Daniel Marguerat

Žít se smrtí

Výzva Nového zákona

Teta Marie umřela

Teta Marie umřela. Tu poslední noc strávila přivoláváním dětí svých sourozenců a jejich dětí. Bůh ví, kolik myšlenek, výkřiků, modliteb nám té noci věnovala.

Jejím zřejmě posledním projevem bylo, že sevřela paži ošetřovatelky, která jí přišla ustlat postel, sevřela jí paži s překvapující energií, jako by tím chtěla říci „Ještě jsem tady“ nebo „Mám strach“. Ráno zemřela.

A pak bylo najednou všechno jako ve vatě. Všichni mluvili tlumeným hlasem. Vcházeli a vycházeli kradmými kroky. Hořkosladká chuť smrti. Používali minulý čas, polohlasně, jako by nechtěli vzbudit tu, která na nás nepočkala a usnula. Dívali se z dálky na to natažené tělo: „Bože, jak vypadá malá!“

Dva  dny  předtím  jsem  ji byl  navštívit. Než  jsem  koupil  kytici,  než  jsem našel  nemocnici

na horním konci městečka, bylo málem po návštěvních hodinách. Za modrými dveřmi byla postel, naducaná peřina a její obličej, zabořený ve velkém polštáři. Hlava se pozdvihla a zase zvrátila zpátky, pohled člověka, který se omlouvá, že odchází. Byl to pro mne otřes… byla to ona, ale jakoby scvrklá, vyhublá; dalo by se říci mumie ve svém vlastním světě. Chvilku jsem se díval jak přerývaně dýchá.

Tetička Marie…

Ta největší moudra jsem se od ní naučil, když míchala polentu nebo připravovala kočkám žrádlo. Stačilo jí na mě mrknout. „Nu, můj milý, dneska na sebe asi nejsi moc pyšný!“ Nebo jsem se jí zeptal: „Tetičko Marie, ty mluvíš sama se sebou?“ – „I ne, já mluvím s Pánbíčkem, víš přece, že nás pořád slyší.“

Bylo zbytečné jí vysvětlovat, že se má říkat raději Bůh než Pánbíček. „To ti vadí, že ho mám ráda, nebo co?“ To od ní jsem se naučil, co je to rytmus ročních období, jasnost pohledu, večerní příliv, čas, nutný k zahojení ran ze zklamání. Mluvila, jako by přemýšlela nahlas, zatímco přikládala do kamen nebo hřadovala na stoličce a nabírala sil. Chodil jsem k ní jako se chodí na odpočinek, k pramenům jakési moudrosti, přicházející zpoza ní. Když jsem ji poslouchal, zdálo se mi, že se v jejích slovech soustřeďuje umění žít předchozích generací, stejně jako se v tom, co dělala, naplňovala dovednost předků. Jaké měla hbité prsty, když šila! Nebyla matkou, ale kolika z nás její mocná přítomnost pomohla vyrůst? Kolik z nás porodila do dospělosti?

Pro auta, televizi, dokonce i pro telefon, měla udivený a bázlivý pohled dítěte. Snad také od ní jsem se naučil přijímat to dítě, které ve mně přebývá.

Tetička Marie! Ale kdo by dnes tušil všechnu tu plnost života, vůli, energii v tom pobledlém těle plném vrásek, schouleném v těch příliš bílých peřinách. Kdo by v tomhle tělesném úpadku, vysílené nemohoucí strnulosti, dokázal vytušit její sílu. Šest měsíců v nemocnici ji vyždímalo jako rubáš do anonymní netečnosti starců, kteří už nemohou vykonávat ani ty nejdrobnější práce, ani se sami obléci, a kterým tečou sliny, když hltají svou polévku.

V tom okamžiku, před tou tváří, jíž občas ještě proběhl záchvěv, jsem nenáviděl konec života. Nenáviděl jsem stáří. Nenáviděl jsem ten dlouhý sestup do pekel, v němž jsou nám živí již vyrváni. Nenáviděl jsem svou neschopnost vyrvat ji z temných vod smrti.

A bál jsem se. Ne smrti, ale umírání. Bál jsem se stát se tím ubohým a šklebícím se tělem, sedlinou života, které je milováno jen kvůli vzpomínce. Vzedmula se ve mně vlna hněvu a odporu. Smrti, mé zhnusení tě zdraví…

Položil jsem květiny (pro koho?) a odešel jsem.

Zítra budu muset nakrmit její kočky.                                    

Úvod

Ukradená smrt

Umíralo se dřív lépe?

Když dříve někdo zemřel, byli jeho blízcí rádi, pokud mohli prohlásit: „Díky Bohu, měl čas připravit se na smrt.“  Dnes se, poprvé v dějinách, ujišťujeme: „Na štěstí o tom ani nevěděl.“  Děsí nás smrt dnes víc než včera?

Omšelá znamení

Vejděte do románské katedrály nebo kostela třeba v Romainmôtier nebo Vézelay. Objevíte tam výjevy, které z našich moderních kostelů vymizely: šklebící se démony, ďábly s rozeklanými ocasy, vsazující těla do rozpálené výhně, anebo zase kladení Panny Marie do hrobu; a konečně „špatnou smrt“, románským uměním často zobrazovanou: totiž smrt boháče, který nechal u svých dveří zmírat v bídě ubohého Lazara. Portály kostelů ve Vézelay a Autunu si podmaňují vcházející věřící rozsáhlými velkolepými reliéfy Posledního soudu s dvěma zástupy: vyvolených a zavržených. Příchozí je varován: smrt je ti v patách!

Při návštěvě těchto starých kostelů se vám před očima hromadí znamení smrti. Z našich dnešních chrámů se vytratila, tak jako se z našich ulic vytrácejí pohřební průvody a smuteční šat. Už neumíráme doma, ale v aseptické izolaci nemocnic. Pohřební obřady ztrácejí postupně smysl a jsou vyháněny z našich kostelů – kostelů nedělí, křtů a svateb – na místa skrytá před pohledy a před životem. Ve špitálech, původně vzniklých, aby pomáhaly při umírání, je dobrý pacient ten, který se nakonec uzdraví, i kdyby měl smrt na jazyku.

Už neumíráme jako dříve

Dnes se neumírá jen tak, umírá se na něco. Dozvíte se, že váš soused umřel a hned se ptáte: na co zemřel? A jste přesvědčeni, že  za to může jeho srdce, stres, cigarety nebo jeho hazardérství. A tak usoudíte, že taková smrt mohla potkat jen jeho, že je to tak říkajíc jeho dílo, a snad si i v skrytu blahopřejete, že jste k podobným neřestem imunní. Ukradli nám smrt, převlékli ji za nemoc, převedli na příčiny. Snažíme se nevidět za jednotlivou smrtí vyvstávat tu, kterou naši předkové psali s velkým písmenem: Smrt. Všeobecnou smrt, smrt všech.

Podle Philippa Arièse, který prostudoval dějiny smrti na Západě od středověku po naše dny, se ve XX. století objevil nový typ umírání: „Ve městě probíhá všechno tak, jako by nikdo neumíral.“  Dříve zabíraly obřady svázané se smrtí mnoho času a prostoru. Úmrtí bylo „velkou veřejnou ceremonií, které zesnulý předsedal“. Předvídal ho, dal si své věci do pořádku a jeho rodina byla přítomna jeho posledním okamžikům. Když zemřel, přicházeli  sousedé a přátelé (předem zpraveni) poklonit se jeho ostatkům a navštívit rodinu. Při pohřbu se shromáždila celá obec a nebožtík neopustil svět živých ani v hrobě: jeho blízcí se oblékli na dlouhých čtyřicet dní do smutku, jeho památku zvěčňoval náhrobní kámen a jeho hrob byl navštěvován.

A tak nás neudiví, když v traktátech o umění dobré smrti, které pomáhaly utvářet středověkou zbožnost, čteme tuto latinskou modlitbu: „De morte repentina libera nos, Domine – od náhlé a nenadálé smrti vysvoboď nás, Pane“. Nejhorší ze všech smrtí je smrt nepředvídaná, která člověku nedopřeje času, aby se připravil na setkání se svým Bohem.

Cesta veškerého těla

Tak se označovala smrt ve Starém zákoně. Odchod člověka sytého dnů, v jehož pozemské cestě budou pokračovat jeho děti, nepředstavoval problém; tvořil přirozený obzor lidského údělu. A tak, když se jejich život naplnil, odcházejí Mojžíš, Jozue a David podlé způsobu všech lidí. (1Kr 2,2 ;  Joz 23,14)

Oproti tomu náhlá nebo předčasná smrt byla pociťována jako nespravedlnost: „Ó smrti, jak hořké je pomyšlení na tebe člověku, který si pokojně žije mezi svými statky, který žije bezstarostně a má ve všem úspěch a který je ještě schopen těšit se z dobrého jídla. Ó smrti, jak dobrý je tvůj rozsudek pro člověka nuzného a toho, jehož síly ochabují, pro člověka vysokého stáří, pro něhož je všechno obtížné, všemu se brání a ztrácí trpělivost. (Sir 41, 1-2)

Řádná smrt je přijímána nedramaticky jako konec cesty. Ale smrt se stává prokletím, připraví-li jedince o část života nebo jej přepadne neočekávaně. Židovská tradice půjde dokonce ještě dále: v předčasné nebo násilné smrti je spatřován trest Boží.

Dnes se stal opak pravdou. Postupné ubývání tělesných i duševních sil, přirozená smrt, odpuzuje. Náhlá smrt fascinuje. „Nejkrásnější ze všech smrtí“ je ta, které si nevšimneme; neuvědomit si svůj odchod je pociťováno jako milost. Často se kolem nevyléčitelně nemocného aranžuje pitvorná komedie plná lží. Ale koho vlastně má to mlčení chránit?

Naše společnost doslova zašantročila smrt. Nebo přesněji: vytěsněna je přirozená smrt, smrt stářím, kterou si přál věřící Izraelita; je vyhnána z veřejného života jako oplzlá a nežádoucí postava. Na její místo se dere jiná smrt, uspokojuje naši zvídavost a živí naše rozhovory – výjimečná smrt: tragická smrt, násilná smrt obětí terorismu nebo prokletá smrt obětí AIDS. Ale to je smrt těch druhých.

    Strach ze smrti má své dějiny

    Co vyplývá z tohoto zastírání přirozené smrti, konce cesty veškerého těla? Máme si myslet, že naši předkové uměli umírat smířeně, zatímco pro nás je ztroskotání v nicotě provázeno úzkostí? Že se přechod do záhrobí, dříve očekávaný s rozvahou, stal dnes bezejmennou ohavností?

    Týž Philippe Ariès nás poučuje, že strach ze smrti není výtvorem XX. století. Chraňme se nostalgie po „krásné smrti“ starých časů! Vypráví se že madame de Grignan nevkročila celých čtrnáct dnů ani jednou do místnosti, kde umírala její matka, madame de Sévigné… Není pravda, že by se snad teprve v dnešní době rozpadlo důvěrné přátelství mezi lidskými bytostmi a „tou s kosou“. Strach na sebe pouze bere v různých dobách různou tvářnost. Až do roku 1000 byl strach ze smrti v zásadě strachem z mrtvých, panická obava, že by se mohli vrátit, a cílem obcování se zesnulými bylo přesvědčit je, aby nechodili strašit živé. Výjevy Posledního soudu na románských budovách XI. a XII. století svědčí o tom, že strach ze smrti vyplývá z otázky spasení: jaký bude můj úděl před nebeským soudním dvorem? Nietzche vyčítal křesťanství, že proměnilo úmrtní lože v lože strachu. Církev chtěla utišit toto zděšení myšlenkou očistce, poslední možností záchrany, nabízenou zatracenému, a tato změna umožnila vyváznout z alternativy ráj nebo peklo.

    Počínaje XIV. stoletím dostal strach ze smrti v důsledku velkých epidemií, řádění černého moru v Evropě, kolektivní rozměr. Zástupy flagelantů (ale také pogromy) měly učinit přítrž ničivému postupu běsnící smrti. Tato kolektivní úzkost si našla postupně další katalyzátory: v XIX. století to byla cholera, dnes je to strach před atomovou smrtí, ekologickou katastrofou nebo AIDS. Osvícenství rozvinulo prométheovský ideál vyrovnaně umírajícího filosofa, zatímco romantismus (v němž budova křesťanství doznala už povážlivých trhlin) vyzvedá hrdinnou agónii osamělce nebo konejšivou sílu rodinné náklonnosti pro umírajícího. Vztah ke smrti se individualizuje. Dnes nás neděsí ani tak smrt sama jako spíš umírání, ta dlouhá chodba, kde se bytí nepostižitelně vytrácí.

