobře povinnosti svého stavu?"
"Jakžtakž."
"Myslíte si, že rozvíjíte naplno svoje schopnosti?"
"Ne."
"Víte, že svatý Pavel řekl: ,Svět by byl lepší, kdybyste se polepšili vy'?"
Jako omráčená jsem bez odporu spolkla tohle ponížení.
"Byla to dobrá zpověď," řekl zpovědník bez náznaku ironie. "Teď je třeba prosit o odpuštění."
"A koho?"
"Říkejme mu třeba X," opáčil vesele.
Zůstala jsem zticha. Kněz, tak blízko mne a přece tak oddělený, rovněž zachovával mlčení a naprostou nehybnost. ,Zůstaneme takhle až do konce světa,' pomyslela jsem si v jednom okamžiku s hrůzou.
"Nemáte dost kuráže," řekl najednou Morin.
"Prosím?"
"Ale no tak," poznamenal nezúčastněně. "Chcete, abych vám uložil pokání?"
"Ne!" Svět se se mnou zatočil.
"Ale ano. Pokání vám udělá dobře. Až vyjdete ze zpovědnice, půjdete si kleknout."
"Na jedno z těch sametových sedátek?"
"Kdepak; ne na klekátko. Na dlažbu. Bude vás to trochu tlačit do kolen. A tam se pomodlíte ke své představě."
"Ale protože nejsem věřící, tahle pseudomodlitba nebude nic než výsměch."
"Naše modlitby jsou vždycky jen výsměch. Je přece takový nepoměr mezi nimi a Tím, na koho se obracejí."
"Ale když je ta osoba, která je říká, bere vážně, když věří…"
"A kdo vám řekl, že snaha nemá stejnou cenu jako víra?"
"Nemám výčitky svědomí."
"V to doufám. Jidáš měl výčitky svědomí a proto se oběsil. Žádá se po nás lítost, pravý opak výčitek svědomí."
"Nemůžu mít lítost, protože jsem si nezvolila jako pravidlo chování křesťanskou morálku."
"I když jste si nezvolila jako pravidlo chování křesťanskou morálku, žijete ve společnosti ovlivněné křesťanstvím. Dobře víte, kdy se prohřešujete proti obecnému přesvědčení. Nebo jste se sebou pořád spokojená?"
"To ne. Ale můj způsob jednání je podmíněný dědičností, tělesnou konstitucí a okolnostmi."
"Takže vy jste robot? Skloňte hlavu, abych vám mohl dát rozhřešení."
Poslechla jsem.
"Je snadné mě doběhnout, viďte?"
"Tak středně," odpověděl Morin nevzrušeně. Zdvihl pravou ruku a pronesl pomalu:
"Ego te absolvo a peccatis tuis, in nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. Passio Domini nostri Jesu Christi, merita beatae Mariae Virginis, et omnium sanctorum, quidquid boni feceris, et mali sustinueris, sint tibi in remissionem peccatorum, augmendum gratiae, et praemium vitae aeternae. Amen."
A přeložil s důrazem na každém slově:
"Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Ať ti utrpení našeho Pána Ježíše Krista, zásluhy blahoslavené Panny Marie a všech svatých, všechno dobré, co jsi udělala a všechno zlé, co jsi vytrpěla, pomohou získat prominutí tvých hříchů, rozmnožení milosti a odměnu života věčného."
A po chvíli:
"Chtěla byste, abych vám půjčil nějaké knížky?"
"Jistě," vyhrkla jsem, a vzápětí jsem toho hned litovala.
"Fara je hned proti biografu Moderna," řekl vřele. "Kdy můžete přijít?"
"Jenom večer," odtušila jsem a v duchu jsem se ujišťovala, že představitel církve přece nemůže přijímat dámské návštěvy po setmění.
"Tak tedy ve středu v půl deváté, můžete? Třetí patro. Pater Morin." (Pronesl ta dvě slova poněkud ironicky.) "Nezapomenete?"
Zabručela jsem něco nezřetelného.
"Tak, a teď jděte," dodal spíš přísně.
