Intolerance

V jedné venkovské nádražní čekárně je na zdi načmárán nápis: Českej národe zvedni hlavu, nenech se židem ovládat! Moc by mě zajímalo, kolik Židů autor této výzvy osobně zná.

Sociologický ústav ČAV v loňském roce prováděl šetření oblíbenosti příslušníků jednotlivých církví a náboženských společností. Na předposledním místě (před Svědky Jehovovými) skončil islám. Setkat se s vyznavačem učení Muhammadova je u nás dnes sice snazší než narazit na pravověrného žida, ale přesto se domnívám, že jen málokterý z respondentů by dokázal podrobněji vysvětlit, v čem víra muslimů spočívá.

Zdá se, jako by si sekularizovaná česká společnost z dědictví křesťanských předků ponechala právě jen náboženskou a etnickou nesnášenlivost. Nabízí se ovšem ještě jiné vysvětlení: co neznám, toho se bojím; a čeho se bojím, to nenávidím. Katolickou církev zná u nás každý, a proto to s přehledem vyhrála. Její první místo pak neznamená "katolíci jsou príma", ale "katolíci jsou neškodní".

Nevýhodou všech podobných průzkumů veřejného mínění a sčítání lidu je, že odpověď na konkrétní otázku je pak vyhodnocována podle jiných kriterií. Pročež velice záleží na tom, jak je otázka formulována, jakož i na tom, aby význam odpovědi nebyl nepřípustně interpretován. Tak třeba před několika lety jsem si přečetl v novinách titulek Více než polovina obyvatel České republiky věří v Boha. To mne nesmírně udivilo, protože to naprosto odporovalo mé každodenní zkušenosti. Z článku jsem se pak dozvěděl, že těmi věřícími jsou míněni občané, kteří kladně odpověděli na otázku: Připouštíte možnost existence Boha? Stejně tak bych se mohl dočíst o sobě, že věřím v UFO, protože na otázku Připouštíte možnost existence létajících talířů? bych se cítil nucen odvětit: Ano. Vůbec nevěřím v ufony, ale jejich existenci nedokážu na základě svých znalostí zodpovědně vyvrátit, musím ji tedy připustit. Tertium non datur.

Ale dejme tomu, že v anketě o vztahu našich spoluobčanů k vyznavačům různých náboženství byly otázky položeny, zodpovězeny i vyhodnoceny nadmíru korektně. Co z toho vyplývá? Neinformovaný souhlas (nebo nesouhlas) ve skutečnosti nevypovídá nic o vztahu samém, ale jen o rozpoložení toho, kdo se k němu vyjadřuje.

Řekněme, že muž žijící v zákonitém manželském svazku se v době jeho trvání podruhé ožení s nic netušící slečnou. Pokud se na to přijde, je sňatek anulován a bigamista potrestán (kupodivu ne pro nečestné jednání vůči partnerce, ale za klamání úřadů). Během svatebního obřadu oba řekli své ano, čímž projevili svůj souhlas s bigamií. Ale je tu jistý rozdíl: nevěstin souhlas byl neinformovaný, dívka tedy není potrestána, ovšem její manželství nikdy nebylo skutečným manželstvím podle zákona, ač o tom nevěděla. Může samozřejmě svůdci odpustit a stále jej věrně milovat, o to tady nejde. Ale vztah založený na neinformovanosti je vždycky svou podstatou mylný a škodlivý.

Výsledek pečlivě provedené statistiky Sociologického ústavu ČAV nám tedy vlastně sděluje totéž, co nedbale načmáraný nápis na zdi venkovského nádraží.

leden 2001