    Tak je to: strach z umírání má své dějiny – od bázně před Posledním soudem, jíž nás ctnostný život může uchránit, až k panickému uvědomění si nutnosti vlastní smrti. Každé období se snaží vymítat jeho tyranii způsobem, zrcadlícím vlastní žebříček hodnot.

Břemeno mlčení

    Co charakterizuje na konci XX. století náš vztah ke smrti? Podle mého názoru jsou to dvě skutečnosti.

    První jsme už vyslovili: mlčení. Na konci středověku se touha žít projevila vpádem tanců smrti, v nichž si člověk hraje – a pohrává – s personifikovanou smrtí. Od konce XIX. století se smrt už neznázorňuje. V průběhu XX. století  se  stává tabu. Ale na tabu si musíme dávat pozor: smrt, která není nikde, je nakonec přítomna všude, rozežírá samotný smysl života. Neboť smrt a život nelze oddělit, první je stínem a zrcadlem druhého. A tak nevyslovený strach ze smrti nenápadně podporuje nárůst násilí, mučení a pohrdání životem. Nelze pochybovat o tom, že vytěsnění přirozené smrti má vliv na vystavování na odiv smrti násilné, tak typické pro naši přítomnost. Ke ztrátě smyslu, kterou s sebou toto skrývání smrti nese, se ještě vrátíme.

    Ztracené útěchy

    Pro naši dobu je příznačná i druhá zkušenost: zhroucení světských útěch. To, co o smrti říká křesťanství, je pociťováno jako neúčinné nebo pro mnohé těžko přijatelné. To, co bylo v průběhu staletí bráno jako nosné poselství, je nyní podezřelé, přestože jsme dnes ke střetu se surovostí smrti vyzbrojeni mnohem hůře než kdykoliv předtím. Musíme zemřít a přitom jsme ztratili, přinejmenším zčásti, útěchy, přicházející k nám z hloubi věků.

    Zdá se mi, že křesťanská nabídka, jedněmi přijímaná, druhými považovaná za zastaralou nebo s hněvem zavrhovaná, se člení na tři témata, tři „odpovědi“ na smrt (nelíbí se mi mluvit o „odpovědi“, protože to vypadá, jako by se daný problém dal ochočit, zatímco ve skutečnosti se výzva, kterou smrt vrhá živým, zkrotit nedá), ale nenacházím lepší výraz…

    Hospodin vzal

    První odpověď: smrt je Boží tajemství. Teprve na konci věků „budou všechny věci zjeveny“. Na některých úmrtních oznámeních můžeme najít tato Jóbova slova: Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno (Jb 1,21) nebo také tuto průpověď (ale je stále vzácnější): Pánu života a smrti se zalíbilo povolat k sobě… Smrt je nepochopitelné tajemství Boží, mez, na niž naráží lidské chápání.

    Tuto odpověď však mnozí věřící zpochybňují, a vycházejí přitom ze samého středu evangelia: jak smířit obraz Boha, který je láska, s obrazem Boha, který zabíjí? Jakou věrohodnost má Bůh, který nechá jedny žít nekonečně dlouho a druhým ukrátí život příliš brzy? Takže poslat Bohu úmrtní list k podpisu pro mnohé prostě nepřichází v úvahu.

    Může za to Adam

    Druhá odpověď vychází vstříc této námitce a osvědčuje Boží nevinu: Hospodin nevyvolal smrt . Naopak, byl to Adam, který zhřešil a proviněním toho jediného mnozí propadli smrti (Ř 5,15). Mzdou hříchu je smrt…, ale při vzpomínce na první skon, který líčí Písmo – Ábel zabitý Kainem – se současný muž a současná žena cítí být spíš obětí smrti než jejím původcem. Rozhořčuje je, že by měli platit svým životem za Adamovo provinění. Ať je prvotní hřích jak chce závažný, kdo by se ho odvážil dovolávat v přítomnosti mladíka, kterého ve dvaceti letech srazilo auto? „Všichni lidé jsou smrtelní“, soudí Simone de Beauvoir v závěru Une mort très douce, „ale pro každého člověka je jeho vlastní smrt neštěstím a – i když ji chápe a souhlasí s ní – nezaslouženým násilím.“

    Musíme, chceme-li ospravedlnit Boha, obvinit z tohoto nezaslouženého násilí člověka? Pro některé tudíž obsahuje skutečnost smrti nesnesitelnou volbu: buď je Bůh všemohoucí a rozsévá smrt bez náznaku milosrdenství, nebo je Bůh láska, ale je to Bůh neschopný postavit hráz onomu nestvůrnému nedopatření stvoření: utrpení a smrti člověka.

    Nakonec vstaneme z mrtvých

    Tato radikální námitka vede věřící k tomu, aby přestali zkoumat, kdo za to může, a přijali třetí odpověď: vzkříšení. A ta je také srdcem evangelia. Kristus vstal z mrtvých a my vstaneme s ním na konci času. Nehledají snad křesťané jistotu právě v tomto příslibu překonání smrti?

    Jistě, ale už nějakých dvacet let zaznamenává křesťanský Západ, zejména pod vlivem východní spirituality, prudký vzestup jiného přesvědčení o zásvětnu: víru v reinkarnaci. Současné statistiky ukazují, že mnozí naši současníci jsou nakloněni spíše víře v reinkarnaci nebo se zajímají o šířící se odhalení umírajících o „životě po životě“, než aby se spoléhali na tradiční učení o vzkříšení těla. A navíc, říkají si, jakoupak podivnou alchymií by mohla naše těla znovu ožít?

    Tři odpovědi ve světle Bible

    Smrt jako nevystihlé tajemství Boží, jako mzda hříchu, jako průchod ke vzkříšení: tato tři témata, určující po dlouhý čas vztah křesťanstva ke smrti, vzbuzují pochybnosti. Mimo církve, ale rovněž – přiznejme si to – v církvích. Přesvědčivost křesťanské zvěsti vyvanula.

    Chtěl bych probrat postupně tyto tři „odpovědi“, porovnat je se svědectvím Bible a ověřit tak jejich věrohodnost. Neboť v těchto odpovědích se mísí autenticita Písma s představivostí vyvolanou strachem, dobré sémě evangelia s koukolem našich náboženských smyšlenek.

    Výjevy vzkříšení a Posledního soudu, které nám odkázali umělci minulosti, nás často mohou mást. Jsou velkolepější než ty biblické, a poučují nás spíš o náboženské  představivosti středověkého lidstva než o zjeveních Písma. Návrat k pramenům se přímo vnucuje. Začněme smrtí jako tajemstvím.

Kapitola první

Smrt jako tajemství

    Je smrt ukaz slepého Boha, který zastaví život kohokoli v okamžiku, který uzná za vhodný? I letmý pohled do Nového zákona nám poskytne odpověď: nikdy tu není odpovědnost za smrt připisována Bohu. Ani jedna řádka Nového zákona nedělá z Boha velmistra umírání.

1. Bůh života

Staří Izraelité přijali kdysi opatření nemající ve starověkém Orientu obdoby: vše, co se dotkne smrti, je nečisté. Kdo by se dotkl kteréhokoli mrtvého člověka, bude nečistý po sedm dní. (Nu 19, 11) Jakýkoliv kontakt s mrtvolou, ba dokonce dotknout se nedopatřením lidských či zvířecích kostí nebo zavadit šatem o hrob, činí člověka nečistým a vyžaduje podstoupit složité očistné obřady. Zákon neumožňuje výjimku: Každý, kdo by se dotkl mrtvého člověka, který zemřel, a neočistil by se od hříchu, poskvrní Hospodinův příbytek. Takový bude z Izraele vyobcován… (Nu 19, 13)  Proto byl v Ježíšově době palestinský venkov posetý bílými pahorky: hroby, obílenými vápnem, aby se nepozorný pocestný nebo venkovan neposkvrnil dotekem s nimi.

    Přísnost, s níž Starý zákon odděluje mrtvé od živých, nápadně vyvstává na pozadí antického světa, který si tolik liboval v sakralizaci smrti a uctívání zemřelých. Egyptské pyramidy nám ukazují, s jakou péčí byli zesnulí připravováni na svou pouť do záhrobí. Kult duchů předků (manes) byl rozšířen všude kolem Středozemního moře. Jen víra synů Abrahamových, jediná mezi všemi, odmítá vlichocovat se smrti a udržovat s ní jakékoliv účastenství.

Země zapomnění

Pro Izrael je poselství jasné: nejen, že je obcování s mrtvými zakázáno, ale ani smrt, nečistá, není místem Božím. Hospodin nemá nic do činění s královstvím smrti. Zemřelí, v okamžiku, kdy je opustí dech života, sestupují do podsvětí, které hebrejština nazývá šeol. Svět temnoty a stínů. Šeol je zemí zapomnění: Vždyť podsvětí nevzdává ti chválu, smrt tě nedovede chválit, ti, kdo sestoupili do jámy, už nevyhlížejí tvou věrnost. (Iz 38, 18) Což jsou známy v temnotě tvé divy, tvoje spravedlnost v zemi zapomnění? (Ž 88, 13)  Smrt je mlčenlivá.

     A tak se nedivíme, že Izrael, narozdíl od svých sousedů, nerozvinul žádnou spekulaci o životě po smrti. A to přesto, že okolní náboženství, kanaánská víra se svými baaly, umírajícími na podzim a vstávajícími z mrtvých každého jara, musela vyvíjet silný tlak. Ale ne. Co je na druhé straně hrobu? Neživot, tečka. Po smrti není spásy. Myšlenka vzkříšení se objevuje až mnohem později, na okraji Starého zákona, v knize Daniel. Šeol je neživot, ale pozor: neživot se tu nechápe biologicky. Když vyhasne dech života, Boží dar, oživující lidskou bytost, zemřelý je oddělen od Boha.

To je definice smrti, která bude mít nesmírné důsledky, o nichž si ještě povíme: být mrtev znamená být oddělen od Boha. Jeden žalm mluví o mrtvých, co leží v hrobech, na které už ani nevzpomeneš, kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou. (Ž 88, 6)  Jób si zoufá, protože ví, že zemře-li, i pro Boha bude příliš pozdě: Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebude mne. (Jb 7, 21)  Jistě, smrt jednou navždy zmizí (Iz 25, 8). Pán vyjde z tohoto zápasu vítězně. Ale zatím pohlcuje mocné i bědné.

Odvážit se naříkat

    Než půjdeme dále, zapamatujme si z tohoto pojetí smrti ve starém zákoně jeden důležitý fakt: izraelský věřící nezakrývá Hospodinu své znechucení smrtí, ani svůj strach před ní. I když je smrt koncem všeho živého, tento sestup do nicoty, daleko od Boha, děsí. Starý zákon nikde nebanalizuje setkání s tou, již Jób nazývá Králem hrůzy. (Jb 18, 14)  Nikde se nepředvádí věřící jako hrdina a víra jako lék proti strachu ze smrti. Čtěte žalm 88 nebo žalmy 22, 77, 79 a třeba i ty výzvy k pomstě, v nichž se vybíjí zuřivost modlitebníka: poučí nás, že není neslušné vykřičet na Boha svůj hněv a svůj strach opustit zemi živých.

    Elisabeth Kübler-Rossová, rodačka z Curychu, žijící ve Spojených státech, poprvé vědecky zkoumala přístup umírajících ke smrti. Její práce vytvořila celou školu. Ošetřovatelky a nemocniční personál se učí stále lépe doprovázet umírající v posledních chvílích jejich života. Tato žena, počátkem šedesátých let zcela osamocena, přinutila medicínu nahlížet na umírání pozitivně jako na přechod, a nejen jako na životní porážku nebo znamení lékařského selhání. Znamenalo to vrátit člověka do středu jeho smrti a považovat úmrtí za „poslední etapu růstu“.