V tom okamžiku mě jako blesk zasáhla vzpomínka na hrůzný trest, který mi ten fialově ozdobený soudce vyměřil. ,Kdybych tak mohla teď umřít!' napadlo mne. Vylezla jsem klopýtavě z té kobky. ,Kdybych jen dokázala být jiná,' říkala jsem si toužebně, ,mohla bych okamžitě vypadnout na čerstvý vzduch a vykašlat se na tu středověkou frašku.' Narazila jsem do lavice. Bylo to, jako bych hodila kámen do rybníka. Věřící se po mně ohlíželi s křečovitými, pohoršenými úsměvy. Nedokázala jsem odlišit jednoho od druhého, tvořili jednolitou masu, nepřátelskou a nebezpečnou. Poklekla jsem, jako bych se vrhala z okna. Ocitla jsem se v pozici pradleny na máchadle na šedivých dlaždicích podobných obrovské hře na panáka. Opřela jsem se o sloup, u nějž jsem klečela. Zavřela jsem oči. Sloup se stal stromem v lese, má úzkost se rozpustila. Modlitba, kterou jsem dlužila hypotetickému příjemci na sebe nečekaně vzala uraženou tvář a plechový hlas Christiny Sangredinové. S rukama v bok křičela: ,Tahle Barny je dočista střelená. Je naprosto k ničemu. Neumí na nic šáhnout. Když se dostane někdo do průšvihu, nikdo z toho nemá větší plezír než vona. Furt se strachuje, že jí dojdou prachy, pořád je načuřená kvůli penězům. Taková holka, to není žádná sranda. Každou chvíli si vzpomene na to, co někde četla, pak zapomene, že to někde vyčetla a myslí si, že na to přišla sama. Myslí si, že je něco lepšího než ostatní. A to ani nemluvím o tom, že přivedla do hrobu svou mámu i toho svýho chlapa. Až sama natáhne bačkory, nikdo ji nebude litovat, to vám garantuju.'
,Kuš, ty semetriko,' okřikla jsem tu pavlačovou múzu a zvedla jsem se. Opustila jsem tu sluj tak rychle, jak mi to jen moje roztřesené nohy dovolily a s radostí jsem se znovu vynořila do jasu volného prostoru, který se mi zdál být už navždy ztracený. Lesní zvíře uniklo z pasti, do níž ho uvrhl jeho rozmar; zraněné, ale plné života, víc než kdykoliv předtím. Nestalo se nic důležitého. Nic mě nenutilo jít na tu schůzku s Morinem. Ten kněz byl dokonale prohnaný. Jak soustředěně mě poslouchal! Jak výmluvně mlčel! Jak hbitě se dokázal přizpůsobit! Vyvázla jsem jen tak tak.
K radosti z toho, že už jsem venku z kostela a nikdy už tam nevkročím, se přidávala další, zdánlivě s ní neslučitelná: radost z rozhřešení. Vykročila jsem. Cítila jsem se jemná, vzácná a křehká ve své nové kůži, ve své nově získané neposkvrněnosti. Byla jsem napjatá, jako bych se bála, že mohu každou chvíli rozbít ten neviditelný křišťál.
V noci se mi zdál strašný sen: Léon Morin mi nastražil past. Vrhl se na mě jako upír. V jeho pokoji viselo zkrvavené prádlo. ,Že jsem na to nepřišla hned,' pomyslela jsem si, když jsem se probudila. ,Je to chlípník, který využívá svého úřadu, aby k sobě lákal ženy. Ale já se dokážu ubránit.' Přesto jsem k svému zahanbení tušila, že přijdu na schůzku přesně i proti své vůli.
Ve středu večer jsem prošla městem střídavě ve spěchu a loudavě, zkratkami a oklikami, zastavovala jsem se před výlohami, až jsem nakonec dospěla v určenou hodinu do uličky, oddělující jednu z bočních lodí kostela od fary. V biografu Moderna dávali Setbu ve větru. Prohlédla jsem si zvonek na noční službu posledního pomazání a cítila jsem pokušení na něj zazvonit. Pomalu jsem otevřela dveře průchodu a pomalu jsem vystupovala po starých vyšlapaných schodech, kterým se nedala upřít jakási ušmudlaná vznešenost. Moje ruka hledala oporu na železném zábradlí.
