TŘI ŽIVOTNÍ POSTOJE
Ve zdravých mezilidských vztazích může člověk volit jednu ze tří základních možností: činit kroky k druhým lidem, od nich, nebo proti nim. Podle svých převládajících postojů k, od nebo proti
si pak člověk dodatečně vytváří odpovídající životní hodnoty. K nim se upírá
jako k ideálu a jimi si své postoje zpětně zdůvodňuje: při krocích k druhým lidem si člověk idealizuje hodnotu lásky, při krocích od ostatních lidí hodnotu svobody a při krocích proti ostatním lidem hodnotu úspěchu
. Do jaké míry však tyto hodnoty korespondují s volbami různých náboženských
systémů? Jaké hodnoty nabízejí různá náboženství svým vyznavačům? Na to se
podívejme podrobněji.
S nejrazantnější nabídkou lásky jako nejvyšší hodnoty lidského života přichází křesťanství
, zejména v tradiční (katolické, pravoslavné, protestantské) podobě. Svět
je vnímán jako přitažlivé místo pro přebývání a láskou se zde míní především
prožitek "milováníhodnosti". Možnost být milován je základní psychologickou
hodnotou, s níž křesťanství přichází na současný světonázorový trh. V propagandistické
podobě se s ní setkáváme u plakátových sloganů typu Bůh tě miluje, Ježíš tě má rád apod. teprve druhotně je v křesťanství pod hodnotu lásky zahrnuto i aktivum "milovat", tedy charitativní vztahování se k ostatním lidem, živým bytostem a světu jako celku.
S hodnotou svobody se setkáváme především u náboženských systémů
Indie (hinduismu a buddhismu). Tato náboženství hovoří o světě jako o místě
utrpení a strasti, případně jako o iluzi, z níž se člověk musí "vysvobodit".
Tím se často myslí stažení do nitra člověka a jeho vnitřního světa. I když
tato náboženství také oceňují mezilidskou vzájemnost, charitu a pomoc, je
jejich vztahování se k druhým lidem spíše nástrojem k dosažení základní nabízené
hodnoty - osvobození od světa.
Konečně s nabídkou úspěchu jako univerzální vztahové hodnoty přichází na naši náboženskou scénu především hnutí New Age
(v jeho rámci různí alternativní psychoterapeuti, astrologové, čarodějové,
homeopati, případně mimozemšťané), některé sekty (např. Svědkové Jehovovi),
případně misijní křesťanské skupiny typu charismatického hnutí apod. V celosvětovém
měřítku sem patří zejména islám. Typické je, že ve všech těchto skupinách
nejsou přetlaky v lidském nitru potlačovány, nýbrž uvolňovány, a životní
energie je zhusta zaměřována na výkon a úspěch. Znamená to, že u všech těchto
skupin převládá odhodlání překonávat všechny překážky osobní expanzí a přesvědčení,
že by toho člověk měl být schopen (také toho schopen je).
ISLÁM A KŘESŤANSTVÍ
Jaká jsou specifika
islámu? Lze u tohoto současného očekávat větší tendence k expanzím a sebeprosazujícím
postojům než třeba u vyznavačů křesťanství či jiných světových náboženství?
Samozřejmě, že ano. Ale začněme křesťanstvím. V tom současném řeší všechny problémy láska
. Poslední vzkazy lidí, kteří se nad New Yorkem před smrtí dovolali svým
blízkým, zněly: "Miluji tě". Ti lidé nežádali posmrtnou pomstu ani nehovořili
o naději v konečné vítězství "dobra" nad "zlem". Hovořili o lásce. To není
samozřejmá věc. Je to důsledek toho, že v současné křesťanské (a postkřesťanské)
civilizaci Západu převažují tendence k sebezapírání a touze být milován.
Mít pocity nadřazenosti vůči ostatním lidem se považuje za nevhodné a za
největší chybu veřejně činných osob je považována arogance. Láska, dobrota,
velkodušnost, případně citlivé svědomí (tj. pocity viny), to jsou hodnoty,
které jsou v křesťanském kulturním prostředí ceněny nejvíc.