Elisabeth Kübler-Rossová na přání studentů theologie analyzovala postup umírání. Podle ní se skládá z pěti stupňů: popření („to není možné“), hněv („proč já?“), smlouvání („pokud se uzdravím, slibuji, že…“), deprese (fáze mlčení) a přijetí. Souhlas se smrtí předpokládá uznat a projít si všechna tato stadia. Pročetl jsem si podle tohoto klíče žalmy. Udělejte to. A uvidíte s jakou intuicí přijala židovská víra za své tyto fáze umírání: vášnivé odmítání a hněv, mazané smlouvání, pomalé sklouzávání k přijetí. Jób a Kniha žalmů dovolují věřícímu prožít svou smrt před Bohem, a ne v jeho nepřítomnosti. Vzpomeňme v této souvislosti protestantské tradice, kde byl přímý rozhovor s Bohem podrobně usměrňován sebekontrolou, cenzurující jakoukoliv silnou emoci: „Chovej se slušně před svým Bohem!“  Ale umírající má tisíc důvodů protestovat proti myšlence, že musí odejít, popírat, že je to nutné, naříkat nad nesnesitelností zpřetrhání vztahů, chtít pozdržet tu chvíli, bouřit se proti nevyhnutelnému. Odvážit se vyslovit spolu s žalmy, že smrt je nepřijatelná. Smrt ostatních i ta vlastní. Aby nakonec mohl dospět k míru, který je už na dosah. Elisabeth Kübler-Rossová tvrdí, že odmítat hněv umírajícího  znamená zbavovat jej práva na vlastní smrt. Liturgie má pravdu, když říká: „Nadešel čas slz…“

Z tohoto pohledu nemají naše pohřební obřady pravdu, když se snaží umlčet nářek a pláč. Jsou také střiženy s žalostnou uniformitou. Ale každý má svou vlastní smrt, tak jako měl svůj vlastní život. Mám rád tuto Rilkeovu modlitbu: „Dej, Pane, každému jeho vlastní smrt, v níž by byl obsažen tento život, v němž poznal lásku, smysl a tíseň.“  Kéž by pohřební obřady lépe vystihovaly brázdu, již za sebou každý zanechává, i na konci cesty.

    Ježíšův boj proti smrti

    Protest víry vůči smrti koření v evangeliích. Tomu, kdo by snad předpokládal nějakou Boží spoluvinu na díle smrti, evangelia jeho názor zjevně vyvracejí. Ježíš se smrtí nevyjednává. Nesklání se před ní. Vzdoruje jí. Veškeré jeho uzdravování, znovuoživení syna naimské vdovy (L 7,11-17), jeho pláč a zápas tváří v tvář smrti Lazarově (J 11), ukazují jasně, kde stojí Hospodin: ne na straně neštěstí, které by způsobil nebo připustil, ale na straně Ježíše, bojujícího za odstranění tohoto neštěstí.

    Bůh není vládce nad smrtí, ale pán živých. A tento Bůh života se dává poznat v zápase proti utrpení a smrti, vedeném jeho Synem.

    Smrt, která zabíjí život

     Výjimečnost znovuoživení zemřelých v Kristově působení – celkem tři, to je málo – stojí za zmínku. Říkám „znovuoživení“, abychom je nezaměňovali, se vzkříšením, což je – jak uvidíme – něco zcela jiného než navrácení života mrtvým tělům. Vzácnost tohoto zázraku naznačuje, že Ježíš nepřišel odstranit smrt; přišel odstranit smrt, která zabíjí život jiných.

    Vysvětlím. Uvažte situaci naimské vdovy. Tato žena ztratila manžela, a teď jí umírá i její jediný syn (L 7,12). Žena zbavená veškeré podpory, všech existenčních prostředků, žena bez muže, taková žena je v Palestině prvního století nula. Troska na okraji společnosti, které nezbývá než žebrat. A veliký zástup lidí, který doprovází pohřební průvod, ji může obklopit jen svou bezmocnou beznadějí. Žena pláče nad svým synem, pláče také nad sebou, protože smrt jejího syna ji zahubila.

    Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k marám a dotkl se jich; ti, kteří je nesli, se zastavili. Řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. (L 7,13-15) Mrtvý se vrátil ze země zapomnění. Mluví, znovu navazuje vztah s živými. Je navrácen své matce, která je rázem vysvobozena z bídy a ožije. Ježíš přišel uzdravit nouzi této ženy, to jí navrátil život. Nejlepší název tohoto příběhu by byl: vzkříšení naimské vdovy!

    Stejný zápas vede Ježíš ve prospěch Jaira, zdrceného úmrtím své dcery (Mt 9,18). A když pláče v Betánii (J 11,35), není to nad mrtvým Lazarem, ale nad pustošivým účinkem jeho smrti, zraňujícím Martu a Marii a plenícím jejich víru.

    Smrt nás uhrane, takže odchodem těch druhých sami tak trochu umíráme. Ze všech těchto tří textů (u nichž nemůžeme zaručit, že všechny podrobnosti jsou historické) na nás dýchá stejné přesvědčení: smrt druhých nás nemusí nutně zničit. Kristus má moc dát smysl životu; i tehdy, je-li umenšen zánikem těch, které jsme milovali.

    2. Odmítnutí zvrácených vysvětlení

    Izrael prohlásil smrt za nečistou, odmítaje učinit ze svého Boha vládce stínů. Židovská víra – aniž by smrt tím, že ji redukuje na přirozenou skutečnost, neutralizovala – přijímá a staví před Boha kolísavost věřícího, vystaveného ranám smrti.

    Ježíš svým uzdravováním potvrzuje tuto Boží náklonnost: Hospodin má silnou paži a jeho láska se nevzdává, když nás smrt těch druhých zbavuje radosti ze života. Ale to, že víme o Boží náklonnosti, nás tváří v tvář smrti, kosící životy kolem nás, nezbavuje otázky: proč? A obracíme se s ní k nebi: jaká temná logika řídí naše setkání se smrtí?

    Proč?

    Přirozená smrt, smrt stářím, snad vyplývá z běhu času. Ale co násilná smrt, číhající smrt? Rozhlas louská každou hodinu svůj zlověstný růženec: zemětřesení vyhladilo město z mapy…, tělo nikaragujského kněze bylo nalezeno se stopami mučení…, mladá dívka zahynula na silnici…  Proč oni, proč ona?

    Ta otázka tu není teprve od včerejška. Krátce před rokem 30 se Palestinou roznesla jako lavina od úst k ústům ona zvěst o Galilejcích, s tou znepokojivou rychlostí, která je vlastní šíření špatných zpráv. Vzrušení, hněv. K čemu to krveprolití? Kdo za to může? Bůh? Řekli o tom Ježíšovi, aby zjistili jeho názor.

    V té chvíli k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. (L 13,1-3)

    Povraždění Galilejců: vystupovali v průvodu k jeruzalémskému chrámu – bezpochyby u příležitosti jakési pouti -  přinášejíce s sebou jehňata, kůzlata anebo drůbež, určené k oběti. Vtom, v důsledku kdovíjaké náhodné potyčky, na ně Pilát vyslal oddíl vojska. Pouť skončila krvavou lázní. Tato příhoda zcela odpovídá tomu, co víme o Pilátově surovosti. Pašijní příběhy nám jej ukazují zdrženlivého, úzkostlivě pečlivého tváří v tvář rozlíceným velekněžím, ale Josephus Flavius, starověký židovský historik, vykresluje přesnější portrét krutého, zbabělého vladaře, vždy připraveného nemilosrdně potlačit jakékoliv lidové nepokoje.

    Ježíš věděl, jaká otázka se skrývá za onou zlou zprávou, kterou mu přinesli: kdo je odpovědný za jejich smrt? U slepého od narození se ho jeho učedníci ptali: „Mistře, kdo zhřešil, ten člověk nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ (J 9, 2) Stejně tak Ježíš věděl, co si myslí ti, kteří se ho ptají. V lůně židovské víry se postupně utvořila představa: každá vina bude potrestána. Jsi nemocný? Pykáš za svou vinu. Zemřít násilnou smrtí nebo zemřít mladý znamená zaplatit za spáchané zlo. „Není smrti bez hříchu, ani utrpení bez viny“, prohlásí rabbi Ammi.

    Ale jaký hřích si zasluhuje tak ukrutnou smrt, při níž je krev obětních zvířat, krev zaslíbená Bohu, poskvrněna krví ubohých poutníků? „Bůh tomu chtěl“, řekne se. Ale který Bůh?

    Čiňte pokání

    Ježíš odpovídá nadvakrát. Nejprve odmítnutím: tito Galilejci nebyli o nic větší hříšníci než ostatní. Jejich tragický konec nevěstí nějakou jejich nenapravitelnou neřest. Takovou smrt si nezasloužili.

    Ale Ježíš pokračuje: Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Tomu je těžko porozumět. Co to znamená podobně zahynete? Chtěl snad Ježíš říci: pospěšte si činit pokání, abyste unikli strašlivému soudu Boha, číhajícího na každého hříšníka? Ale u Krista nejsme zvyklí na zastrašující kázání. A navíc: víra není pojistka proti tragické smrti, zprávy nás o tom přesvědčují každý den.

    Ježíš nás zve, abychom drama Galilejců chápali jako znamení, ale znamení čeho? Jiný příklad nám to pomůže pochopit: neštěstí na stavbě v Siloe, kde se zřítila hradební věž na osmnáct lidí. (L 13, 4) Pokud budeme věřit, že na těch osmnáct dopadla Boží ruka, pak je Bůh Bohem, který zabíjí, a těch osmnáct je Bohem prokletých. Ale v tom případě, říká Ježíš, vy, protože nejste o nic méně hříšní než oni, budete prokleti stejně. Zahynete jako prokletí. Je třeba něco změnit, obraťte se!

    Obrácení je změna, změna směru, změna pohledu. A je to právě pohled na Boha, který je třeba změnit. Ježíš nepopírá přítomnost hříchu a zkázu, kterou hřích působí. Popírá však, že by si Bůh na své kase vedl účetnictví o počtu hříchů. Dělat z Boha hokynáře smrti je buď trestuhodná pomluva nebo svatouškovská vytáčka. Bůh není skrytým hybatelem dramat, která nás tak pobuřují. Bůh je Bohem živých. Trvat na tom, že za těmito dramaty vidíme Jeho ruku, znamená vyznat, že Bůh drtí hříšníky, a chystat se zahynout jako Bohem prokletý, až na mě přijde řada.

    Takže: obrátit se znamená dát výhost takovémuto obrazu Boha a přijmout Boha, který dává život. Před tváří jakého Boha se odehrává můj život? To je ta otázka, kterou kladou špatné zprávy, říká Ježíš. Buď Bůh zasahuje do dramatu a je třeba se připravit na nejhorší, protože nikdo z vás si nic lepšího nezaslouží (a nenávidět ho), anebo věřte v Boha evangelia, jdoucího za člověkem, očarovaným smrtí, aby ho odčaroval a dovedl k životu.

    Sen, který zabíjí

    Malé podobenství o fíkovníku, které následuje bezprostředně po našem textu, nám ukáže, co znamená vsadit na tuto volbu.

    Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: „Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zemi?“  On mu odpověděl: „Pane, ponech jej ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; pakli ne, dáš jej porazit.“ (L 13, 6-9)

    Kde je v tomto podobenství Bůh?

    Skrývá se za postavou majitele, nařizujícího svému vinaři – protože fíkovníky se vysazovaly na vinici – aby pokácel neplodný strom? Hospodář se řídí zákonem výnosnosti: tři roky a žádný užitek – to je příliš. Hle Bůh, obývající víru těch, kteří rozmlouvají s Ježíšem: Bůh uplatňující zákon a odsekávající vše, co přečnívá. Ale tohoto Boha-sekerníka nemohu milovat, ani on mě nemiluje: dříve nebo později padnu pod jeho rozsudkem.

    Rabínská tradice zachovala toto Achíkarovo podobenství, dobře korespondující s uvažováním hospodáře: „Synu můj, jsi jako strom, který nenese žádné ovoce, ač jej svlažují vody. Hospodáři nezbývá než tě vytnout. A strom mu řekl: Přesaď mne, a budu-li nadále neplodný, tedy mne poraz. Ale jeho pán odvětil: Když tě svlažovaly vody, nenesl jsi plodů, jak je chceš nésti, až budeš jinde?“

    Ježíš zve k obrácení, ke změně pohledu na Boha, tím, že přechází od postavy hospodáře k postavě vinaře. Ten se vyčerpává nad všechno rozumné pomyšlení kypřením a hnojením půdy kvůli fíkovníku, což není zas až tak ušlechtilý strom. Obrátit se: opustit obrazy Boha, které nás svádějí ze správné cesty, které ji zatarasují a zabíjejí nás, a otevřít se Bohu, který nás obdělává, jako se obdělává zem, abychom nesli ovoce. Tou ustavičnou prací, kterou v sobě uchráníme obraz Boha až přespříliš pečujícího o naši existenci, je víra. Protože ten sveřepý otec je pouze Bohem stvořeným naší hříšností: je to přelud, modla, sen, který zabíjí.

    Nevinen

    Můžeme uzavřít naše uvažování nad textem třinácté kapitoly Lukášova evangelia, začínající dramatem povraždění Galilejců. Odpověď na otázku, zda se Bůh skrývá za číhající smrtí, zní: ne. Ježíš odmítá učinit Boha odpovědným za neproniknutelnost smrti. Smrt je tu. Udeří. Odkud přišla? Bůh ji snad chtěl nebo stvořil? Mlčení. Tím, že si vysvětlíme její původ, tuhle fúrii neochočíme.