Na dveřích ve třetím poschodí byla přibitá dřevěná tabulka s kolíčkem na provázku a řadou vyvrtaných otvorů. Vedle každého byla napsána tužkou nějaká adresa, kromě posledního, jejž následovala předpověď ,přijde za čtvrt hodiny'. Stejným rozevlátým písmem hlásala na kousku tvrdého papíru nad zvonkem tři slova napsaná modrým inkoustem: Léon Morin, kněz.
Na mé nesmělé zazvonění se dveře ihned otevřely. Ocitla jsem se tváří v tvář znepokojivé bytosti, dost vysoké, mladé, naprosto odlišné od toho nízkého stínu neurčitého věku, plížícího se ke zpovědnici. Přesto to nemohl být nikdo jiný, protože na mě zjevně čekal a poznával mne.
"Dobrý večer," řekl bodře a uvedl mě do poloprázdné místnosti.
Morin byl nedbale oblečen do záplatované sutany. Některé záplaty byly navíc samy ještě důmyslně zalátány. Jeho roztřepený bělostný kolárek mi něco, někoho připomínal; nedokázala jsem si vzpomenout koho. Na vybílených stěnách visely barevné plakáty, madona s přísným výrazem a velký krucifix. Celková atmosféra připomínala nádraží, cestovní kancelář nebo agitační středisko komunistické strany. Jeden z rohů zabíralo pianino, na kterém stála váza s kytičkou sněženek. Část jedné zdi pokrývaly police s knihami. Morin mi nabídl židli a usedl za svůj psací stůl.
"Tak jak jste se od té doby měla?" zeptal se, pohrávaje si s ocelovým pravítkem.
Nevěděla jsem, co říci. Náhle na mne upřel své hnědé oči a zeptal se škádlivě:
"Klečelo se vám příjemně na dlažbě u svatého Bernarda?"
"Ano. Totiž ne. Od této chvíle už nikdy nevkročím do kostela jinak, než jako turista."
"Všichni jsme tak trochu turisti."
"Ale ne stejní. Jsou takoví, které pozlátko nepohoršuje."
"Mě pohoršuje stejně jako vás. Všechno to haraburdí by se mělo spálit."
"To říkáte vy, kněz?"
"A vy si myslíte, že faráři nějak zvlášť milují serepetičky?"
"V každém případě s tím nic nedělají."
"Ne vždycky. Bojujeme s tím, není to lehké, ale sem tam je už vidět maličký pokrok. Například u nás jsme zrušili třídy pohřbů. Dříve se stávalo, že nějakého panáka doprovázeli do hrobu třeba tři kněží. A proč? Pohřeb není svátost, není to vůbec nic. Jsme tady kvůli živým, nejsme funebráci."
"Jestli se výsledek vašich bojů omezuje jen na to, že jste snížili počet kněží při pohřbech ze tří na jednoho…"
"Taky jsme zrušili sbírky. V kostele jde pořád o peníze. Z toho pak vyplývá, že kdo je nemá, nemůže přijít."
"Ano, ale to všechno se týká opomíjení Kristova učení. Otázka číslo jedna zní: je Kristovo učení platné?"
"Co víte o Kristu?"
"Četla jsem samozřejmě evangelia. A potom Renana."
"To je všechno?"
"Taky Historii Krista od Giovanniho Papiniho."
"To není žádná sláva," řekl Morin a vstal. Z jedné poličky vytáhl knihu a podal mi ji: Ježíš Mesiáš, napsal Karl Adam, profesor University v Tübingen.
"Půjčte si tu knížku. Mohla byste přijít v pátek večer?"
"To je pozítří! Do té doby to nikdy nepřečtu."
"To nevadí. Stejně bychom se měli vidět."
"Chcete mě obrátit na víru," ušklíbla jsem se.
"Něco takového můžete udělat jen vy a Pán."
"Tak proč mi půjčujete knížky?"
"Vy byste mi je nepůjčila, kdybyste je měla, a kdybych si je chtěl přečíst?"
"Nevím. Ale proč chcete, abych zase přišla?"
"Vy nikdy necítíte potřebu vyměňovat si názory s bližními? Jste barbar."
"Zvlášť v sobotu jsem se chovala jako barbar. Nevím, co to do mě vjelo. Zapomeňte na to, prosím vás."
"I kdepak. Bylo to příliš zábavné," zaprotestoval Morin, vzhlédl ke krucifixu, jako by si jej bral za svědka, a rozesmál se z plna hrdla.