Zde
si dovolím odbočku. Tento postoj nemusí být ničím obdivuhodným. Defenzivnost
(opak ofenzivnosti) má své stinné stránky. Vede k selhávání, k pocitům viny,
méněcennosti a opovrženíhodnosti. Ježíš takový nebyl; netrpěl pocity viny,
méněcennosti ani sebenenávisti. Byly doby, kdy ani křesťanství nehlásalo
tyto postoje s takovou samozřejmostí, jak to činí dnes. Když papež Urban
II. vyhlašoval první křížovou výpravu (1095), udělil všem bojovníkům generální
rozhřešení minulých, současných i budoucích hříchů. Slíbil, že kdokoli na
této výpravě zemře, vejde do Božího království. Nám to dnes zní neuvěřitelně,
ba skandálně, ale to vypovídá především o nás, nikoli o křesťanství. Křesťanství
přece je skandální! Kdybychom se ptali sami sebe, zda se pokládáme
za "lepší" než ti středověcí křižáci, ukázalo by se to v plné nahotě: najednou
nevíme, co odpovědět. Na jedné straně si myslíme, že lepšími křesťany skutečně
jsme (jinak bychom se nad těmi křižáky nepohoršovali), na druhé straně se
to bojíme přiznat, protože máme ve své mysli příkaz být pokorní a nebýt jako
farizeové, kteří se s despektem dívali na všechny kolem.
Zde se
západní křesťanské myšlení dostalo do pasti, která připadá většině muslimů
směšná, absurdní. Na rozdíl od často "zamindrákovaného" křesťanství (kolik
těch, kdo u nás chodí do kostela, se stydí dát veřejně najevo, že jsou křesťany?)
cítí většina muslimů jasné oprávnění k realizaci svých ambicí. Je jim to
jasné: chtějí islamizovat svět a nestydí se za to. Základní poselství, které
přijímají od svého náboženství, zní: Nejlépe prožiješ svůj život, bude-li islám úspěšný
. Představitelé islámu se za nic neomlouvají, tím méně "zástupně" (třeba
za útok na USA). To má jednoduché vysvětlení: u většiny muslimů převažuje
v hloubi duše pocit, že jsou morálně lepší než obyvatelé Západu. Jejich životní
hodnotou je prosazení islámu, tedy - psychologicky vzato - jejich
vlastní prosazení a z něj plynoucí osobní nárok moci. Vědomě či nevědomě
se pyšní svou nenávistí vůči "zlu" (které ale podle potřeby může zahrnovat
i Židy, USA, demokracii či západní civilizaci jako celek) a potřeba prosazení
může pro některé z nich znamenat i propadnutí nezakryté soupeřivosti na život
a na smrt.
DUCHOVNÍ IDEÁL?
To samozřejmě
není nic obdivuhodného. Současný islám je nadán stejnou mírou pýchy na svou
vyvolenost jako současné křesťanství na svou pokoru. A pýcha, ta je vždycky
špatná. Přesto je zde rozdíl, který z hlediska civilizačního střetu nahrává
islámu: expanzivní životní modus je nadán velkou silou a svou dravou životností
dokáže převálcovat svět. Současný islám dokáže efektivně vést své následovníky
k tomu, že jsou stamiliony pro jeho rozmach ochotny obětovat svůj život.
Doslova a do písmene. Nebezpečí, jaké z toho vyplývá pro naši (post)křesťanskou
civilizaci, se ozřejmí, když se podíváme, jak je život nás křesťanů ovlivňován
naším křesťanstvím. A zde je mnoho alarmujícího; třeba i to, že je to právě
katolická Itálie, která bez ohledu na papežské encykliky a církevní prohlášení
o antikoncepci, interrupci atd. nedovede omezit svůj konzumismus a patří
k zemím s nejnižším počtem narozených dětí na jednu ženu na světě.
Samozřejmě platí, že islám není totéž, co terorizmus. Expanzivita nemusí
znamenat agresivitu, neboť souvisí s vůlí prosadit se, nikoli s krutostí.
Přesto platí, že touha po prosazení vlastních idejí se vyskytuje u současných
vyznavačů islámu daleko častěji než u nás křesťanů. A proto také platí, že
islám v současné době představuje nejprogresivněji rostoucí náboženství na
světě.
Nuže, chceme-li my, aby i naše víra a naše křesťanské poselství
jednou ovládlo svět, chceme-li svět christianizovat, musíme změnit svou mentalitu.
Opustit bolestínskou a zamindrákovanou představu, kterou máme o sobě, o evropské
civilizaci jako celku i o křesťanství. Naučit se hrdosti, což není jednoduché.
Pro mnoho křesťanů je obtížné připustit si vůbec legitimitu touhy po pokřesťanštění
světa, ale to vypovídá opět o nás, nikoli o křesťanství. Kéž si tyto souvislosti
uvědomíme. Pak se uvidí, zda jsme nějaké proměny ještě vůbec schopni.
Perspektivy, listopad 2001