    Mlčení Písem o původu smrti vede k zamyšlení: tak jako zlo, které zůstává nevysvětleno, i smrt je úděsným porušením, násilím, které nic neotupí. Smrt, viděna autory Bible, v sobě nemá nic vznešeného ani logického. Hledat logiku ve smrti brázdící a dráždící lidský rod, znamená střílet vedle. Neboť ani Bůh ani člověk za smrt nemohou. Jób dostal stejnou odpověď (Jb 40-41) v závěru celé knihy theologických rozprav se svými třemi přáteli: Bůh je nekonečně velký, nevýslovně svatý, neomezitelný na systém, který by se chtěl, vycházeje z něj, pokusit vysvětlit utrpení a smrt.

2. Ježíšova úzkost před smrtí

Hledat, kdo může za smrt, je chyba. V každém případě je smrt násilím na životě, protože protiřečí dobrotě Božího stvoření. Jób zůstává význačným příkladem protestu člověka ohroženého blízkostí smrti. Obnažená, zející smrt naopak vyzývá muže a ženu, aby uznali svá omezení, aby přijali svou konečnost, aby oplakali touhu po všemohoucnosti.

    To však neubírá nic na vážnosti setkání člověka se svou smrtí. Každý čtenář evangelií to instinktivně chápe: nenarážíme snad v samém srdci evangelia na smrt? Není snad křesťanská víra založena na příběhu Spasitele, který na sebe vzal veškerou tíhu smrtelné úzkosti?

    Tato úzkost prosvítá dvěma okamžiky: modlitbou v Getsemane (Mt 26, 39) a výkřikem na kříži Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? (Mk 15, 34)  Sama skutečnost, že se tyto dva okamžiky objevují v evangelním příběhu, dosvědčuje, že se Ježíšova zvěst o smrti dotkla jeho učedníků. Jaké mocné pokušení asi doléhalo na první křesťany, aby vygumovali tyto známky slabosti a předali potomstvu obraz hrdiny, kráčejícího bez zachvění vstříc popravě! Bohu díky, prvotní církev odolala. Uchovala nám vzpomínku na smrt ne heroickou, ale prožitou v celé své dramatické šíři.

    V Getsemane je Ježíš sám s tím, co jej čeká, jeho druhové usnuli. Otče, je-li možné, ať mne mine tento kalich… (Mt 26, 39),  to je jediná nevyslyšená modlitba, o níž nás zpravují evangelia. Ježíš vyslovil svůj strach z muk, které ho čekají, ale nejen strach zemřít; je to též úzkost, že jeho smrt přivodí pád jeho díla. A později – ale po jaké agónii („agónia“ znamená zápas) - : …avšak ne jak já chci, ale jak ty. (Mt 26, 39)  

    Na kříži zazněl o hodině deváté výkřik, jímž se počíná žalm 22: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ což přeloženo znamená „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15, 34)  Je to výkřik nejzazší tísně. Ježíš se noří sám do temných vod smrti, s nářkem mizí v šeolu, kde je člověk oddělen od Boha. Jenže ten nářek pochází z víry: sděluje se jím hrůza ze sestupu do propasti, ale to sdělení se obrací k „mému Bohu“. Bolest nabývá smyslu, protože je vykřičena k onomu Bohu, který obývá slabost umírajícího člověka. Tak jako v Getsemane je pro Ježíše modlitba místem, kde se jeho život včleňuje do Božích zaslíbení.

    Nahé tajemství

    Naším výchozím bodem bylo pojetí smrti jakožto Božího tajemství. Připomněli jsme si víru Jóbovu, víru žalmistů a víru Ježíšovu; jaké poučení jsme si odnesli? Je smrt tajemství? Ano, ale ne ve smyslu zaslepeného výnosu zpupného mocipána. Smrt je nahé tajemství, hranice, před níž se rozvíjí lidský úděl.

    Bible nezpochybňuje skutečnost smrti, ani ji nevysvětluje; pokládá smrt za obzor lidského údělu, za nepřekročitelnou hranici, o niž se tříští lidské chápání i člověkova touha po moci.

    Kurt Marti, pastor a básník, vyjádřil působivě křesťanský protest proti smrti:

        Pánu našemu Bohu

        se vůbec nelíbilo

        že zemřel Gustav Lipps

        v dopravní nehodě.

        Tak za prvé: byl ještě příliš mladý,

        a za druhé: laskavý ke své ženě,

        za třetí: děti ho milovaly,

        za čtvrté: přátelům byl vždy věrný,

        a za páté: měl spoustu nápadů.

        Jak to teď bude, když už není?

        Co bude bez něj dělat jeho žena?

        A kdo si bude teď hrát s jeho dětmi?

        Kdo nahradí věrného přítele?

        Kdo teď nabídne nové nápady?

        Pánu našemu Bohu

        se vůbec nelíbilo,

        že mezi vámi si někteří myslí,

        že se mu něco takového líbí.

        Ve jménu toho, který povstal z mrtvých,

        Ve jménu toho mrtvého, který povstane z mrtvých:

        Nesouhlasíme s tím, že zemřel Gustav Lipps.

    Důvěrné slovo

    Bible spatřuje v konci života nepostižitelné znamení lidské křehkosti a nabízí člověku slovo, překlenující jeho závrať z propasti smrti.

    Důvěrné slovo: ve smrti nejsi sám.  

Kapitola druhá

Smrt je jinde

    Ani Bůh ani člověk nemohou za smrt. Právě jsme si to řekli: smrt je pro žití břehem, o nějž se život tříští, vymezující hranicí, dávající člověku pocítit jeho omezení a křehkost.  Budiž. Ale co se smrtí jako mzdou hříchu?

    Svatý Pavel, protože právě o něj jde, píše opravdu v listu Římanům: Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Ř 5,12)  Jsme tedy ztroskotanci, vyvržení do světa, abychom odpykali Adamovo hrubé nedopatření z počátku věků?

1. Zemřela důvěra

Pavel rozjímá o historii Adama a Evy a příběhu o pádu ze třetí kapitoly Geneze. Tu příhodu každý zná. Lidstvo představované Adamem a Evou dostalo k užívání svět stvořený Bohem. Stvořitel však připojil k této královské svobodě jedno omezení: nejíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš. (Gn 2, 17)  Tento tvůrčí zákaz vymezuje člověka jako bytost, která má tajemství svého štěstí a neštěstí přijímat od Boha. Bytost otevřenou porušení. Adam a Eva však na popud hada, který zákaz prohlásil za křivdu jejich svobodě a Boha za Führera, hranici překročili. Máme se domnívat, že byl Adam odsouzen kvůli své neposlušnosti k smrti a že od té doby na sobě každý člověk nese cejch prokletí? Ale Genesis nic takového netvrdí. Adam-lidstvo byl stvořen ze země, z prachu země (Gn 2, 7), a oživen Božím dechem. Adam byl stvořen jako oživlý prach, a tímto obrazem je znamenitě vyjádřeno, že je od počátku tvorem křehkým, podléhajícím omezením, který svůj život dostává od Boha. Tvor, který bude žít a umírat.

    Proč mu tedy Stvořitel řekl: budeš-li jíst z toho ovoce, zemřeš? Co se týče hada, ten koumal, jak by zamíchal karty: ale kdepak, to není pravda, nezemřete. Měl i neměl pravdu. Měl pravdu v tom, že smrt už byla tu. Adam a Eva nezemřou proto, že jedli to ovoce. Ale zároveň pravdu neměl: mezi nimi a jejich Stvořitelem opravdu něco zemřelo. Tak jak to Bůh předpověděl. Tím, co zemřelo, byl vztah mezi člověkem a Bohem, Adamova důvěra v Boha, jeho otevřenost Bohu. Adam se vzbouřil a jeho čin zničil jeho otevřenost vůči Bohu.

    Mzda za hřích

    Pavel neříká nic jiného: skrze Adama vešel do světa hřích a skrze hřích smrt společenství s Bohem. Lidé opakují znovu a znovu tuto prvotní roztržku tím, že chtějí být sami svými strůjci, vznášejí panovačný požadavek, že si budou sami určovat, co je dobré a co je zlé. A člověk, který přestoupí své meze, se stává hrozbou pro druhé. Člověk se člověku stává vlkem.

    Jistě jste si všimli, že v tomto vysvětlení má slovo „smrt“ dva odlišné významy. Je velice důležité to postřehnout, protože Nový zákon si s těmito dvěma významy neustále pohrává.

    Na jedné straně smrt označuje konec fyzické, tělesné existence, konec pozemské pouti. To je úmrtí, skon. Na straně druhé označuje smrt život oddělený od Boha, život sebestředný, uzavřený do sebe; a tato smrt, které se často (ale nesprávně) říká „duchovní smrt“, znamená porušení vztahů s Bohem, se světem, s ostatními lidmi. A v tomto smyslu je opravdu mzdou za hřích smrt – ne úmrtí, ale smrt před Bohem, vyhasnutí smyslu života. Intuice víry Izraele dospívá až sem: zemřít znamená oddělit se od Boha.

    Abychom to řekli učeně: v řádu stvoření je úmrtí přirozeným koncem života, znakem lidské konečnosti. Pokud mluvíme o smrti jako znamení hříchu, oddělení od Boha, pohybujeme se v řádu spásy.

    Živí mrtví

    Vědět o dvojím smyslu výrazu smrt nám pomůže osvětlit některé obraty Nového zákona. Návrat ztraceného syna přijímá v podobenství otec těmito slovy: Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. (L 15, 24)  Nebo tato věta z prvního Janova listu: My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. (1J 3, 14)

    Ani tady neznamená „smrt“ úmrtí, ale mzdu za hřích: vdova, která myslí jen na zábavu, je – podle prvního listu Timoteovi – mrtvá, i když žije. (1Tm 5, 6)  Šokující výraz: člověk může být živý a přitom mrtvý, živá mrtvola. Jak je to možné? Živým mrtvým je ten, jehož existence se v důsledku sebestřednosti sesychá a její smysl se vytrácí; existence, z níž byl vyhnán Bůh, existence, kde druzí už neznamenají výzvu, dar, štěstí, ale soupeře nebo nástroje k dosažení úspěchu.

    Ten, kdo nemiluje, je mrtvý. Tento výrok zaznívá celým Novým zákonem. Láska je totiž schopnost vyjít ze své sebestřednosti, přijmout život jako dar a přítomnost druhého jako obohacení. Člověk buď žije milující přítomností, tou, již přijímá, i tou, kterou nabízí, nebo nežije vůbec.

    Vyjdeme-li z výše uvedeného, pochopíme, proč novozákonní svědkové mluví tak hojně o smrti. Slovo smrt a sloveso umírat se v Novém zákoně nacházejí více než pětsetkrát. Neboť smrt nezabíjí jen úmrtím. Utahuje kolem života smyčku stále užší a užší: zabíjí strachem, zotročením, lží, odmítnutím Boha, žádostivostí nebo násilím. Vykázat smrti ložument na okraji tělesného života, jako to dělá naše společnost na konci XX. století, je směšná vytáčka: pro Ježíše jsou mnozí živí mrtvi sami v sobě, duchovně vyschlí a tělesná smrt je méně strašná než existence, ovládaná mocnostmi smrti. Odtud paradox: kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Mt 16, 25)  Učedníkům je dáno na vědomí: chtít zachránit svůj život a uspět za každou cenu, třeba i za cenu zapření Krista, znamená zemřít Bohu; tělesná smrt pro víru naopak vede k životu, který nikdy nekončí.

    Smrt uprostřed života

    K čemu jsme dosud dospěli? Že se dá mluvit o „smrti – mzdě hříchu“, pokud ji budeme rozlišovat od úmrtí; že smrt nemá místo trvalého pobytu v hrobě, ale že je jinde, a že její sevření je nám mnohem blíže než okamžik úmrtí. „Uprostřed života smrt nás svírá“, praví se v jednom středověkém hymnu. Život, který běží naprázdno, z nějž kape nuda, život, jenž nenávistně potlačuje svůj strach z ostatních, protože ví, že není milován, takový život je strašlivou smrtí, které bychom se měli bát víc než rakoviny. Muži a ženy nejsou vyzýváni, aby přežili, ale aby žili životem otevřeným Bohu a ostatním lidem. Je dost umírajících, kteří žijí naplno…

    Jeden mladý člověk takhle popsal svou existenci, v níž mu nebyl povolen život: Odsoudili jste mě k smrti… Ta smrt znamenala, že jsem se neodvažoval něco říct, protože jsem se bál, že to řeknu špatně; neodvažoval jsem se mluvit o svých snech, protože jsem se bál, že se mi vysmějete; neodvažoval jsem se začít něco dělat, protože jsem se bál, že budu kritizován; neodvažoval jsem se vzít na sebe odpovědnost, protože jsem toho tak či onak nebyl schopen… Život, který jsem měl v sobě, nikoho nezajímal. Svým rozsudkem jste ze mne udělali mrzáka, myšlenkového invalidu. Odsoudili jste mě k postavení ochrnutého…

2. Změna směru

Jak uniknout této smrti? Dá se uniknout této strašné smrti uprostřed života, tomuto peklu zaživa, kde člověk hyne tím, že nedokáže založit své bytí na milující přítomnosti? Biblickým autorem, který o přítomnosti smrti v životě a života ve smrti přemýšlel nejvíce, je evangelista Jan. Jeho evangelium podtrhuje, že tím zásadně novým v křesťanské zvěsti (vzhledem k židovské tradici) není naděje ve vzkříšení z mrtvých – tato představa se objevila už v II. století před Kristem. Původnost křesťanství spočívá v tvrzení, že od Velikonoc je smrt – nikoli umírání – poražena. Vzkříšený Kristus má moc převést nás ze smrti do života.