Vykročila jsem ke dveřím s vypůjčenou knihou v ruce. Morin mě doprovodil.
"Na shledanou v pátek," řekl mi na schodech.
Váhavě jsem přikývla a pustila jsem se dolů po schodišti, které se mezitím úplně ponořilo do tmy. ,Vypadá a chová se jako nějaký aktivista, revoluční předák. Občan kněz, soudruh páter. To se jen tak tváří, aby mě neodradil.' Už jsem se ale nebála ani znásilnění, ani obrácení. Morin ve mně vzbuzoval důvěru, tedy skoro. Od této chvíle mě nebude nic svádět z cesty blahodárné světskosti. Moje navázání vztahu s knězem bylo nakonec tak normální a přijatelné jako kamarádství, které spojovalo Chaima s vojenským kaplanem.
Ulehla jsem s Karlem Adamem. Zdálo se, že ta kniha byla napsána přímo pro mne. O zázracích se tam říkalo že jsou ,modernímu člověku příčinou pohoršení'. Ten Němčour obracel základní problém vzhůru nohama: nevycházel z nutného předpokladu existence Stvořitele, ale z božských rysů osobnosti Ježíše Krista vyvozoval závěr, že Bůh existuje. Podrobně analyzoval modlitby Nazaretského a na příkladech ukazoval, že nikdo před ním se nemodlil tak niterně. Tahle studie, Kolumbovo vejce, mě přesvědčila. Když jsem ji dočetla, bylo šest hodin ráno, skoro čas, abych vstala a šla do práce.
Už jsem se nedivila Morinovu pohrdání knihou, i když katolickou, Giovanniho Papiniho: bylo to přes veškerou svou krásu jen panoptikum, zatímco tübingenský profesor se pokusil o skutečný úvod do problematiky. Jednal tak v souladu s duchem evangelia, neboť Kristus řekl: ,Nikdo nemůže přijít k Otci než skrze mne.'
Neexistuje žádný rozumný důvod proč sestupovat od Boha filosofů, pochybného Voltairova Hodináře, až k Ježíšovi. Naopak: cesta stoupá od inspirovaného tesaře až k tomu, kdo ho inspiroval. Trubadúr Božích blahoslavenství přirozeně předpokládá Boha.
Takže otázka (aby nebyla marná) nezní, existuje-li Bůh, ale jaký je. Byl ten, který inspiroval Mesiáše, někdo, osobnost?
Když jsem vracela Ježíše Mesiáše Morinovi, zeptal se mne:
"Vy jste to už přečetla?"
"Ano."
"Čtete moc rychle."
"Začala jsem to číst a nedokázala jsem se od toho odtrhnout."
Vrátil knihu na své místo a začal hledat další.
"Z vašeho katolického hlediska," řekla jsem, "je se mnou, pokud zůstanu ateistou, ámen."
"Ale kdepak, má milá," namítl, "není s vámi ámen, i kdybyste zůstala ateistou."
Tahle duchovní úchylka mě zmátla. Správně by měl Morin využít situace, aby odpověděl: ,Ano, pokud se nezměníte, jste ztracena.' Zároveň se mě dotklo (a taky mě trochu šokovalo), že si ten mladý kaplan dovolil nazvat mě ,má milá'.
"Mimo Církev není spásy," naléhala jsem posměšně.
"To je pravda. Ale tady jde o neviditelnou církev, která o mnoho přesahuje církev viditelnou."
"A co to je ta neviditelná církev?"
"Všichni lidé dobré vůle."
A Morin znovu začal zkoumat svou knihovnu:
"Je to binec, nemám čas to srovnat a navíc mi lidi ty knihy nevracejí."
Zatímco se Morin skláněl a zvedal, klekal na podlahu, hledaje pastvu pro mou duši, obdivovala jsem jeho pečlivě vyspravovanou sutanu a nezdržela jsem se hlasitého údivu:
"Stejně je to divné, že jsem narazila zrovna na vás."
Jakmile jsem to vypustila s úst, hned jsem toho litovala: nebyla to přílišná poklona? Morin bude jistě skromně protestovat: ,Všichni kněží jsou takoví,' nebo: ,Nejsem zdaleka ten nejlepší.'
Místo podobných frází, které se mu přímo vnucovaly, odpověděl:
"Prozřetelnost."
