Tatínek mi vypravoval,
že měli každou neděli k obědu vepřové, knedlík a zelí. Když babička někdy
výjimečně uvařila něco jiného, dědeček si po obědě utřel pusu, napil se piva
a řekl: "No. Bylo to dobrý, ale příště prosím tě udělej vepřo-knedlo-zelo."
Nebylo to tím, že by dědeček měl omezený repertoár oblíbených jídel.
Ve všední dny mohla babička vařit, co ji napadlo, a téměř vždycky se setkala
s dědečkovou chválou. Šlo spíš o to, že vepřo-knedlo-zelo dědečkovi symbolizovalo neděli. Dědeček byl ateista, a tak mu tenhle nedělní oběd byl v jistém smyslu tím, čím je křesťanovi bohoslužba. Totiž mezníkem, znamením času, ukazatelem směru jeho života.
Můj druhý dědeček se zase každou neděli před obědem procházel, v létě navštěvoval promenádní koncerty v místním parku a v zimě se promenoval jen tak, bez hudby. Potom navštívil hospodu U krále Jiřího, kde vypil dvě piva a vykouřil jedno viržinko ve společnosti přátel.
Důležité a podstatné pro oba mé dědečky
bylo, aby jejich nedělní činnost byla pokud možno pokaždé stejná, chcete-li
stereotypní.
Radost z opakování týchž věcí a dějů je jednou z radostí, na něž současný svět zapomíná. V církevním roce se podivuhodně spojuje cyklické a lineární pojetí času. To dobře cítili naši předkové, i když se třeba k víře
otců nehlásili nebo ji dokonce odmítali. Neuvědoměle ovšem přijímali poznání,
že členění času je podstatnou podmínkou smysluplného, užitečného a spokojeného
života. Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli
, praví kniha Kazatel. To ovšem není vynález židovského, a tím méně křesťanského
pohledu na svět. V tomhle poznání se shodují všechny národy světa, lidé všech
ras a náboženství. Pokud neztratili povědomí, zděděné po předcích, že všechno
má svůj čas, a že člověk potřebuje jasně rozlišovat všední den a svátek,
má-li dobře plnit povinnosti, před něž je život staví. Bude-li totiž každý
náš den svátkem, svátek se stane čímsi všedním.
Obávám se, že právě to se dnes stalo. Není to pouze výraz konzumního přístupu k životu, ale i ztráta úcty k opakování, řádu, chcete-li stereotypu. Přitom se hledání stále nového stává tím nejrozšířenějším stereotypem. Rozhodně nejde o to, abychom k dědictví otců nic nepřidávali, abychom k svým předkům vzhlíželi s nekritickým obdivem. Dovolte mi ještě jednou citovat Bibli: Dobrý člověk z dobrého pokladu vynáší dobré, zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.
duben 2001