    Evangelium podle Jana to říká lépe než ostatní: člověk je už nyní vytržen ze smrti; ne příslibem nesmrtelnosti, ale plností života ve víře, v níž se chápe jako syn nebo dcera Boží. Toto přijetí Lásky, jímž utváří své dny, uvádí křesťana do života, který tělesnou smrtí nekončí – odtud jeho jméno: život věčný. (J 3, 15-16.36; 4, 14; 5, 24; 6, 34-58; 17, 2-3)  Tento život triumfující nad smrtí, v níž člověk vězí, nezačíná v záhrobí, ale tady a teď, ve víře v Krista.

    Záchrana před nicotou

    Ozřejmí nám to jeden příběh – vzkříšení Lazara (J 11, 1-44). Už jsem o něm trochu mluvil. Přečtěte si ještě jednou ten krásný a dlouhý oddíl, od prvního do posledního verše. Nejdříve vás zarazí, proč Ježíš otálí s návštěvou svého nemocného přítele Lazara (v. 6). Za druhé: mezitím Lazar zemře a Ježíš říká, že je rád, že tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili (v. 15)! Za třetí: proč ten tak dlouhý dialog s Martou a potom s Marií (v. 20-37), když samotné znovuoživení Lazara zabírá jen několik veršů na konci textu (v. 38-44)?

    Janovi zřejmě nezáleží tolik na osudu Lazara, jako spíš na bolesti a výčitkách jeho dvou sester: Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel (v. 21.32). Příběh je soustředěn kolem zármutku Marie, Marty a truchlících sousedů. Událost s Lazarem je tu interpretována zcela z hlediska zkušenosti, kterou měli se smrtí první křesťané: věřící umírají a Kristus nepřichází, aby je zachránil. Ono Ježíšovo otálení, tak málo srozumitelné v textu evangelia, se objeví v jiném světle, vyjdeme-li z této otázky povelikonočních křesťanů: co dělat v situaci, kdy nás – přesto, že nás Ježíš miluje – zasáhne smrt?

    Po výčitce Ježíšovi: Kdybys byl zde…, se Martě dostane jeho první odpovědi: Tvůj bratr vstane (v. 23). Marta ji přijme rozčarovaně: Vím, odpoví, že vstane při vzkříšení v poslední den. Každý truchlící dokáže bez obtíží vzít její roztrpčení za své a doplnit: vím, že církev učí vzkříšení z mrtvých na konci časů, věřím v ně, ale moje víra mi nevrátí toho, který tu už není…

    Ježíšova odpověď je nesmírně důležitá, protože vychází této hořké lítosti vstříc, aby změnila její příčinu. Marta špatně pochopila. Já jsem, říká Ježíš, vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? (v. 25-26)

    Rozumějte dobře: kdo věří ve mne, i kdyby skonal, bude žít, a každý, kdo žije a věří ve mne, skoná stejně jako Lazar, ale žije dál před Bohem. Ježíš opravuje Martinu víru. Převádí ji od přesvědčení o budoucím vzkříšení mrtvých k víře v Toho, který je nyní Vzkříšení a Život. Kdo v něho věří, najde zdroj a smysl; Kristus jej nyní převede ze smrti do života. Jednou skoná, ale nikdy nezemře. Věčnost začíná dnes. Ježíš nepřišel zrušit  tělesnou smrt, předkládá nám život možný tváří v tvář smrti, život ve znamení zaslíbení. Věřící, ti, co k němu patří, přešli z ohrožené existence a z Boží nepřítomnosti – ze smrti – do života, který Bůh zachraňuje z nicoty a bezsmyslnosti, do života, v němž je Bůh přítomen v okamžiku skonu i po něm.

    Výzva víry

    Marta – a s ní i čtenář evangelia – je zvána, aby pochopila, že skutečná výzva smrti nezáleží v tom, co si myslela. Ježíš ji v rozhovoru vede od starosti o smrt druhého k mnohem naléhavější otázce vlastního života a smrti. Věříš tomu?  Věříš, že život není biologický proces, ale způsob bytí s Bohem? Věříš, že s Kristem se ti otvírá životní možnost, a že, i když umírání přetrvává, smrt je mrtvá?

    Výzva smrti je v Novém zákoně výzvou naší víře, našemu způsobu existence a našemu životu s bližními. Jediným lékem proti smrti je hloubka života: hloubka naší přítomnosti Bohu, sobě samému, druhým lidem. Řekněme si to: skutečná smrt neznamená zesnout, ale nenarodit se do života.

    Líbí se mi, co říká Julia Esquivel v básni „Guatemalský otčenáš“ :

        Nebojím se už smrti,

        protože vskutku dobře znám

        tu její temnou a studenou chodbu,

        vedoucí do života.

        Bojím se ale života,

        který zůstává ve smrti,

        jenž poutá naše ruce

        a svazuje nám nohy.

        Bojím se svého strachu…

        Každým dnem života zabíjím smrt

        a každodenní smrtí rodím život,

        a v této smrti smrti

        tisíckrát umírám,

        tisíckrát ožívám,

        neboť jen láska živí

        naději mého lidu!

    Tam, kam jdu

     Směřování člověka, kráčejícího od života k smrti, jemuž každý den o trochu ukracuje život, křesťanská víra obrací. Bytí věřícího nevrcholí ve smrti, kde se život láme a je pohlcen, ale jde od smrti k životu. Proto smrt už neděsí; vím, že za odpornou maskou smrti, která na mě číhá, čeká Bůh života, jenž mi jde naproti. „Má sestra smrt“, říkal svatý František z Assisi. A Luther: „Pod smrtí je skryt život. Rozum to nechápe, ale víra říká: umírám v Kristu, tam, kam jdu, jej naleznu… Smrt je mi přednější než život, protože ve smrti vidím život.“

    Tam, kam jdu… ale kam jdeme, když už nás není? Po smrti-obzoru všech živých a smrti-mzdě hříchu musíme hledat odpověď v naději ve vzkříšení.

Kapitola třetí

Život po smrti

    „Kde budu, až nebudu?“ nechává Tolstoj říci jednu ze svých postav. Otázka je stejně stará jako lidstvo: co se mnou bude, až mi bude definitivně odňata vláda nad mým životem? Palčivá otázka, vyjadřující zároveň odpor člověka pohlédnout do tváře svému naprostému porušení i nedostatečnost jeho pokusů nahlédnou za neproniknutelnou zeď smrti. Kam člověk zmizí, když jeho život uhasne?

    Sociologové smrti vyprávějí, za pomoci jakých úskoků a kramaření se civilizace jedna po druhé pokoušely prolomit tajemství a ochránit živé před návratem mrtvých. Příhody s duchy, amulety; magie, spiritismus, teorie o stěhování duší: opakujících se znamení obcování se záhrobím je dostatek. Dnes nás fascinují prožitky těch, kteří se navrátili z umírání – „život po životě“. Jak v tomto světě tápání vymezit křesťanskou víru ve vzkříšení těla?

    Otázka spravedlnosti

    Začněme od začátku. Předchozí kapitola nám představila tuto zvláštnost: na Blízkém východě, prosáklém kultem mrtvých, se Izrael drží stranou všech dohadů o zásvětnu. Šeol, vlast zemřelých, je oddělen od Boha; nemá co nabídnout. (Jb 14, 10; Ž 39, 14) Hroby nejsou předmětem uctívání; znamenají spíše, že zemřelý je mimo dosah živých.

    Ale počínaje II. stoletím před Kristem se mínění obrací. Izrael, jenž po dvě tisíciletí neotevřel ani tu nejmenší skulinu mezi životem a smrtí, činí průsek do záhrobí. V knize Daniel, nejmladší části Starého zákona, se můžeme dočíst, že v poslední den mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze (Da 12, 2). Konec časů bude tedy svědkem velkého probuzení lidstva k Soudu, jenž zpečetí osud každého člověka.

    Co se to stalo? Byl to vliv mýtů o vzkříšených bozích, svázaných s přírodními cykly, nebo snad příliv iránských názorů o zásvětnu? Tyto vlivy jistě existovaly, ale to podstatné je třeba hledat jinde. Nacházíme se uprostřed II. století před Kristem a ukrutný Antiochos IV. Epifanés se rozhodne vyhladit židovskou víru ve jménu helénistického modernismu (167-164). V Izraeli vzplane hněv a náboženský fanatismus. Vypukne svatá válka, krev teče proudem, bojovníci za víru padají po tisících.

    A to je ten problém: co se stane s těmito mučedníky, jejichž mladé životy zmařil Bezbožný? Dogma o odplatě si žádá, aby Hospodin odměnil nebo potrestal muže a ženy za jejich života. Takže: buď je Bůh nespravedlivý, protože oni zahynuli, zatímco bezbožníci triumfovali, nebo je spravedlivý a odmění jejich mučednictví. Ale kdy? Jediná možná odpověď: po smrti. Bůh zváží zásluhy a viny. Odměna čeká na druhé straně hrobu.

    Původ jevů je vždycky důležitý. Okolnosti, za nichž se Izrael otevřel příslibu vzkříšení mrtvých, prozrazují jaké potřebě tento příslib odpovídá: otázce spravedlnosti. A také hned vidíme, jakým obrovským nedorozuměním je vystavena víra ve vzkříšeni u člověka XX. století, zaujatého otázkou přežití zesnulých.

    Naděje ve vzkříšení totiž neodpovídá na otázku „co se mnou bude po smrti?“, ale na problém triumfu zla a zdánlivé Boží nečinnosti. Neuspokojuje touhu prodloužit lidský život za hranici smrti, ale otevírá prostor pro Boží spravedlnost. Proto ji také Daniel, aniž by se pokoušel vzkříšení popsat – o to nejde - , vyhlašuje jako mocný Boží čin, jímž se Bůh ujímá svých věrných; prorok tedy zve věřící ne k představě o přepodobnění těl, ale k víře, že Hospodin bude mít poslední slovo ve věci bytí všech živých.

    Vzkříšení je přesvědčení, ne vysvětlení; je tu, aby zajistilo Boží moc, ne aby nabídlo člověku dodatek k životu. Bůh se již během exodu zjevil tím, že otevřel příběh, který se zdál být uzavřený; stejně tak otevře i novou budoucnost v lůně smrti. Velké procitnutí vyvolá Soud, který každému vyměří konečný osud: jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. (Da 12, 2)  

1. Vzkříšení celé osoby

Ježíš Nazaretský, syn svého národa, sdílí víru svých otců ve vzkříšení. Naděje ve vzkříšení se v Izraeli obecně rozšířila, i když v té věci nebyla úplná jednota – strana Saduceů se na tu novotu dívala spatra a zavrhovala ji. (Mk 12, 18)  Ústřední místo, které vzkříšení zaujímá v křesťanském učení, mu samozřejmě zajistila velikonoční událost.

    Kristus, prvorozený z mrtvých

    O velikonocích došlo k něčemu neuvěřitelnému: Kristus byl vzkříšen – ne na konci časů, ale v čase. Onen svět se uskutečnil v dějinách. Poslední soud pro něj už proběhl: Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše (Sk 3, 13); vyvýšil jej jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici (Sk 5, 31).

    Ve velikonoční tradici nacházíme příznačné rysy, které mělo vzkříšení u Daniele. Ježíšovo vzkříšení není popisováno, ale zjištěno – neníť ho tuto – a uvěřeno. Není odpovědí na obavy o tělesnou schránku Mistrovu, ale dosvědčuje, že jeho smrt na kříži nebyla prohrou: Bůh povýšil Ukřižovaného a odmítl rozhodnutí náboženské elity, která jej neuznala. Velikonoce přinášejí tuto ohromující zvěst: Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili (Sk 5, 30). Velikonoce jsou Boží odpovědí na golgotský zločin.