Ještě jednou přelétl řady svých knih kritickým pohledem a najednou:
"Nevím, proč bych vám měl já vybírat, co budete číst. Pojďte sem. Vyberte si to, co vám něco říká."
Bázlivě jsem se přiblížila. Váhala jsem, u svého nového dodavatele četby, mezi úctou a výsměchem, bojovností a podrobením.
Čekala na mne nová past, něco neobyčejného: knihovna flanďáka! Učení Buddhovo, pravá tvář katolicismu, iracionální element v myšlence božského a jeho vztah k racionálnu, ona a ty, mladý muži, úloha nepředvídavosti, klíč k eucharistické doktríně, rozhovory v Loir-et-Cher, francouzština, liturgický jazyk, on a ty, mladá dívko, mystika Východu a Západu, Pane, nauč nás modlit se, jak rozeznat jedlé houby, od instinktu k duchu, Sofiina dobrodružství, o upřímnosti k sobě, meč a zrcadlo, sexuální výchova našich dětí, náboženská tvorba a kontemplativní myšlení, úvahy o christologii svatého Jana, katechismus pro nevěřící - pro mě!
Morin se vrátil ke svému psacímu stolu, psal a vypadal zaneprázdněně. Neodvažovala jsem se ho přerušit nebo si posloužit sama. Ucítil můj pohled a řekl:
"Vezměte si ji."
Poslechla jsem.
"Ukažte?"
Podala jsem mu knihu v napřažených rukou, abych se k němu co nejméně přiblížila. Přečetl si název a rozesmál se:
"No ovšem!"
a dodal:
"Nevím, jestli vám poskytnu dobrou službu, když vám půjčím takovouhle věc. Už takhle jste dost hádavá. Ale když vám to udělá radost… Půjčíte si jen tuhle?"
"Mám málo času."
"Neřekla jste mi, co si myslíte o Karlu Adamovi."
"Je to silné. Originální. Když jsem to četla, věřila jsem v Boha, aspoň myslím."
"Naštěstí vás to už zase přešlo," zažertoval Morin.
"Jak chcete, abych uvěřila bez důkazů?"
"Důkazy nejsou třeba. Víra v Boha není vědecká jistota, intelektuální počin, jak si, zdá se, myslíte. Víra v Boha je souhlas celé naší bytosti. Když někoho milujete, milujete ho bez důkazů. S vírou je to podobné."
"Ale… tak za prvé: Ve spoustě náboženských knih se vypočítávají takzvané ,důkazy existence Boží…' "
"To je chyba. To je špatně řečeno. Nejde o důkazy, ale o domněnky. Jde o směrovky, které nám pomáhají vykročit po správné cestě. Ale vždycky narazíme na propast, kterou musíme překonat sami. Kdyby existovaly důkazy, věřili by všichni. Dokonce by nebylo ani třeba věřit: věděli bychom, chápali. Už bychom nebyli tady, na zemi, ale v nebesích."
Morin si k sobě přitáhl svůj blok, vzal si tužku a s pohledem upřeným na mne vyhlásil:
"Budu vás portrétovat."
S uštěpačným výrazem udělal na bílý papír soustředěně tečku, ukázal mi ji a vysvětlil:
"To jste vy."
"Ano?"
"Ano. A teď nakreslím Boha," a Morin načrtl kruh, zabírající celý zbytek stránky.
"Tečka chce spolknout kruh. To přece není možné, vidíte to sama. Tečka se musí nechat obsáhnout kruhem, záměna rolí není možná."
"A na co ten kruh čeká?"
"Je na vás, abyste se pohnula. Kdyby si Bůh vynucoval náš souhlas, už bychom nebyli svobodní."
"To vaše přirovnání před chvílí - mezi vírou v Boha a láskou - vůbec nesedí. Milujeme někoho bez důkazů, to ano, ale díky důkazům víme, že ta osoba existuje."
"Takže vy se celou dobu ptáte jestli Bůh existuje nebo ne. Bůh neexistuje. Bůh je existence. Jak jistě víte, Jahve řekl: Jsem, který jsem."
"To je tak trochu jako by řekl: x = x. Ale já se ptám, potom, co jsem přečetla Ježíše Mesiáše, jestli tahle Boží existence je existencí osobní."
"Zdá se vám, že lidské bytosti mají osobnost?"