    Ale proměna víry ve vzkříšení pokračuje. Velikonoční dobrá zvěst    vyústí v příslib vzkříšení věřících. Ježíš Kristus, prvorozený z mrtvých (Ko 1, 18), otevírá svým věrným východisko ze smrti. Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. (1K 15, 22)  Jakého života?

    Člověk je celek

    Evangelium tu přímo navazuje na židovskou naději: vzkříšení bude vzkříšením těla. Ale pozor, aby nedošlo k nedorozumění: je tělo a tělo. Chápejme: vzkříšení naší tělesnosti, krve a svalů, znamená představovat si jakousi nebeskou alchymii, sestavující znovu naši kostru. To je slepá ulička. Tělo v biblickém myšlení neznamená naši tělesnou schránku. Zdědili jsme řeckou mentalitu, která v člověku rozlišuje vnějšek a vnitřek, a činí z těla ohrádku ducha či vězení duše. Hebrejské myšlení je naopak ovládáno vidinou jednoty: člověk je celek, tělo-duše-duch, a ne dočasný slepenec částí, které smrtí nabudou opět své nezávislosti. Neexistuje událost, kterou by člověk neprožíval zároveň v duchu, duši i těle –  holistická medicína dává Hebrejcům zapravdu.

Závěr: člověk nemá tělo, je tělem. Svým tělem jsem součástí světa, svým tělem v něm žiji, podle svého těla jsem poznáván. Tělem projevuji, kdo jsem. Tělo je viditelnou formou mého „já“. Proto si biblické myšlení nedokáže představit člověka bez těla. Vzkříšení bude vzkříšením těla. Čili osoby. Řekněme těla-osoby. Bůh v onen den oživí to, čím jsem byl.

Anne Philippe svým způsobem pěkně vyjádřila tuto neoddělitelnost těla a osoby v knize Kratší než vzdech, když vzpomíná na svého manžela Gérarda: „Milovala jsem tě příliš, abych mohla přijmout, že tvoje tělo zmizelo a vyhlásit, že tvá duše stačí, a že žije. A pak: jak to udělat, aby se oddělily, abychom mohli říci: tohle je jeho tělo, a tohle duše? Tvůj úsměv a tvůj pohled, tvoje chůze a tvůj hlas – byla to hmota nebo duch? Jedno i druhé, neoddělitelné.“

Úplně jiný a přece stejný

    No  dobrá, ale jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou? ptali se už korintští křesťané apoštola Pavla na jaře roku 55 (1K 15, 35). Ouha! Otázka-léčka… Ježíš s tímto hmotařským přístupem, který si plete vzkříšení s jakýmsi přízračným přežíváním zemřelých, udělal krátký proces (L 20, 27-40). A apoštol váhá, hromadí jedno přirovnání přes druhé. Mezi pozemským a vzkříšeným tělem, říká, bude takový rozdíl, jako mezi holým zrnem, které zaséváš, a tím, co vzejde, jako mezi tělem člověka a ryby, jako mezi tělesy  pozemskými a nebeskými, jako mezi září slunce a hvězd, jako mezi potupou a slávou, porušitelností a neporušitelností, slabostí a mocí, tělesností a duchovností… (1K 15, 37-44)  

    V této lavině přirovnání můžeme nají dva společné body. První: tělo-osoba bude jiné, převyšující všechno očekávání, nepředstavitelné, tak jako nic na malinkém semínku nedává tušit nádhernou kopretinu, která z něho vyroste. Právě tak Bůh při vzkříšení znovustvoří tělo-osobu způsobem, v němž nic nebude připomínat ani má tělesná omezení, ani chatrnost mé původní existence. Tělo nekonečně krásné, příbytek Ducha.

    Druhý společný bod: přetrvání naší osobní identity. Vzkříšení bude dovršením našeho životního příběhu, ne jeho zbořením, vstupem do plnosti, již dnes žijeme jenom jako zaslíbení. Naše životní síla, energie naší touhy, které vtiskují našemu tělu-osobě jeho historii, nebudou odmítnuty, nýbrž zaslíbeny proniknutí dechem. Budou proměněny v míře, v níž Boží dílo, které  v nás už započalo, dosáhne svého završení.

    Měli jsme možná začít tvrzením: duchovní tělo  vzkříšených (1K 15, 44) neznamená mlhavý obal, ale proměněné tělo-osobu, přetvořené Duchem, obývané Duchem, oživované Duchem. Jinak řečeno – ten život, který pro mne Stvořitel zamýšlel od počátku stvoření, život, jemuž neustále kladu překážky, tento život mi Bůh udělí, až mne obnoví Duchem. Všichni budeme proměněni.  (1K 15, 51)

    Záleží-li jen na duši…

    Tak zdědilo křesťanství zaslíbení vzkříšení na konci časů od Izraele, který je přijal v krvavém období II. století před Kristem. Zhmotněno ve velikonoční události, stalo se středem vyznání víry. Jak píše Pavel (pořád ještě korintským): Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst prázdná, a prázdná je i vaše víra. (1K 15, 13-14)  Přehánění? Ne, poněvadž popírat vzkříšení znamená udělit smrti plnou moc vnucovat svůj zákon a odebrat Bohu veškeré právo na náš osud. Zůstali bychom tak sami se sebou a se svou smrtelností.

    Pochopeno takto se vzkříšení těla-osoby liší od řecké ideje nesmrtelnosti duše. Na ty, kteří oddělují tělo a duši, je třeba si dávat pozor. Kdykoliv se tak v dějinách stalo, tato dichotomie vedla k pohrdání tělem a tělesností, a nakonec vyústila v pohrdání životem jako takovým. Je to pochopitelné: záleží-li jenom na duši, můžeme si s tělem dělat co chceme…

2. Reinkarnace nebo vzkříšení?

A co reinkarnace? Tato představa dnes zaznamenává obrovský úspěch, přinejmenším v podobě učení o stěhování duší, přizpůsobené západnímu myšlení. Hinduista má jedinou starost: být vysvobozen z osudovosti postupných znovuvtělení. Současný Západ rozvinul pozitivní koncepci reinkarnace, již nahlíží jako proces očišťování a postupného rozvíjení bytí. Princip je následující: člověk nedokáže zhodnotit všechny své možnosti v prostoru jediného života; v cyklu  znovuvtělení dosáhne jeho Já plnosti své zralosti.

    Úžasná přitažlivost tohoto přesvědčení je pochopitelná. Nabízí záruky naší úzkosti a útěchu v našich životních zklamáních: pokud se vám život nepovedl, ten příští bude možná lepší.

    Pět sporných bodů

    Myšlenka reinkarnace a židovsko-křesťanská představa vzkříšení vykazují při bližším pohledu nejméně pět odlišností, které jsou předmětem sporu.

1. Na jedné straně putuje duše z jednoho těla do druhého a tato její vlastnost je součástí lidské přirozenosti. Na straně druhé je kontinuita těla-osoby, přesahující okamžik smrti, dílem Boží milosti, zmrtvýchvstání je znovustvořením.

2. V reinkarnaci člověk uskutečňuje svou spásu hromaděním zkušeností ze svých životů; důsledkem může být netečnost: proč v životě o něco bojovat, když si to mohu vynahradit v tom příštím. Křesťanství věří, že každá lidská bytost je jedinečná a má nekonečnou hodnotu, a že tato jedinečnost se neředí v koloběhu věčného návratu; osobnost se rozvíjí během jediného života, v němž člověk hraje o své štěstí nebo neštěstí ve světle osvobodivého slova Božího.

3. Reinkarnace zbavuje člověka úzkosti ze smrti tím, že mu tvrdí, že úmrtí je jen nastolení do nového cyklu; zítřek bude možná lepší. Vzkříšení bere oproti tomu velmi vážně smrt jakožto konec: bytí všeho živého má nepřekročitelné hranice – narození a úmrtí. Z toho vyplývá kladné hodnocení času. Křesťané jsou přesvědčeni, že opravdové lidství se rodí z poznání hranic, a že člověk zžíraný prométheovskou touhou být považován za Boha, by se měl zříci smrtící iluze, že může žít bez hranic.

4. Mechanismus reinkarnace neboli karmického zákona zakládá nemilosrdnou existenci; metempsychóza je ve skutečnosti ovládána strohým principem odplaty, jenž rozhoduje o novém vtělení na základě výsledků života předešlého. Křesťan rovněž ví, že člověk sklidí, co zasel, ale věří, že se tato sklizeň odehrává v Božím soudu, a že bytí se zaznamenává v perspektivě odpuštění.                  

5. Věřit v reinkarnaci je svou podstatou individualistické: jedinec vstupuje postupně do řetězce následných existencí, sám, aniž by si všímal přediva vztahů navázaných během života. Perspektiva vzkříšení je svou podstatou pospolitá: Všichni budeme proměněni (1K 15, 51) a pak už navždy budeme s Pánem  (1 Te 4, 17). Toto my je obrovský rozdíl oproti já reinkarnace: vzkříšení uchovává pouta společenství se svým Pánem; reinkarnace nabízí jedinci doplňkový život.

V míře, v níž se rozvíjí konfrontace těchto dvou názorů, si uvědomujeme, že reinkarnace a vzkříšení nepředstavují jenom dva rozdílné pohledy na zásvětno. Ve skutečnosti se tyto dva myšlenkové systémy rozcházejí ve všem: v hodnocení života, smrti, těla, dějin, člověka, Boha. Theolog Denis Müller má tudíž pravdu, když v této záležitosti uzavírá: „Reinkarnace a křesťanství jsou doktrinálně neslučitelné.“

    Příčiny úspěchu

    Budiž. Zbývá vysvětlit příčiny zdrcujícího úspěchu víry v reinkarnaci. Stačí k vysvětlení ztráty věrohodnosti nauky o vzkříšení těla kvapně postupující sekularizace a svůdnost východní spirituality? Přichází toto přesvědčení pouze zabrat prostor uprázdněný zhroucením křesťanské naděje? Nejsem si tím jist.

    Úspěch nauky o převtělování záleží ve skutečnosti, že nabízí, právě tak jako křesťanství, odpovědi na základní otázky člověka, ale její odpovědi se obejdou bez Boha. Ve všech civilizacích, včetně křesťanské, se houževnatě udržuje předtucha, že lidská bytost není sama sobě příčinou. Člověk pochází odjinud. Odkud? Křesťanská víra odpovídá: pochází od Stvořitele. Reinkarnace odpovídá: pochází ze svých předešlých životů. Minulost nahrazuje Stvořitele a neúprosný zákon víru.

    A stejně tak konkretizuje idea převtělování ono přesvědčení, zasuté v každém z nás, že život nemůže být smrtí zcela ukončen; ale perspektivou, která se otevírá,  je pouze nový začátek. Tam, kde křesťanská víra sází na odlišnou budoucnost, stvořenou Božím rozhodnutím, předpokládá reinkarnační názor věčný návrat téhož.

    Reinkarnaci se v křesťanských zemích daří, neboť se zmocnila témat křesťanstvím rozpracovaných – původu člověka a jeho určení – a nabízí k nim zesvětštělou verzi. Znázorňuje – symbolicky a zároveň tragicky – skutečnost, že člověk bez Boha si nemůže udělit jinou budoucnost než stálý návrat téhož, návrat, jehož je sám středem.

    A proto také nejsme udiveni, dozvídáme-li se že pocity zakoušené těmi, kteří se vrátili ze smrti („život po životě“) odrážejí prožitek jejich zrození; člověk neproráží zeď zásvětna, jak se jeden čas myslelo, vrací se k sobě. Stará intuice apoštola Pavla, jenž v odmítnutí vzkříšení větřil zkázu křesťanské víry (1K 15, 12-19), se tu potvrzuje. Myšlenka reinkarnace není jako taková slučitelná s křesťanskou nadějí, protože popírá její základ: že člověk má počátek i konec v Bohu. Bůh buď je nebo není budoucností člověka.

    Abychom byli naprosto čestní, je třeba připojit: nauka o převtělování by neměla takový úspěch, kdyby křesťanství, přinejmenším ve dvou oblastech, nedospělo do slepé uličky  nebo – což je horší – nevyjadřovalo se pořád dokola prkenným jazykem. První oblast se týká představ o zásvětnu. Druhá se vztahuje k údělu zemřelých mezi smrtí a vzkříšením. Pustíme se teď do nich.

3. Za hradbou smrti

Co můžeme vědět o druhé straně? Co se s tím dá dělat? Jaká odhalení tu přináší Nový zákon?         

Prvním zjištěním je, že musíme odstranit mnohé nátěry – když pomyslíme na spoustu představ o  záhrobí, kterou během staletí nahromadila křesťanská obrazotvornost: Nový zákon je krajně zdrženlivý. Žádný popis pekla nebo ráje nebo vzkříšených těl, žádný očistec. Nebe a peklo jsou prostě Boží přítomnost nebo nepřítomnost.

Druhé zjištění: mezi představami posbíranými mezi prvotními křesťany neexistuje ani jednomyslnost ani systém. Každý autor čerpal své obrazy zásvětna z kultury, která mu byla blízká. Matouš z židovské tradice. Lukáš spíše z tradice řecké. Pavel tu i tam, podle toho, s kým právě mluvil, autor Zjevení v židovské apokalyptické tradici. A tak si podávají ruce obrazy hostiny, shledání, Kristovy družiny, žně, bytí v Bohu, pokoje, radosti. Spravedliví zazáří jako slunce (Mt 13, 43). Čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích  (2K 5,1). Andělé ho přenesli do klína Abrahamova (L 16, 22). Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na čele napsáno jméno jeho (Zj 14, 1).

Druhá strana  nám uniká

Jaký závěr vyplývá z této střízlivosti i z této mnohosti představ? Snad že si  nesmíme představovat nic? Ano i ne. Bibličtí autoři dobře věděli, že druhá strana smrti je druhým svahem života. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují, cituje svatý Pavel proroky  (1K 2,9). Druhá strana nám buď uniká nebo už není druhou stranou, což potvrzují příběhy těch, kteří se vrátili ze smrti. Jak někdo řekl: prozkoumali břehy smrti, aniž by překročili řeku. Ani obrazy Nového zákona nepodávají popis. Naopak, dodávají nám užitečnou symboliku.

Jednoho dne vyjde pravda najevo

    Jakou symboliku? Dva prvky se neustále opakují. Druhá strana je především místem Posledního soudu, o němž se mluví jako o žni, zúčtování, velkém tříbení, o bráně, která se nám otevře nebo zabouchne před nosem. Vyhlídka na Soud nás nemá zastrašovat. Pomáhá mi stát se dospělým, odpovídajícím za své skutky: jednoho dne vyjde pravda o mém životě najevo, a Ten, který mne zná, sejme roušku… k mé radosti nebo zahanbení. Druhá strana znamená pak také pro věřící obnovení vztahů s jejich Pánem. Konec pochybností a nejistoty. Konec nevědomosti. Konec důvěry porušené hříchem. Budeme ho znát tak, jako On zná nás.

    Nejde tedy o to, brát žánrové obrázky z konce časů doslova, ale rozluštit jejich symboliku. Příklad: obraz, který načrtává apoštol Pavel pro tesalonické,  strachující se o osud zesnulých. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1Te 4, 16-17)

    My jsme takovýmhle scénářem překvapeni, ale tesaloničtí nebyli. Pavel používá známého jazyka, stejného, s jakým se setkáváme v židovských apokalypsách z počátku křesťanské éry. Obrazy vyjadřují Boží podnět ke Kristovu druhému příchodu (zazní povel), úlohu slova (hlas archanděla), příchod v moci (polnice), přelom v dějinách lidstva (sestup z nebe). Událost je zcela dílem Božím (oblaka, uchvácení vzhůru). Povšimněte se, že tu nacházíme všech pět rozlišovacích znaků vzkříšení, které jsem vyjmenoval jako kontrapunkt k reinkarnaci: kontinuita osobnosti, respektování jedinečnosti, nezvratnost smrti, mocné slovo Boží a pospolitý rozměr.

    O tento základ, vybavený apokalyptickým výrazivem, opírá Pavel nový scénář, původem tentokrát ze života římské společnosti. Když se král nebo císař blížil k městu, jeho obyvatelé mu vyšli „vstříc“ v slavnostním průvodu; výraz je týž, ale Pavel přenáší tuto představu císařské okázalosti na setkání věřících s jejich Pánem. A  právě to je původní: králem konce dnů nebude kdovíjaká mýtická postava, ale ten Kristus, jehož slovo a dílo věřící znají. Vzkříšení není koncem jako takovým, ale prostředkem být už navždy s Pánem; živí a mrtví se smísí v radostném průvodu, spěchajícím naproti Pánu života. Zaznamenejme, že naděje se týká věřících a zemřelých v Kristu. Pavel se, stejně jako ostatní bibličtí autoři, nezmiňuje o údělu nevěřících. Ponechme to, co je Božího, Bohu.

    Tajemná sounáležitost

Rozluštění a očištění představ o druhé straně  na základě Nového zákona  je  první

povinností, k níž nás vyzývá víra ve vzkříšení. Povšimli jsme si také dalšího úkolu: upřesnit úděl zemřelých. Leží mezi smrtí a vzkříšením nicota? Nebo jinak: jaký je ten stav mezi? Apokalypsa jen říká, že mrtví nejsou Bohem opuštěni. (Zj 6, 9-11)

    Myslím, že by nám tu mohlo pomoci to, čemu se říká společenství svatých. Písmo tak označuje sounáležitost s ostatními věřícími nebo s Kristem. Ale v křesťanské tradici se postupně rozvinula širší myšlenka, že totiž ani zemřelí nejsou vyloučeni ze společenství církve.

    Proto až do XV. století pochovávali křesťané své mrtvé kolem farního kostela: bohoslužbu slavili zároveň živí i mrtví a večeře Páně znovuutvářela tělo Kristovo v jeho minulosti i přítomnosti. Nádherný symbol. Později – pod jakým nátlakem? – navázali křesťané na pohanský zvyk vyobcovat zemřelé z obývaného prostoru, aby tak chránili živé před případnými škodlivými vlivy záhrobí.

    Communio sanctorum, již reformátoři nikdy nepopírali, ale na niž protestantismus pozapomněl, obsahuje důležitou zvěst pro živé i mrtvé, totiž, že úděl každého věřícího je vepsán do společenství, které ho předchází i následuje, a že nikdo, ať je to kdo chce, není vyňat z Boží péče.

    Tvoříme jedno

    C.F. Ramuz napsal kdysi řádky, které mne nutí k zamyšlení nad tajemnou sounáležitostí živých a mrtvých v Kristu. Nacházejí se v jeho příběhu „Cirkus“:

        A konečně existuje společný bod,

        a  není nic než ten bod ve velikém tichu, které nastalo…

- po děsivé samotě,

po děsivém odloučení;

a také po smrti,

protože smrt už není;

to já jsem smrt, protože už nejsem…

jsme teď jako když klinkají zvonečky v kostele,

a všichni v kostele jsou jedno

a stoupá jediná modlitba;

a já jsem připoután ke svému stolu

velikým světlem, které na mne padá,

a padá na papír,

zatímco píšu.

    V Kristu jsme všichni společně jedno… Je tohle vysvětlení stavu zemřelých před příchodem Páně?  Není, ale je to snad to jediné správné.

Závěr

Žít se smrtí

    Naše pouť se blíží ke konci. Prošli jsme postupně třemi stupni poznání o skutečnosti smrti:

- nepostižitelné znamení lidské konečnosti

- skutečnost, která zabíjí život účinněji než skon

- příslib, proměňující smrt v průchod do života  

    K jakému přesvědčení, k jakým postojům nás přivádějí tyto tři přístupy? Co to znamená „žít se smrtí“?  Pokusím se vytýčit některé stezky, aby si čtenář mohl vytýčit své.

    Smrt jako hranice života

    Setkání s neprůhlednou zdí smrti je pro nás nutné, abychom na sebe mohli vzít svůj lidský úděl: svou ohraničenost, své schopnosti, svou křehkost. Proto je mlčení naší společnosti o smrti tak škodlivé.

    Claude Pantillon, předčasně zesnulý pedagog, říkal: měli bychom vědět, že moderní doba vytváří skutečný komplot proti smrti; neboť hodnoty, které upřednostňuje – mýtus mládí, neomezené možnosti vědy, pokrok lékařství, přinášející nesmrtelnost – popírají zánik. Dělá se všechno pro to, abychom zapomněli, že jsme smrtelní.

    Avšak, pokud se nevyléčíme z našeho strachu ze stárnutí, a pokud znovu neobjevíme kladný význam našich omezení, uplývajícího času, lidské křehkosti, neúspěchu, nepodaří se nám uskutečnit naše lidství. Není snad sebevražda znamením toho, že společnost zakazuje neúspěch? Odstranit tabu smrti znamená odmítnout, aby byla rozmělňována žvaněním – třeba i náboženským. Odmítnout, aby byla tepána ponižujícími důvody, a najít – beze vší chorobnosti – její pozitivní smysl. Ta, která nám bere všechno, co máme, se nás ptá na to, čím jsme, na hodnoty, z nichž žijeme. Smrt jediná  se rozchází se společenskou nabídkou soustředěnou na „mít“ a dotazuje se nás na „být“.

    Smrt, která zabíjí život

    U Krista jsme poznali, že tou strašlivou smrtí, která na nás útočí uprostřed života, není tělesný zánik, ale smrt z odmítnutí Boha, zakrnění vztahů, oddělenost. Život soustředěný na sebe, z něhož byli Bůh a bližní vykázáni, se zvrhává v smrtonosnou sílu. Život je tedy ohrožován smrtí, ale z mnohem větší blízkosti, než bychom si mysleli.

    Jde o to, abychom věděli, je-li v nás život nebo smrt. Bertolt Brecht napsal: „Je spousta způsobů jak někoho zabít. Mohou vám vrazit kudlu do břicha, nebo vás zbavit obživy, odmítnout vás léčit, ubytovat vás v nezdravé špeluňce, umořit vás prací…“ Ten seznam by se dal prodloužit: zabíjí nepřítomnost vztahů, odmítnutí odpustit, nedostatek lásky, nezájem.

    Ježíš se vědomě postavil na stranu života a bojoval se smrtí – nejen s tělesnou – kdekoli se s ní setkal.

    Věřit znamená přejít na stranu života a nadobro se rozejít se skutky smrti.

    Smrt jako přechod

    Křesťanská víra ve vzkříšení se nesnaží obejít smrt nadějí na přežití. Ale tváří v tvář tělesnému zániku osvědčuje: zemřít neznamená sestoupit do nicoty, zemřít znamená vystoupit k Bohu.

    A tak se stopa mého žití neomezuje jen na to, co jsem chtěl a vytvořil. V okamžiku, kdy se nemoc zmocní mého těla a užírá je, bych měl vědět: můj úděl se nerozplyne  s pustošivým postupem choroby. Můj příběh mne přesahuje. Jeho počátek byl založen v Božím přání dřív než jsem byl – dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě (Jr 1, 5). A završí se v něm, až nebudu.

    Hospodin mne předchází i následuje, to je přesvědčení, které zakládá víra. Stará průpověď „Pánu života a smrti se zalíbilo povolat k sobě…“ může být tedy, s plnou znalostí věci, rehabilitována. Bůh se o můj život, v okamžiku, kdy mi vyklouzne z rukou, postará.

     Kristus, který zemřel a ze své smrti učinil něco zcela jiného než prohru – nikdo mi můj život nebere, ale já jej dávám sám od sebe (J 10, 18) - , nabídl člověku, aby podle jeho příkladu udělal ze své smrti, která je silnější než on, něco jiného než konec svého života. Věrnost až do konce cesty? Výmluvnou křehkost? Odmítnutí ošklivosti? Čiré odevzdání se Bohu? Možná nemáme na vybranou. Ale náš skon bude znamením.

    Žít křesťansky se smrtí není totiž ani tak věcí víry jako spíše důvěry. Důvěry v Lásku, silnější než smrt.

Doslov

Dr Patrice Guex,

soukromý docent na lékařské fakultě v Lausanne

    Smrt je každodenní záležitost. A přesto se nám zdá vzdálená, za hranicí života. Žít se smrtí je však zkušenost, která nás provází od prvních dnů dětství. Objeví se během prvních odloučení, s prvním vzdálením dítěte od matky. Tehdy dítě pocítí určité omezení své všemohoucnosti a z něho vyplývající první podobu smutku. Smutek vyjádří pláčem a to zpočátku naštěstí vyvolá uspokojivou odpověď matky.

    Později, s prvními objevy, se dostaví nářek, úzkost a řeč. Všechny rysy naší osobnosti vznikají víceméně v závislosti na tom, co nám chybí, na tom, co nemůžeme plně ovládat, a co se projeví při každém zážitku frustrace, při každém přerušení nebo ukončení vztahu. Jsou to předobrazy toho, co nás čeká, nevyhnutelného zármutku nad nenaplněnými aspiracemi; a tedy i smrti.    