"Ano."
"A odkud by se ta osobnost vzala, když ne od vyšší osobnosti?"
"Ne nutně. Můžeme být výsledkem předchozích vývojových etap."
"A odkud se vzala síla tohoto vývoje? Může méně, samo o sobě, zrodit více?"
"To je scholastika! Třeba může méně zrodit více."
"To je jako byste věřila na samoplození."
"Jistě, důstojný pane, předkládáte mi argumenty, které mě mají donutit věřit v Boha. Ale ateista dokáže najít stejně silné protiargumenty."
"Nepochybně. Byla to chyba, takhle plácat. Slova nejsou k ničemu. Bůh je osobní zkušenostní realita, pro každého jiná a nesdělitelná."
"Nesdělitelná? To je kruté."
"A proč? Co je vám to koneckonců platné vědět, jestli Bůh je nebo není?"
"Jak to, co je mi to platné? To je to jediné, o co opravdu jde. Na střední škole jsem se kvůli Němu chtěla zabít."
"Plodná myšlenka."
Rozhovory s Morinem, jednou nebo víckrát týdně, se teď staly součástí mého života, stejně jako nedělní odpoledne, strávená výlety na venkov s mou dcerou. Morinovu knihovnu jsem probrala tak, že bych mohla najít každou knihu poslepu. Když chtěl teď někomu půjčit nějaké knihy a nemohl je najít, ptal se mě: "Kde jsou?" Hned jsem mu je ukázala.
Cítila jsem se doma tak jako nikde v té jakoby hovorně připomínající zrušenou prádelnu, jejíž podlaha se někdy leskla jako zrcadlo, jindy byla pokrytá blátem. Morin se omlouval:
"To dělají ti lidé a ten sníh. Utřu to, zatím jsem neměl čas, a pak to vydrbu a naleštím, jak se patří."
Mou radost ze života kalila jediná pochybnost: protože se nikdy neobrátím, okrádám ho o čas, který by mohl věnovat jiným. Svěřila jsem se se svými starostmi Morinovi.
"S tím si nelamte hlavu," odpověděl. "Povídat si s vámi mě těší. Děláme si navzájem radost. Kdyby vás to začalo nudit, můžete sem přestat chodit. A co se mě týče, mě vůbec neobtěžujete, naopak," dodal, aniž by se snažil, aby to vyznělo nějak zvlášť srdečně.
Nevyzradila jsem Morinovi své jméno a zajímalo mne, jak mi říká, když si zapisuje do svého přeplněného diáře naši příští schůzku. Nikdy se mě neptal na můj soukromý život. Co se mne týče, svěřila jsem se mu, že mi manžel zemřel ve válce, pravděpodobně spáchal sebevraždu. Kněz přijal toto odhalení nevzrušeně, bez předpokládaného soucitu. Spokojil se s tím, že řekl:
"No ano, dnes je spousta rozbitých manželství."
Nikdy nemluvil o sobě. Jen jednou, když jsme porovnávali osud jedináčků a těch druhých, řekl (a jeho tvář připomínající hladký oblázek se náhle rozzářila):
"Doma mám dvě sestry. A s vámi jsem teď získal další."
Tato slova, pronesená tak spontánně, s andělským úsměvem, mne odzbrojila. Ale ovládla jsem se a zeptala se ho:
"To říkáte všem ženám, které sem za vámi chodí, že jsou vaše sestry?"
"Za mnou chodí většinou chlapci," odpověděl vážně.
"Jak mě můžete srovnávat se svými sestrami. Jistě to jsou křesťanky a já ne."
"A co to s tím má co společného? O to nejde," zněla překvapivá odpověď. Nevěřila jsem svým uším a zeptala jsem se:
"Prosím, důstojný pane?"
Odmítl to opakovat:
"Však jste slyšela dobře."
"Ale jistě," řekla jsem mu, "rozumím vaší taktice. Sázíte na to, že jsem vždycky v opozici, a snažíte se mě obrátit. Ale tak nebo tak, máte to marné."
"Ano, můj ráčku," odpověděl smířlivě.
Tenhle přívlastek mě rozesmál, ale napověděl mi, že rybář lidí se nevzdává úlovku.
Léon Morin, pretre; Gallimard 1952, přeložil Josef Lédl