    Zpočátku je to odloučení od té nebo toho, kdo je pro nás nepostradatelný. Během dalšího vývoje se nářek – je-li prvotní citová vazba dostačující – zformuluje do slov. Je-li matka nepřítomna, dítě vyjadřuje svůj zmatek a své pocity, bývá to smutek, vztek nebo očekávání. Aby uspokojilo své touhy a záliby, občas sní a doufá, že pomocí své představivosti dotvoří to, co mu chybí. Tak objeví „symbolická řešení“, více či méně uspokojivá, jimiž čelí tomu, co postrádá.

    Vidíme, že se lidská bytost učí vyjadřovat slovy své potřeby, jejichž naplnění jí ve skutečnosti uniká. Nedostatek, zármutek a odloučení jsou tedy – velmi zjednodušeně řečeno –  zdrojem našich potřeb a naší schopnosti mluvit.

    Smrt je vždy v zárodku přítomná v krizových okamžicích, zlomech, ať už na úrovni společenské, rodinné nebo osobní. Jsou to období, v nichž prožitek mezních situací, nezvládnutelných událostí, vylučuje jednat navyklým způsobem. To nás nutí vytvářet si obranné techniky proti úzkosti a pocitu osamění ve světě, jenž nás v každém směru přesahuje. Je to také způsob, jak dát životu smysl.

    Během několika posledních desetiletí propátrali odborníci, s ohledem na rozsáhlé   narušení svazků, přeživších vývoj naší společnosti, území smrti. Starobylé obyčeje, zvyky svázané s mrtvým tělem a hrobem, ale zejména obřady slavené celým společenstvím se staly předmětem početných výzkumů.

    Na individuální úrovni kritizuje přístup k umírajícím Elisabeth Kübler-Rossová. Stojí na počátku současné obnovy asistence při umírání. Velmi pěkně také popsala potřebu umírajících, aby jim někdo s umíráním pomohl. Často upadnou do agónie, až když se jim podaří vyřešit své konflikty, problémy nebo i viny, které s sebou léta vláčeli.

    Existuje jistá nostalgie, evokující „krásnou smrt“ minulých věků, při níž rodina a společnost věděly, jak ochránit umírajícího před samotou a strachem. Existuje poněkud mýtická představa o umírání v kruhu blízkých, s duší smířenou posledním rozhovorem, posledním rozloučením. Tento přístup bychom měli opět objevit, protože blízkost smrti nás vyzývá k určitému znovuuspořádání věcí, v němž by si živí a umírající navzájem vyhojili své rány.

    V takových chvílích srdečná slova a vzpomínky na společné prožitky, projevení naší podstaty, nabývají své plné hodnoty. Máme tak možnost setkat se s druhým a připomenout mu, co pro nás znamená. Samozřejmě, neobejde se to bez obtíží, protože starat se o osobu na konci života nás vrhá do celkové krize, jsme doslova „bez sebe“ ze všech požadavků, které to před nás staví.

    Připravit se na takový úkol neznamená ani tak najít postupy nebo řešení – nová koncepce paliativní léčby nabízí naštěstí mnoho - , jako spíš nabrat síly, zahloubat se, abychom úspěšně zvládli tak náročný výkon,  jakým je nalezení správného přístupu k tomu, který umírá.

    Kvalita konce jeho života bude totiž tím lepší, čím více mu umožníme řídit se svým vlastním rytmem.

    V praxi to znamená, že je třeba být svobodný, být k disposici:

- mít schopnost ztotožnit se s druhým a ukázat mu, že sdílím jeho zkušenost; společné prožívání totiž zmenšuje odstup mezi lidmi;

- nabídnout odezvu, která cudně sdělí, co v takové situaci cítím;

- být schopný zachovat určitý odstup, abych si uchránil svou „objektivitu“ a svobodu myšlení, případně jednání, to je jediná záruka přiměřeného vystupování;

- poskytnout případné návrhy na prosté řešení některých nevyřešených problémů, dodat pocit smyslu nebo naději k uklidnění napjatého ovzduší.

    Vidíme, že problém tkví v poskytnutí prostoru k porozumění, k projevení úzkosti, a klidu. Ale abychom to zvládli, je pochopitelně třeba dokázat alespoň poněkud chápat, co umírající prožívá.

    Stáří nebo nemoc, ochabování základních životních funkcí mohou vyvolávat dojem postupného chátrání a rozpadu Já. Znamená to zásah do ucelené a jednotné představy, kterou o sobě máme. Tento proces ztěžuje celkový pocit ztrát, který jedinec vnímá od okamžiku, kdy se musel vzdát vytváření hodnot, a obava ze zpřetrhání základních citových vazeb na osoby, které jsou pro něj klíčové.

    Strach ze smrti uvádí do pohybu prastaré úzkosti, schopné vyvolat intenzivní pocit viny, smrt se klamně stává mzdou za domněle nesprávné chování.

    Všechny tyto prvky přinášejí pocit ztráty vlastní hodnoty, spojený s tělesným a společenským úpadkem nebo se strachem z odmítnutí.

    Mluvil jsem o identifikaci, byť částečné, která je nutná, abychom se přiblížili umírajícímu. Je to nezbytné, ale může to mít za následek tutéž úzkost z rozpadu, jako u umírajícího. A protože v mezních okamžicích toho nemůžeme pro bližního mnoho udělat, i kdybychom mu sebevíc toužili pomoci, jsme konfrontováni s pocitem nemohoucnosti, což je tím těžší, že se musíme ovládat, aniž bychom se uzavřeli do obranného krunýře. To nám umožní vyhnout se impulzivnímu jednání, neobratnostem v rozhodování nebo řeči, které jsou jen důsledkem ztráty našich vlastních mezí.

    Zdá se mi, že vedle rodin, lékařů a ošetřovatelek, často se snažících zbavit ty, kteří se cítí odsouzeni, všech bolestí a úzkostí, mohou dobrovolníci být „neodborníky“, zástupci lidského společenství u umírajících. Je to způsob, jak opět nabídnout lidskou přítomnost, bez techniky, ale bohatou na prožitky a city, což naše doba zřejmě ztratila spolu se starými rituály. Dokáže-li ten, kdo doprovází umírajícího – uvědomí-li si, že  přístup k němu nevyžaduje ani tak znalosti, jako spíše instinkt, a že je třeba umět si najít čas a být k disposici – projevit jistou jasnozřivost, může svému bližnímu poskytnout slovo, které v něm uvolní nový rozměr, emocionálnější a spirituálnější, přesahující tělesný úpadek. Takový lidský rozhovor bude vždy poutem a prostorem, jehož vytvoření závisí na svobodě a otevřenosti zúčastněných osob.

    Kvalitní komunikace, stejně jako určitá vypravěčská způsobilost, odkazují umírajícího k jeho vlastnímu příběhu, utvářenému zkušenostmi, vzpomínkami, štěstím nebo utrpením, které patří jen jemu, a zajišťují přetrvání toho, čím je jako osoba. Je to nabídka vlastního prostoru, který zůstává nedotčen v jakémkoliv ohrožení, i když mu třeba zbývá jen několik hodin života.

    Umírající se tak stává živým, který umírá. Dar řeči nám ukládá tuto podstatnou úlohu, i kdyby nás v takových okamžicích úzkost nutila raději něco dělat nebo hledat nějaká praktická a beznadějná řešení.

    Na závěr můžeme říci, že komunikace s tím druhým mu v oněch chvílích pomůže nalézt význam toho, co prožívá, připojit smrti k osobním cílům a hodnotám, přijmout konečné naplnění svého osudu, podřídit se obecnému řádu věcí.

    V duchovní perspektivě to znamená hledání odpuštění, je to odpověď na potřebu lásky a naděje. Umírající má vždycky jedno konkrétní očekávání, jehož stupeň kolísá v průběhu zármutku, protože osobnost se mění a mění se rovněž její vnímání skutečnosti. Čím je naděje abstraktnější, tím je mu silnější oporou, protože lépe odpovídá transcendentnímu rozměru.

    Tato naděje se týká nejen zbývajícího času, ale i času po smrti, jenž nás otevírá všem filosofickým a duchovním perspektivám.

Dr P.G.  

Malá bibliografie

pro toho, kdo se chce dostat dál

ARIÈS Philippe: Essai sur l’histoire de la mort en Occident, Paris 1975

    německy : Geschichte des Todes, München 1997

BLUMENTHAL-BARBY Kay a kolektiv: Kapitoly z thanatologie, Avicenum Praha 1987

BRABEC Ladislav: Křesťanská thanatologie, GEMMA89 1991

BULTMANN Rudolf, von RAD Gerhard, BERTRAM Georg, OEPKE Albrecht : Vie, mort, résurrection, Genève 1972

HAŠKOVCOVÁ Helena: Rub života, líc smrti, Orbis Praha 1975

HAŠKOVCOVÁ Helena: Thanatologie, Galén Praha 2000

HELLER Jan: O posmrtném životě, in: Teologický sborník 4/95, CDK

HUMMEL Reinhart: Reinkarnace, víra v převtělování a víra křesťanů, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1997

JÜNGEL Eberhard: Smrt jako tajemství života, in: Teologie 20. století, Vyšehrad Praha 1995  

KREMER Jakob: Budoucnost zemřelých, Vyšehrad Praha 1995

KŘIVOHLAVÝ Jaro a KACZMARCZYK Stanislav: Poslední úsek cesty, Návrat domů Praha 1995

KÜBLER-ROSS Elisabeth: On Death and Dying, Macmillan Ltd. London 1969

česky: O smrti a umírání, Arica Turnov 1992

LAÍN ENTRALGO Pedro: Nemoc a hřích, Vyšehrad Praha 1995

LÉON-DUFOUR Xavier: Face à la mort, Jésus et Paul, Paris 1979

MARGUERAT Daniel: Le Jugement dans l’Evangile de Matthieu, Genève 1981

MESSORI Vittorio: Scommessa sulla morte, La proposta cristiana: illusione o speranza?, Società Editrice Internazionale, Torino 1984

MOODY Raymond: Život po životě, Úvahy o životě po životě, Světlo po životě, Odeon Praha 1991

MÜLLER Denis: Réincarnation et foi chrétienne, Genève 1986

ROTTER Hans : Důstojnost lidského života, Vyšehrad Praha 1999

SCHÖNBORN Christoph: Cestou proměnění, CDK Brno1998

SOUDKOVÁ Miluše: Světlo a naděje, prožitky blízkosti smrti z americké perspektivy, Faun Praha 1999

TEOLOGICKÝ SBORNÍK 4/96, Třetího dne vstal… (Víra ve vzkříšení)

VIRT Günter: Žít až do konce, Vyšehrad Praha 2000

WATSON David: Neboj se zlého, Kalich Praha 1993

WILSON Ian: The After Death Experience, Sidgwick and Jackson, London 1987

    Slovníky

von ALMEN Jean-Jacques a kolektiv: Biblický slovník, Kalich Praha 1987 (hesla: člověk, smrt, soud, zmrtvýchvstání, život)

BOCHEŃSKI Józef M.: Stručný slovník filosofických pověr, Aeterna Praha 1993 (hesla: duše, nesmrtelnost, převtělování, smrt)

LÉON-DUFOUR Xavier a kolektiv: Slovník biblické teologie, Křesťanská akademie, Řím 1991 (hesla: duše, nebe, peklo, smrt, soud, tělo, vzkříšení/zmrtvýchvstání, život)

Co je člověk člověkem, ohrožuje jej smrt. Může na ni ovšem zapomenout, ona nezapomíná nikdy.

Zdá se, že dnešní vědecký pokrok a vývoj společenských postojů ji vypudily ze života.

Navíc jsme si zvykli na různé hotové odpovědi: smrt je Boží tajemství… je to trest… nakonec nás stejně čeká vzkříšení nebo reinkarnace…

Tyto odpovědi neuspokojují. Bible nám při bližším pohledu pomáhá odhalit, že smrt patří zkrátka a dobře k našemu lidskému údělu. Ale že vzkříšený Kristus pro nás rozvinul, tady a teď i po smrti, možnost života, života, jejž obývá Bůh.

Tato útlá knížka nás – citlivě a se znalostí věci – zve, abychom si znovu pročetli nejdůležitější texty Nového zákona, a obnovili tak základ našich postojů.

A hlavně: abychom uposlechli onu výzvu a odvážili se žít se smrtí, se smrtí našich blízkých, i svou vlastní.  

Je to přínosná kniha. Rukověť, ke které se budeme často vracet.

Daniel Marguerat, autor této knihy, je od roku 1984 profesorem Nového zákona na Universitě v Lausanne (Švýcarsko). Jeho obeznámenost s biblickými vědami, stejně jako jeho bohaté zkušenosti s výukou laiků, mu brzy získaly skvělou pověst. Mezi jeho základní díla patří: Soud v Matoušově evangeliu (1981), Učiním si u tebe příbytek (1985).